Článek
V exportu domovního portálu byl pod složkou Výtah jediný řádek: Přehled plateb 2025. Soudkyně Lucie ho přečetla nahlas a otočila monitor trochu k předsedovi výboru. Ten se naklonil dopředu, jako by pod řádkem mohlo být drobným písmem ještě něco dalšího.
„To je obsah té složky?“ zeptala se.
„Ne celý,“ řekl předseda. „Já tam mám ještě smlouvu a faktury.“
„Vy ano,“ ozvala se Iva od protějšího stolku.
Lucie k ní zvedla dlaň. „Nechte ho, ať nám řekne, kde přesně je má.“
Předseda Pavel Mareš se opřel do židle. Před sebou měl desky s účty, které přinesl za společenství vlastníků. Iva, majitelka bytu v šestém patře, si podklady vyžádala na jaře po zvýšení záloh. V létě podala žalobu. Chtěla, aby jí společenství umožnilo nahlédnout do platné servisní smlouvy k výtahu včetně příloh a do faktur za servis výtahu za rok 2025. Mareš navrhoval žalobu zamítnout. Společenství podle něj už dávno udělalo, co po něm chtěla.
„Věžák má čtyřicet osm bytů,“ řekl. „Když se někdo zeptá na výtah, pošlu odkaz. Když se někdo zeptá na úklid, taky pošlu odkaz. Nebudu čtyřicet osmkrát jezdit z práce dřív, abych někomu otevřel skříň.“
„V kolik jsem k vám chtěla přijít?“ zeptala se Iva.
„To si nepamatuju.“
„Po sedmé večer. Nebo v sobotu dopoledne.“
Lucie našla v předložených e-mailech zprávu, ve které Iva oba termíny nabídla. Pod ní byla Marešova odpověď: Veškeré podklady máte v portálu. A odkaz.
„Proč vám nestačila tabulka?“ zeptala se Lucie Ivy.
„Protože je v ní za každý měsíc jedna částka. V říjnu je skoro dvakrát vyšší než v září. Já nevím, jestli se něco měnilo, nebo jestli někdo přijel třikrát kvůli stejným dveřím. Na schůzi nám pan Mareš řekl, že servis zdražuje všude. Jenže co přesně zdražilo u nás?“
„To jste na schůzi neřekla takhle,“ namítl Mareš. „Řekla jste, že platíme za to, že výtah stojí.“
„Protože zrovna stál. Seděla jsem s nákupem dole na schodech a manžel mi šel z šestého naproti.“
„Já jsem ten večer servis volal.“
„Já vím. Taky jsem vám držela vchodové dveře, než přijeli.“
Mareš přikývl ještě dřív, než Iva domluvila, a přitáhl si desky blíž k sobě.
„O tom, jestli výbor objednal drahý servis, dnes nerozhodujeme,“ řekla Lucie. Vrátila se k e-mailům a přečetla další Ivinu zprávu: „Děkuji, ale ve složce se mi zobrazuje jen přehled plateb. Smlouva ani faktury tam nejsou.“
„Po tomhle už přece musel vědět, že je nevidím,“ řekla Iva.
„Já vám neposílal přehled. Poslal jsem vám celou složku,“ namítl Mareš.
„Jak jste ten odkaz získal?“ zeptala se Lucie.
„Otevřel jsem Výtah a nahoře dal Sdílet.“
„Co se stalo potom?“
„Zkopírovalo mi to adresu.“
„A ptalo se vás to, s kým chcete složku sdílet?“
Mareš chvíli hleděl do stolu. „Nemyslím. Ale když jsem na odkaz klikl, otevřelo se mi to.“
„Pod vaším účtem. Ten je, předpokládám, pořád účtem výboru.“
„Jinak bych tam nemohl nic dávat.“
Iva zvedla sklenici k ústům, ale nenapila se.
Podklady od správce portálu byly ve spise už před jednáním. Lucie otevřela druhý export, tentokrát toho, co po přihlášení viděli členové výboru. Adresa složky v obou výpisech se shodovala s odkazem, který Mareš poslal Ivě. Tím ale shoda končila. V prvním výpisu byl jen přehled plateb. Ve druhém pod ním následovala servisní smlouva, její přílohy a faktury. U těchto souborů byl ve sloupci s oprávněním uvedený jen výbor. Správce v doprovodném e-mailu potvrdil, že tak byla oprávnění nastavená od nahrání souborů.
„Kdo je tam ukládal?“ zeptala se Lucie.
„Já. Účetní mi faktury přeposílá a já je ukládám rovnou z mailu.“
„I ten přehled?“
„Ne, ten jsem dával ven před schůzí. Aby si ho lidi mohli stáhnout.“
„Takže u přehledu jste přístup pro vlastníky nastavil zvlášť.“
Mareš otevřel ústa, ale odpověděl až po chvíli. „Jo. Tam jsem zaškrtl vlastníky.“
„Co jste udělal, když vám paní napsala, že vidí jen přehled?“
„Otevřel jsem ten odkaz znova.“ Sklopil oči k deskám. „A napsal jsem jí, ať se zkusí odhlásit a přihlásit.“
„Dvakrát jsem to udělala,“ řekla Iva. „Podruhý jsem si i změnila heslo. Myslela jsem, že mám něco špatně nastavenýho já.“
Lucie nechala oba výpisy na obrazovce. „Takže odkaz fungoval. Jen vás každého pustil k něčemu jinému.“
Mareš povytáhl z desek smlouvu. „Já jí to klidně ukážu teď.“
Iva automaticky natáhla ruku. Mareš jí listinu podal a ona ji obrátila na poslední stránku, kde pod podpisy našla odkaz na přílohu s cenami. V deskách byla jen kopie smlouvy bez příloh a několik faktur. Mareš řekl, že vytiskl to, co považoval pro jednání za důležité. Iva mu smlouvu vrátila rozloženou na stránce s odkazem na ceník.
„Já nechci vybírat z toho, co mi přinesete,“ řekla. „Chci si to jednou v klidu projít celé.“
V závěru Mareš ještě namítl, že ostatním vlastníkům přehled stačil. Lucie se zeptala, zda společenství mezitím nabídlo Ivě jiný způsob, jak se seznámit se všemi požadovanými listinami. Nenabídlo. Mareš už se k počtu bytů nevracel.
Lucie uložila společenství umožnit Ivě nahlédnout do servisní smlouvy včetně příloh a do servisních faktur za rok 2025. V odůvodnění oddělila přehled plateb od dokladů, z nichž vznikl. Přehled Iva skutečně měla k dispozici. Ke smlouvě a fakturám ji ale zaslaný odkaz nepustil a výbor jí nahlédnutí jinak neumožnil.
O pár týdnů později se Iva s Marešem sešli v bývalé kočárkárně. Při čtení ceníku zjistila, že víkendové výjezdy se platí zvlášť. Na říjnové faktuře našla dva, oba kvůli dveřím. Opsala si data a u druhého poznala sobotu, kdy držela servisákovi vchod.
Když na další schůzi přišla řeč na výtah, sousedka vedle Ivy se zeptala, kolik ještě musí zaplatit navíc, aby se výbor začal starat. Mareš už se nadechoval k odpovědi, ale Iva se přihlásila.
„Můžeme si nechat udělat ještě jednu nabídku?“ zeptala se. „Ale ať nám rovnou napíšou, kolik stojí sobota. Ne jenom kolik chtějí měsíčně.“
Mareš měl před sebou otevřený zápis. „Sobota i neděle?“ ujistil se.
„Obojí,“ řekla Iva. „V neděli taky chodíme domů.“





