Článek
Sociální pracovnici poznala Jana podle hlasu. Na chodbě se ptala, jestli má čekat tady, nebo o patro níž. Dveře do jednací síně ještě zůstaly otevřené a Jana zahlédla, jak si žena přesunula kabelku z jednoho ramene na druhé. Chtěla na ni kývnout. Pak si vzpomněla, jak by to asi vypadalo od protějšího stolu, a sklopila oči k lahvi s vodou.
„To je ona?“ zeptal se David.
„Paní Rýdlová je předvolaná jako svědkyně,“ řekla soudkyně Lucie. „Zatím počká venku. Vy jste chtěl před jejím výslechem něco doplnit.“
David se postavil a opřel si dlaň o stůl. „Já jenom nechci, aby se z toho, že se táta uměl podepsat, udělalo, že napsal celou závěť. V tom je přece rozdíl.“
„Je,“ řekla Lucie. „A taky je rozdíl mezi tím, že jste ho psát neviděl, a tím, že text napsala vaše sestra. Pořád tvrdíte to druhé?“
David se podíval přímo na Janu. „Ano.“
Jana odšroubovala víčko. Pila pomalu, aby mu neskočila do řeči. Doma si tolikrát představovala, co mu na to řekne, až spolu jednou nebudou stát u notáře nebo na chodbě soudu. Teď ji napadlo jen: Škoda, že tě táta neslyší. A hned nato byla ráda, že ho neslyší.
Co za něj vyřídila
O tátově bytu spolu před jeho smrtí nemluvili ani jednou. Po smrti skoro o ničem jiném. Na listu, který Jana přinesla notáři, ale nebyl jenom byt. Otec ji v něm ustanovil dědičkou všeho, co po něm zůstane. David u notáře pravost listu popřel a Jana v pozůstalostním řízení dostala za úkol obrátit se s žalobou na soud, aby určil, zda jí svědčí dědické právo ze závěti. Od té doby jí bratr napsal dvakrát. Jednou kvůli klíčům, podruhé zda by mohla najít účtenku za chodítko. Obě zprávy začínaly slovem Prosím.
„Já jsem za něj vyplňovala formuláře,“ řekla Jana. „To jsem nikdy nepopírala. Když jsme šli na sociální odbor, vyplnila jsem mu žádost o pečovatelskou službu. Měla jsem v telefonu i rozpis, kdy k němu můžu chodit já. Ale závěť jsem nepsala.“
„A u té přepážky jsi mluvila za koho?“ ozval se David.
„Za něj. Dokud mi neřekl, ať ho nechám domluvit.“
Pamatovala si, jak se za nimi tehdy ozvalo další vyvolávací číslo. U sousední přepážky se zvedla paní s kočárkem a Jana si přála, aby i je někdo takhle snadno vystřídal. Otec se jí před cizí ženou zeptal, jestli chce, aby k němu chodila pečovatelka, nebo aby mu rovnou přišla přestavět byt podle sebe. Ve výtahu mu pak řekla, že příště si může odvoz zařídit taky sám. Než dojeli do přízemí, požádal ji, aby mu z bundy vytáhla klíče. Držela je v dlani až k autu. Dnes by přísahala, že tehdy se o závěti ani jeden z nich nezmínil. Zato se jí pořád vracel tón, jakým řekla to příště.
„Kdy vám otec list předal?“ zeptala se Lucie.
„V neděli po té čtvrteční návštěvě. Řekl mi, že už u něj paní Rýdlová byla a že se domluvili na pomoci s nákupem. Pak mi dal ten papír a řekl, ať ho uložím k sobě. Já se zeptala, jestli o něm ví David. Táta řekl, že mu o něm poví sám.“
„A vy jste ten list vzala?“
„Ano. Přečetla jsem si ho hned před ním.“ Jana přejela palcem přes vroubkované víčko. „Napadlo mě, že kdybychom s Davidem zdědili byt napůl, asi by ho chtěl prodat. Mně končil nájem. Nebudu vám říkat, že mi bylo jedno, co na tom papíře stojí.“
David odsunul židli, třebaže ještě seděl. Jana čekala, že něco řekne. Místo toho si přitáhl desky a srovnal pod jejich okraj list, který z nich vyčníval.
Když se ruka zastavila
David měl v těch deskách vytištěnou zprávu od Jany z prvních týdnů po otcově návratu domů. V bance jsem to zase musela vyplnit já, po třech písmenech už nemohl. Po té zprávě se tehdy domluvil se šéfem, že začne ve středu chodit na ranní. Po odpolední směně už býval otec unavený a návštěva končila dřív, než si stačili popovídat. U soudu ta věta najednou vypadala, jako by si ji schoval proti Janě. Ve skutečnosti na ni znovu narazil až po smrti, když v telefonu hledal, od kdy má táta doma chodítko, aby věděl, jak staré ho nabízí dál.
