Článek
Na Pavlově plánku vedly od školy tři zelené šipky. Jedna k jeho bytu, druhá k zastávce a třetí k domu jeho matky. Hana poznala ulici podle zatáčky u samoobsluhy.
„Touhle barvou je vyznačená pěší dostupnost,“ vysvětloval.
Soudkyně Lucie položila vedle plánku potvrzení o provozu družiny.
„A kdo tu cestu bude s Matějem chodit?“
„Podle toho, u koho zrovna bude.“
„Ptám se na dospělého člověka. Jméno, prosím.“
Pavel přisunul plánek blíž k soudkyni, jako by odpověď byla někde pod její rukou.
„Já. A maminka pomůže.“
Jeho matka čekala na chodbě. Hana ji před jednáním pozdravila, ale nesedly si k sobě. Ještě loni jí paní Růžičková posílala ve sklenicích polévku, když měla Matěje nemocného doma. Teď mezi nimi zůstala řada prázdných židlí.
Škola po mamince
Hana žádala, aby soud rozhodl o volbě základní školy v Javorové ulici. Bydlela od ní necelých deset minut pěšky. Pavel chtěl školu Na Výsluní, blíž svému bytu na opačném konci města. Matěj trávil všední dny převážně u Hany, u otce býval každý druhý víkend a pravidelně ve středu s přespáním. Dosavadní uspořádání péče ani jeden měnit nenavrhoval.
„Do Javorové půjdou dva kluci z jeho školky,“ řekla Hana. „Zná to tam. Chodili jsme kolem každý den.“
„Kolem chodil. Uvnitř byl jednou,“ opravil ji Pavel.
„Byl na otevřeném dni.“
„Protože jsi ho tam vzala dřív, než jsme se vůbec domluvili.“
Lucie se obrátila k Haně.
„Vy jste tu školu navštěvovala také?“
Hana přikývla. V deskách měla svou fotografii z první třídy, ale nevytáhla ji.
„Je tam dobrá atmosféra. Velká zahrada, tělocvična. Já na ni vzpomínám ráda.“
„A ze současných učitelů znáte koho?“
„Mluvila jsem s budoucí paní učitelkou. Na tom dni.“
Pavel se nepatrně pousmál.
„Přesně o to jde. Hanka už vybrala. Matěj bude chodit tam, kam chodila maminka, a já mám jenom podepsat papír.“
Z jeho strany stolu vypadala věc jednoduše. Hana zůstala v jejich původním bytě, její matka žila o dvě ulice dál. Pavel měl novou adresu a každý rozhovor o synovi začínal jízdním řádem. Když objevil školu s menší první třídou, poprvé měl co nabídnout sám.
Ředitelka s ním prošla chodbu, ukázala mu šatny a nechala ho nahlédnout do vyučování. Matěj se při další návštěvě nadchl pro stavebnici v družině.
„Tam se mu líbilo,“ řekl Pavel. „Sám o tom mluvil.“
„Večer mi řekl, že chce do Javorové,“ namítla Hana.
Pracovnice zastupující Matějovy zájmy zvedla oči od poznámek. Se synem mluvila bez rodičů a její zprávu měli oba před sebou.
„Mně popisoval stavebnici i zahradu. Když jsme došli k tomu, kterou školu by chtěl, ptal se, jestli se táta bude zlobit, když řekne tu u maminky.“
Pavlovi ztuhl úsměv.
„Já jsem mu nic takového neřekl.“
„To ve zprávě ani není,“ odpověděla pracovnice. „Také se ptal, jestli bude maminka smutná, když půjde jinam.“
Hana stáhla prsty z okraje desek. U plotu mu ukazovala okno své někdejší třídy. Řekla tehdy, že by bylo krásné mít jeho fotografii před stejným vchodem. Matěj souhlasil. Považovala to za jeho radost.
Lucie se k nim naklonila.
„Oběma vám řekl něco, co jste rádi slyšeli. Podle toho mezi těmi školami rozhodovat nemůžeme. Pojďme k tomu, jak bude vypadat obyčejné úterý.“
Do čtyř hodin
Hana pracovala na podatelně stavební firmy od sedmi do půl čtvrté. Podle předloženého rozpisu měla Matěje přivádět do ranní družiny v Javorové krátce po půl sedmé. Otevírala v šest a od školy jí navazoval přímý autobus k práci. Odpoledne by syna vyzvedávala před čtvrtou; družina končila v půl páté.
„A když budete nemocná?“ zeptala se Lucie.
