Článek
Běla začala skládat židle, když hodiny nad barem ukazovaly pět minut před jedenáctou. U jednoho stolu seděly dvě ženy, u druhého muž čekající na odvoz. Na pódiu si bubeník utíral obličej ručníkem. Kapela měla přestávku.
„Už to zabalte,“ řekla Ondřejovi. „Tohle nemá cenu.“
Podíval se na prázdný parket a potom na ni. „Máme hrát do půlnoci.“
„Komu?“
Tehdy jí připadalo, že se ptá naprosto rozumně. O několik měsíců později, když tu otázku opakovala v soudní síni, Ondřej zavrtěl hlavou.
„Sám bych poslední blok nezrušil,“ řekl. „Byli jsme tam tři. Přivezli jsme aparaturu a hráli to, co si objednala.“
Běla se k němu obrátila. „Právě. Pořád totéž. Lidi vám odcházeli před očima.“
Soudkyně Lucie je nechala položit objednávku na stůl. Běla pořádala večer vlastním jménem a Ondřejovi, který vystupování své tříčlenné kapely sjednával, měla zaplatit dvanáct tisíc. Částku dosud neuhradila. Nabídla mu osm, on odmítl.
„Tvrdíte, že nehráli sjednanou dobu, nebo že hráli jiný program?“ zeptala se Lucie.
„Obojí. Hlavně to nebyl taneční večer, jaký jsem čekala.“
„Zkusíme se dostat od očekávání k objednávce.“
Běla si uhladila list. Stálo tam hraní od osmi do půlnoci se třemi desetiminutovými přestávkami, vlastní aparatura a směs polek, valčíků a starších tanečních písniček. Sama poslala seznam skladeb, které si pamatovala z dávných zábav. Chtěla, aby se v sále zase potkávali lidé, kteří už nemají kam jít tančit.
Objednávku potvrdila i s podmínkou, že pokud večer zkrátí pořadatel, sjednaná odměna se nesnižuje.
„Jenže to jsem nemyslela tak, že zaplatím i za špatnou práci,“ řekla.
Ondřej slyšel slova špatná práce od té noci už několikrát. Pokaždé si vybavil kolegy čekající u dodávky, zatímco mu Běla u baru vysvětlovala, že si za prázdné stoly mohou sami. Tehdy je vyplatil ze svého.
„Co přesně jsme měli zahrát a nezahráli?“ zeptal se.
„Měli jste je rozhýbat.“
„Ptám se na písničku.“
Lucie ho zastavila a vyzvala Bělu, aby odpověděla jí. Běla připomněla, že skupinka mladších návštěvníků chtěla rock. Ondřej jim prý řekl, že na to nejsou sestava.
„To jsem řekl,“ potvrdil. „Nemáme to nacvičené. Nabídl jsem jim dvě rychlejší věci z našeho programu.“
Běla se odmlčela. Na ty mladší se těšila. Byli mezi nimi lidé z práce a předem jí slibovali, že přivedou další. Nakonec přišli čtyři, dvě písničky postáli u baru a pak odešli jinam. Zůstaly páry, pro které večer původně chystala, ale ani těch nebylo dost. Prodala devatenáct vstupenek. Za pronájem platila bez ohledu na počet hostů, podle hodin provozu.
„Pustila jste si před objednáním ukázku kapely?“ zeptala se Lucie.
„Ano. A líbila se mi. Jenže na té ukázce tancovali všichni.“
Ondřej se nadechl, ale tentokrát nic neřekl.
Zvukař a správce sálu Kamil Dvořák přišel s provozním záznamem. Běla si ho objednala k obsluze aparatury kapely a světel sálu; s Ondřejem jinak nespolupracoval. Zapisoval začátek programu, přestávky a konec. Zvlášť evidoval následné vyklízení, za které účtoval nižší sazbu.
Potvrdil začátek v osm i dvě desetiminutové přestávky. Třetí začala deset minut před jedenáctou. Hudebníci pak už znovu nenastoupili.
„Takže skončili dřív,“ řekla Běla.
„Na čí pokyn?“ zeptala se Lucie svědka.
„Paní pořadatelka za mnou přišla v té poslední pauze. Ať v jedenáct pustím plné světlo a vypnu zvuk. Říkala, že už nebude platit další hodinu programu.“
Běla cítila, jak jí hoří tváře. Nechtěla popírat vlastní slova. Vadilo jí, že teď zněla jako obyčejná úspora, když tehdy stála mezi židlemi a měla pocit, že se jí celý večer rozpadá pod rukama.
„Mám snad držet prázdný sál?“ zeptala se.
„To po vás nikdo nechtěl,“ odpověděla Lucie. „Zjišťujeme, zda kapela odmítla pokračovat.“
Dvořák řekl, že Ondřej se přišel zeptat, jestli mají skutečně balit. Běla to potvrdila. V jedenáct tedy rozsvítil a vypnul zvuk. Ondřej zavolal na kolegy, že poslední blok nebude. Nástroje a aparaturu odnášeli ještě další půlhodinu; ten čas byl v záznamu vedený jako vyklízení.
Lucie se svědka doptala i na program. Neuměl vyjmenovat všechny skladby. Slyšel však polky, valčíky i starší písničky a viděl několik párů tančit. Delší výpadek techniky ani přestávku navíc nezaznamenal. Běla žádnou konkrétní vynechanou skladbu ze svého seznamu neoznačila. Trvala na tom, že kapela měla poznat, co publikum potřebuje.
Ondřej si přál, aby přestala mluvit o publiku jako o jediném člověku. Jeden pár chtěl pomaleji, jiný rychleji. Chodili si přát písničky a oni hráli ty, které znali. Když mu ale Lucie dala prostor, řekl jen, že byli připraveni pokračovat do půlnoci.
Soudkyně přiznala sjednaných dvanáct tisíc. Vysvětlila, že se neprokázalo porušení domluveného programu ani přestávek a předčasný konec nařídila Běla. Objednávka pro takový případ stanovila plnou odměnu. Počet prodaných vstupenek součástí podmínek pro zaplacení nebyl.
Běla částku poslala z rezervy, kterou si nechávala na další večer. Žádný nový termín už nezamluvila.
Když se s Ondřejem po čase potkala před samoobsluhou, zastavila ho u stojanu na kola.
„Já to chtěla udělat i pro ně,“ řekla. „A oni si radši sednou doma k televizi. To snad uznáte.“
Ondřej měl v ruce tašku s pečivem. „Ti, co přišli, za ty ostatní nemohli.“
Běla čekala, jestli ještě něco dodá. Nedodal. Ustoupila mu z cesty. Ondřej zavěsil tašku na řídítka a odemkl kolo. Běla vešla do obchodu.