„Vy jste říkal, že jste u něj býval každou středu,“ připomněla mu Lucie. „Kdy jste ho naposledy viděl něco psát?“
„Na rehabilitaci. Chvíli potom, co ho pustili z nemocnice. Zkoušel příjmení. Na papíře měl dole takovou tlustou linku, aby věděl, kam se trefit. Pořád od ní ujížděl nahoru.“
„Tohle bylo v únoru. Závěť je z června. Co jste viděl v červnu?“
„V červnu už po mně chtěl, abych mu z nákupu sundal ty malé cenovky. Schovával si je, aby věděl, kde co stojí. Ale psát jsem ho neviděl.“
„A z čeho usuzujete, že to napsala sestra?“
„Protože to ostatní taky dělala ona. A protože táta by mi to řekl.“
Po té druhé větě se mu udělalo horko v obličeji. Nechtěl ji říct zrovna tady, ještě k tomu hned za formuláři. S tátou spolu uměli bez hádky vybrat pračku, vyměnit operátora i mluvit o tom, co se má stát s autem, až nebude moct řídit. Prodej auta pak obstaral David. Klíče mu otec strčil do kapsy sám a večer chtěl vidět inzerát na telefonu. Když David navrhl menší cenu, poslal ho táta na chodbu vyfotit sadu zimních kol a cenu mu zvýšil o dva tisíce. Takhle si David pamatoval jejich dohody. Nepamatoval si jedinou důležitou věc, kterou by mu otec nechal zjistit od někoho cizího.
„Paní Rýdlovou navrhla jako svědkyni sestra?“ zeptal se.
„Ano,“ řekla Lucie. „A vy jste navrhl prověřit rukopis. Posudek už máte oba. Znalec nám ho dnes vysvětlí, ale nejdřív vyslechneme paní Rýdlovou.“ Pak požádala zapisovatelku, aby svědkyni zavolala dovnitř.
Návštěva ve čtvrtek
Paní Rýdlová položila kabelku k nohám židle. U přepážky nosila brýle na šňůrce a Jana se teď přistihla, že tu šňůrku hledá. Svědkyně si nasadila brýle, když jí Lucie ukázala závěť. V pracovním kalendáři si návštěvu před jednáním ověřila: připadala na čtvrtek a datum souhlasilo s datem na listu. Otec ji původně chtěl ve středu a pak zavolal, jestli by nepřišla o den později. Ve středu prý přijde syn a on s ním musí dořešit auto.
„On vás přeobjednal kvůli mně?“ zeptal se David. „Vždyť jsme tenkrát jenom fotili kola.“
„Řekl mi, že na vás nechce spěchat,“ odpověděla paní Rýdlová.
David se podíval na desky před sebou a pustil jejich okraj, kterého se doteď držel. Jana si vzpomněla, že když jí táta předával závěť, ještě se jí ptal, jestli Davidovi nezůstaly od auta oba klíče. Proč mu v neděli řekl o klíčích a ne o závěti, se ho už nezeptá. A vlastně ani neví, kdy s ním David potom mluvil.
„Co se dělo, když jste k němu přišla?“ vrátila Lucie svědkyni ke čtvrteční návštěvě.
„Seděli jsme v kuchyni. Probrali jsme, s čím potřebuje pomoct. Až když jsem se chystala odejít, vytáhl z desek papír. Zeptal se mě, jestli je to po něm k přečtení.“
„Bylo na něm v tu chvíli už něco napsáno?“
„Byl popsaný. Začala jsem ho číst a on řekl: Já vám to radši přečtu sám. Tak četl. Jméno dcery, že jí nechává všechno, i datum. Pak papír položil na stůl a podepsal ho.“
David se nadechl tak hlasitě, že se Jana otočila. On se ale díval na svědkyni.
„Počkejte,“ řekla Lucie. „Podpis jste viděla vzniknout. A text nad podpisem?“
„Ten už tam byl. Kdo ho psal, nevím.“
„A proč ho vůbec vytahoval před vámi?“ zeptal se David, když dostal slovo.
„Řekl mi, že když se mě ptal na službu na úřadě, odpovídala za něj dcera. Tak chtěl vědět, jestli mu rozumím, když je u toho sám.“
Jana se opřela do židle. Měla chuť vysvětlit, že u přepážky se ho paní Rýdlová zeptala třikrát, než za něj otevřela pusu. Jenže by zase vysvětlovala něco, na co se jí nikdo neptal. Dívala se na list v průhledném obalu. Pod otcovým jménem zůstala celá spodní třetina volná. Úplně obyčejný papír z balíku, co doma používal do tiskárny, i když tiskárna už dlouho brala listy po dvou.