„Zavolám jeho otci. Nebo mámě.“
„S matkou jste se domluvila?“
„Na výjimečném vyzvednutí ano. Ne na každém dni.“
Pavel si udělal poznámku. Nebyl jediný, kdo na někoho spoléhal. Jenže u jeho rozpisu soudkyně zůstala déle.
Pracoval v prodejně stavebnin. Směny se střídaly, některé končily ve čtyři, jiné v půl šesté. Pouze středeční odchod ve tři a čtvrteční nástup v půl osmé měl kvůli synovi pevně sjednané. Potvrzení zaměstnavatele tuto výjimku uvádělo.
Na Výsluní zavírali družinu ve čtyři. Od prodejny tam potřeboval dvacet minut autem.
„Máte potvrzenou možnost končit dřív i v ostatních dnech?“
„Vedoucí mi vyjde vstříc.“
„Tady kromě středy uvádí výměny po dohodě s kolegy.“
„Každý den bych nemusel.“
Pavel ukázal na tabulku. Ve dvou kolonkách měl své jméno, ve třech slovo babička. U úterý doplnil odchod ve tři, ale schválený ho neměl.
„A já bych pro něj jezdila přes celé město,“ řekla Hana.
„Ale ráno bych ho mohl brát já.“
„I když máš od šesti?“
„To by se prohodilo.“
Lucie položila propisku.
„Zatím se nám prohazují směny, cesty i lidé. Potřebuji vědět, co už je dohodnuté.“
Pavel hleděl na úterní kolonku. Kolega mu slíbil, že se pokusí pomoci, pokud nebude muset jezdit s manželkou na vyšetření. Nebylo to nic, co by mohl předložit jako hotovou věc. Zbývala matka. Bydlela tak blízko a Matěje milovala.
„Maminka vám to vysvětlí,“ řekl.
Když paní Růžičková vešla, nejprve se podívala na syna. Posadila se a položila si kabelku na kolena. Ucho měla omotané kolem zápěstí.
Lucie se jí zeptala, co s Pavlem domluvili ohledně vyzvedávání.
„Že někdy pomůžu. Jako teď se školkou.“
„Třikrát týdně?“
„To ne.“
Pavel se narovnal.
„Mami, vždyť jsi říkala, že odtamtud je to k tobě kousek.“
„To je.“
„A že by sis ho ráda užila.“
„To taky.“
„Tak já nevím, co se změnilo.“
Lucie ho zarazila.
„Zatím jsme neslyšeli, že by vám slíbila tři odpoledne. Nechte ji odpovědět.“
Paní Růžičková začala vysvětlovat svůj týden. Dvě odpoledne chodila uklízet do ordinace, ve středu jezdila za sestrou do sousedního města. O práci Pavel věděl, ale myslel, že s ní chce skončit. Sestru podle něj mohla navštěvovat jindy.
„A kdy jindy?“ zeptala se matka.
„To si snad můžete domluvit.“
Podívala se přímo na něj.
„My už to domluvené máme.“
Hana sklopila oči. Čekala zadostiučinění, místo něj jí bylo nepříjemně. Paní Růžičková pořád svírala kabelku, jako by ji syn mohl poslat domů, jestli odpoví špatně.
Soudkyně se zeptala na zprávy, které Pavel předložil. Matka v nich psala, že je ráda, že hledá pro Matěje dobrou školu, a že v nouzi pomůže. Pod tím byla jeho tabulka. Odpověď na ni chyběla.
„Proč jste synovi nenapsala, že to takhle nejde?“
„Volala jsem mu.“
Pavel si přejel rukou přes ústa. Stál tehdy u pokladny, matku přerušil a slíbil, že se ozve večer. Neozval se. Další týden už jí vyprávěl, jakou stavebnici si Matěj ve škole vybral.
„Já myslel, že to ještě doladíme,“ řekl tišeji.
„Jenže tys tam napsal moje jméno.“
Cesta, kterou bude chodit
Po výpovědi matky dostal Pavel prostor svůj návrh doplnit. Začal mluvit o změně zaměstnání. Už se díval po něčem s pevnou pracovní dobou.
„Máte konkrétní nabídku?“ zeptala se Lucie.
Neměl.
„Tu školu jsem nevybral špatně,“ řekl. „V Javorové bude skoro třicet dětí. Na Výsluní jich plánují osmnáct. To přece není maličkost.“
Hana se podívala na pracovnici opatrovníka. Sama nad počtem dětí zaváhala, když jí údaj ze školy přišel. Nemohla Pavlovi vyčítat, že ho používá jako argument.
