Článek
„Maminku vám přece můžu do té fotky doplnit,“ řekl Viktor.
Pustila jsem roh desek. „Já nechci, abyste mi ji někam doplňoval.“
Soudkyně Lucie se podívala od jednoho k druhému. „Než začneme upravovat fotografie, ujasníme si, které byly objednané a které paní žalobkyně dostala.“
Viktor seděl naproti mně v košili, kterou měl i na svatbě. Poznala jsem drobné modré čtverečky. Tenkrát si vyhrnul rukávy a ukazoval nám, kam si máme stoupnout. Líbilo se mi, že nemusím nic řídit. U soudu jsem si na něj připravila otázky, ale teď jsem pořád hleděla na tu košili.
„Žádáte vrácení celé zaplacené ceny,“ obrátila se ke mně Lucie. „Čtyřiadvaceti tisíc korun. Trváte na tom?“
„Ano. Objednala jsem si svatbu, ne večírek.“
„A mají dodané fotografie kromě chybějícího obřadu nějaké vady?“
Chtěla jsem říct, že na nich chybí všechno důležité. Jenže jsem měla v deskách také snímek, na kterém se s Martinem opíráme čely o sebe. Fotograf nám řekl, ať chvíli nemluvíme, a my se právě proto rozesmáli. Poslal mi ho jako první ukázku tři dny po svatbě. Celý týden jsem ho měla jako pozadí telefonu, než jsem začala vyhlížet hlavně fotografie maminky.
„Samy o sobě ne,“ odpověděla jsem. „Ale není na nich maminka.“
Viktor si odkašlal. „Paní přijela až těsně před obřadem a potom odjela. Nemohl jsem ji vyfotit při hostině.“
„Proto jsem vám psala, že bude jen u obřadu.“
Lucie si vyžádala zprávu. Byla mezi přílohami objednávky, hned za rozpisem dne. Prosila jsem v ní Viktora, aby zachytil i maminku v první řadě. Měla rezervovaný konec lavice, aby mohla snadno odejít. Odpověděl mi, že o ní ví a že se nemusím bát.
„Fotografoval jste ji?“ zeptala se ho soudkyně.
„Ano. I když paní Tereze upravovala závoj.“
O tom okamžiku jsem mu sama neřekla. Maminka mi urovnala látku na rameni a pak se omluvila, že mi na ni sáhla mokrýma rukama. Utírala si předtím oči. Fotografa ani ostatní hosty jsem v tu chvíli nevnímala.
„A ty snímky nemáte?“
„Nemám. Celý obřad chybí. Nejde jen o několik nepovedených záběrů.“
Lucie otevřela jeho zprávu, kterou mi poslal měsíc po svatbě spolu s hotovými portréty a fotografiemi hostiny. Stálo v ní, že o soubory z obřadu přišel při zpracování a nepodařilo se je získat zpět. Tehdy jsem tu větu četla v tramvaji. Přejela jsem o dvě zastávky a cestou domů mu napsala, že chci všechny peníze zpátky.
„Tuhle zprávu jste odeslal vy?“
„Ano. Nic z toho nepopírám.“
„V písemném vyjádření ale uvádíte, že jste nabídl plnou nápravu.“
„Nabídl jsem nový termín bez placení. Portréty v šatech, stejný sál. Domluvil bych ho. A s maminkou by se to dalo udělat zvlášť, u ní doma.“
„To je jiné fotografování,“ řekla jsem. „Mamka už ty cesty nezvládá. Na svatbu se chystala celý týden. Sestřenice ji přivezla a hned po obřadu zase odvezla. Nemůžu jí teď říct, ať si to zopakuje, protože se vám něco smazalo.“
„U ní doma by nikam nemusela.“
„Ale nebyla by tam se mnou, když jsem se vdávala.“
Zvedl ruce a zase je položil na stůl. „Ten den vrátit neumím.“
„Zjišťujeme, co z dohodnuté práce nebylo dodáno,“ řekla Lucie. „Návrh dalšího fotografování paní nepřijala. Nemůžeme tedy mluvit o provedené nápravě.“
Viktor vytáhl objednávku. Měl ji vytištěnou stejně jako já. Cena byla rozdělená na tři části: osm tisíc za obřad, šest za společné portréty a deset za fotografování hostiny. Když jsme ji před svatbou potvrzovali, řešila jsem hlavně hodinu příjezdu. Chtěla jsem, aby byl u radnice dřív než maminka.