„Přidržovala jste mu ten papír?“ zeptal se David.
„Ne. Přidržel si ho levou rukou. Loket měl na stole.“
„Jak dlouho mu to trvalo?“
„Nevím. Vím, že jsem si zase sedla. Už jsem měla kabelku na rameni a nechtěla jsem, aby kvůli mně spěchal.“
Písmo z rehabilitace
Když paní Rýdlová odešla, zavolala zapisovatelka znalce. Před Davidem rozložil kopie cvičných listů, aby mohl při vysvětlování ukázat stejná místa, která vyznačil v posudku. Při porovnání měl v ruce originál závěti i originály datovaných listů, které otec vyplňoval při nácviku na rehabilitaci. David poznal silnou linku na jednom z prvních. Na pozdějších už nebyla. Stály tam krátké poznámky, jaké si táta psal dřív na zadní stranu účtenek: vyměnit baterii, zavolat kvůli brýlím, v pátek rohlíky. U rohlíků se David zarazil. V pátek je tátovi nikdy nevozil. Nevěděl, jestli si pro ně chodil sám, nebo mu je nosil někdo z domu.
„Tady se podívejte na to malé p,“ řekl znalec. „Na prvních listech je vratké skoro celé písmo. Později se tah ustálí, ale u tohohle písmene se pisatel pořád vrací přes kousek už napsané čáry. V závěti je to stejné.“
„Takže když si někdo vezme tyhle papíry, může to po něm zkusit,“ řekl David.
„Podobu písmene ano. Tady se ale shoduje i způsob, jakým je napsané. A takových shod jsem našel víc.“
Lucie položila pero. „Váš závěr se tedy týká celého textu, nejen podpisu?“
„Ano. Text i podpis napsal týž člověk jako srovnávací zápisy z rehabilitace.“
David se ještě jednou zadíval na třetí cvičný list. Tátovo první čitelné příjmení tam nebylo, to vzniklo na malé kartičce. David si ho tehdy vyfotil a rovnou se zeptal, jestli ho může poslat Janě. Táta mu řekl: „Až to napíšu ještě jednou.“ Ten den už se mu to nepovedlo. David snímek neposlal a příští středu přivezl kafe a nové propisky, které nebylo potřeba tolik mačkat. Doteď si myslel, že si je táta nechal v šuplíku jen proto, aby mu udělal radost. Teď si znovu vybavil, jak Rýdlová řekla, že si kvůli podpisu zase sedla. Aspoň jednou to tedy napsal ještě jednou.
Když pak dostal naposled slovo, vzal do ruky vytištěnou zprávu z banky. Dokázal by ji přečíst zpaměti. „Mně o té závěti neřekl,“ začal. Lucie ho tentokrát nepřerušila. „Ale že ji napsala Jana, už tvrdit nemůžu.“ Papír vrátil do desek, tentokrát nakřivo.
Po přestávce Lucie vyhlásila rozsudek: Janě svědčí dědické právo po otci z předložené závěti. Vysvětlila, že samotný podpis před svědkyní by spor o autorství textu nerozhodl. Výpověď paní Rýdlové ale doložila, že otec už napsaný list před ní přečetl a sám podepsal, a znalecké porovnání potvrdilo, že jeho rukou byl napsán i text. O rozdělení pozůstalosti se dnes nerozhodovalo. David při té poslední větě zvedl hlavu. Jana už se dívala ke dveřím, ale čekala, dokud soudkyně nedomluví.
Druhý pokus
Večer David našel fotku podle data mezi snímkem rozpisu rehabilitací a fotkou propisek z drogerie. Otcovo příjmení se na kartičku vešlo jen těsně. V rohu byl vidět kus otcova rukávu. David snímek přiložil do zprávy pro Janu. Chvíli měl v okně napsáno Tohle jsem ti měl ukázat už dávno. Pak to smazal a napsal: První, který po mrtvici přečetl i on sám.
Jana si fotku zvětšila. Pamatovala si ty propisky. Našla je po tátově smrti v hrnku vedle telefonu, všechny s okousanými konci. Už sahala po klávesnici, že to Davidovi napíše. Nakonec mu zavolala.
„Jak ses tenkrát dozvěděl, že ho přečetl?“ zeptala se.
„Přečetl ho nahlas,“ řekl David. „Jako když ho vyvolali v čekárně. A pak si na to svoje jméno sám odpověděl: Tady.“
Jana se zasmála. Na druhém konci bylo chvíli ticho a ona už chtěla říct, že se nesměje jemu. Pak se David zasmál taky.