Pracovnice připomněla vyjádření školky. Matěj se do společných činností zapojoval, měl kamarády a obtíže ve větší skupině u něj nepopisovali. Z podkladů obou škol nevyplývalo, že by některá jeho potřebám nevyhovovala.
„Menší třídu jste doložil,“ řekla Lucie Pavlovi. „Pravidelné vyzvedávání zatím ne.“
„Nechci, aby se všechno měřilo podle toho, jak to má Hanka pohodlné.“
„Proto teď probereme i její cesty.“
Hana si vzala svůj rozpis. Z práce by na Výsluní dorazila nejdřív deset minut po zavření družiny. Cestu si projela v pracovní den a doložila navazující spoje. Zaměstnavatel jí mohl dovolit dřívější odchod jednou týdně, na ostatní odpoledne řešení neměla.
„A středa a čtvrtek při škole v Javorové?“ obrátila se Lucie k Pavlovi.
Podal jí druhou stránku svého plánku. Ve středu by po pevně sjednané ranní směně vyzvedával syna stejně jako dosud ve školce. Čtvrteční cestu k Javorové zkusil autem: při odjezdu v šest dvacet mohl Matěje předat do ranní družiny před sedmou a pokračovat do práce na půl osmou.
„Tohle máte se zaměstnavatelem potvrzené i pro školní rok?“
„Ano. Je to v tom vyjádření.“
Hana sledovala, jak soudkyně porovnává časy. Tentokrát mu do řeči nevstoupila. Trasa byla delší než cesta k dosavadní školce, ale vycházela. Pavel ji nezakreslil zeleně. Na papíře byla jen tenká čára propiskou.
„Takže při Javorové své středy zachováte?“
„Zachovám.“
Pavel věděl, že právě potvrdil část Hanina návrhu. Zároveň se mu ulevilo, že se ho někdo ptá na něco, co skutečně dokáže splnit.
V závěru Hana trvala na Javorové. Tentokrát nemluvila o vlastní učitelce ani o fotografii před vchodem. Popsala běžný týden a připomněla kamarády, kteří měli nastoupit s Matějem. Pavel svůj návrh nestáhl. Vrátil se k menší třídě, ale nové zajištění odpolední péče nenabídl.
Lucie rozhodla o volbě školy v Javorové ulici. Obě školy podle předložených podkladů mohly Matějovým potřebám vyhovět. U Javorové však rodiče dokázali zajistit běžný týden za současných podmínek. Pavlův návrh vyžadoval pravidelnou pomoc, která nebyla sjednána, a další pracovní ústupky, které neměl potvrzené. Haniny vlastní školní vzpomínky rozhodující nebyly.
Hana poslouchala a představovala si Matěje, až se zeptá, jestli je táta smutný. Nemohla mu říct, že maminka vyhrála.
Pavel na chodbě došel matku u výtahu.
„S tou středou jsem to nevěděl,“ řekl.
„Říkala jsem ti to.“
Chvíli hleděl na svítící tlačítko.
„Tak jsem tě neposlouchal.“
Matka přikývla. Když se dveře otevřely, nastoupili spolu.
O několik týdnů později šel Pavel pro Matěje na přípravné odpoledne do Javorové. Byla středa a z práce odjel ve tři. Hana mu napsala, kterým vchodem má jít. U branky na něj čekala; chtěla syna po přípravném odpoledni vidět, ale dovnitř už s Pavlem nešla.
Matěj vyběhl s papírovou rybou. Vyprávěl, že seděl vedle Ondry a že ve třídě mají umyvadlo tak nízko, že na něj dosáhne bez stoličky. Pak si všiml matky a zastavil se mezi nimi.
„Tati, mají tam taky kostky. Ale jiné.“
Pavel si vzal rybu, aby synovi nepřekážela při oblékání.
„A stavěl jsi?“
„Most. Spadl nám.“
„Komu nám?“
Matěj začal vysvětlovat, kdo držel kterou stranu. Pavel mu zapnul batoh a zeptal se na cestu k autobusové zastávce. Syn ukázal vlevo. Hana se nadechla, že je to blíž vpravo kolem jídelny, pak ale počkala. Oběma směry se tam dalo dojít.
Rozloučila se s nimi u branky. Pavel nesl rybu opatrně za ocas a Matěj mu za chůze ukazoval, jak široký ten most vlastně byl.