„To rozdělení jste dostala předem?“ zeptala se mě Lucie.
„Ano.“
„A objednávku jste v této podobě potvrdila?“
Přikývla jsem. Na další stránce byl můj souhlas i potvrzení úhrady.
Viktor ukázal seznam předaných fotografií. Portréty i hostina tam byly zvlášť, seřazené do dvou složek. Lucie se mě zeptala, jestli jsem je obdržela v uvedeném rozsahu. Musela jsem znovu odpovědět ano.
„Celý den jsem tam pracoval,“ řekl Viktor. „Přijel jsem v jedenáct a odcházel po prvním tanci. To se přece nestalo, že bych nepřišel.“
„Jenže fotografie obřadu jste nepředal,“ připomněla mu Lucie.
„To uznávám. Ale nechápu, proč mám vracet i peníze za fotky, které paní má.“
V poslední řadě seděl Martin. O přestávce mi nabízel, že půjdeme pro vodu, ale já zůstala na chodbě stát s deskami přitisknutými k tělu. Teď jsem se na něj otočila. Nedával mi znamení, jen čekal. O vrácení celé ceny jsme se doma přeli už před podáním žaloby. Jemu se líbil snímek jeho otce při přípitku. Mně vadilo, že ho vůbec vytahuje, když moje matka není na žádném.
Sestřenice nám brzy po svatbě poslala do společné konverzace několik malých náhledů z mobilu. Viděla jsem rozmazaný roh prvního obrázku a zavřela je. Čekala jsem přece na skutečné fotografie. Ani po Viktorově zprávě jsem se k nim nevrátila.
„Nechci tvrdit, že nepracoval,“ řekla jsem soudkyni. „Ale vybrala jsem si ho kvůli tomu, abych se nemusela bát, že mi z toho dne něco uteče. Teď mám plno fotek talířů a ani jednu, jak mi máma drží ruku.“
Viktor otevřel ústa, ale Lucie ho zastavila pohledem. Nechala mě domluvit. Pak se zeptala, zda kromě ceny fotografování uplatňuji ještě nějaký další nárok. Řekla jsem, že ne. Chtěla jsem zpátky to, co jsem mu zaplatila.
Při rozhodnutí mi přiznala osm tisíc korun odpovídajících objednanému a nedodanému fotografování obřadu. Ve zbytku požadavek zamítla. Vysvětlila, že ztráta této části je doložená a fotograf ji uznal, stejně jako je doložené předání ostatních objednaných snímků bez vytýkaných vad. Nabídka nového focení ztracený obřad nenahradila, ale ani chybějící obřad neznamenal, že mi Viktor nedodal nic.
Při částce osm tisíc jsem sevřela vytištěnou zprávu, ve které jsem mu před svatbou psala o mamince. Měla jsem chuť mu ji znovu ukázat. Přitom ji četl, odpověděl na ni a před soudkyní potvrdil, že o mamince věděl.
Venku mi Martin podal kabát. Neptal se, jestli jsem spokojená. Až cestou k autu řekl, že si od sestřenice vyžádal původní soubory místo náhledů. Už mu přišly.
Ten večer jsem je otevřela. Na jednom snímku z konce obřadu chyběla Martinovi půlka hlavy, dole přes roh přecházel něčí prst. Maminka se na něm nakláněla ke mně a dvěma prsty mi rovnala závoj. Zkusila jsem obraz oříznout. Zmizela by s tím ale i její ruka. Vrátila jsem se k původnímu snímku a poslala ho mamince.
Za chvíli zavolala. „Já ti ten závoj pořád tahala nakřivo, viď?“
Podívala jsem se znovu na fotografii. „Trochu, mami.“
