Článek
„Tak kvůli čtyřem měsícům zahodíš třiatřicet let?“
Luboš to řekl přes uličku tak hlasitě, že Eva přestala rozepínat kabelku. Podívala se na něj, potom na soudkyni. Měla připravené tři listy, ale najednou si nebyla jistá, který položit nahoru.
„Čtyři měsíce zbývají do konce této sezony?“ zeptala se Lucie.
„Ano. Pak končím. Už jsem to oznámil.“
„A jak dlouho spolu podle vás nežijete?“
Luboš si posunul židli blíž ke stolu. „To je právě ono. Já jezdím pracovně pryč celý život. Nemůžu za to, že se poslední dobou rozhodla počítat mi každou noc.“
„Dva roky nebydlím v našem bytě,“ řekla Eva. „To nejsou noci, které mu počítám.“
Luboš se k ní otočil. „Máš tam všechny věci.“
„Mám tam zimní kabát a krabici ozdob.“
Lucie je přerušila. Nejdřív chtěla slyšet, čeho se Eva domáhá a zda na návrhu trvá. Eva odpověděla, že chce manželství rozvést. Jejich dcera byla dávno dospělá a samostatná. Nešlo o nějakého jiného partnera. Luboš přesto žádal, aby dostali čas do jeho návratu z posledních zájezdů.
„Co konkrétně by se po návratu změnilo?“ zeptala se soudkyně.
„Byl bych doma. Konečně bychom mohli být spolu.“
Eva si položila ruce na kabelku. „To mi říkal už před dvěma lety.“
Poslední sezona
Luboš pracoval jako jevištní technik. Uměl naložit do auta výpravu, kterou ostatní ještě rozpačitě obcházeli, a v cizím kulturním domě najít zásuvku dřív, než někdo rozsvítil. Když o práci mluvil, zvedl hlavu. Řekl, že nejezdil po výletech. Tahal bedny, spravoval kulisy a vracel se unavený.
„Nikdo netvrdí, že jste se rekreoval,“ řekla Lucie. „Ptala jsem se, kdy jste spolu naposledy žili jako manželé.“
Luboš ukázal na vytištěný rozpis. V létě měl mezi zájezdy tři týdny volna. Eva tehdy přijela do společného bytu dvakrát. Jednou přinesla dceři věci z půdy, podruhé si odvezla knihy. Luboš řekl, že ji zval na večeři, ale ona odmítla.
„Měli jsme jet na tři dny pryč,“ odpověděla Eva. „Ve středu mi zavolal, že musí ještě odvézt opravenou kulisu. V pátek už se mu nikam nechtělo.“
„To byla jedna cesta. Mohli jsme jet v sobotu.“
„V sobotu jsi chtěl vykládat dodávku.“
„Vždyť bys jela se mnou.“
Lucie nechala chvíli ticho. Potom požádala Evu, aby popsala, co po manželovi tehdy chtěla, a Luboše, aby ji nechal domluvit.
Eva nechtěla, aby opustil práci ze dne na den. Roky věděla, že termíny představení neurčuje on. Chtěla ale jeden společný plán, který nepůjde zrušit jen proto, že někdo zavolá. Před dvěma lety si našla malý pronájem blízko svého zaměstnání. Luboš jí pomohl odvézt postel. Na schodech se tehdy smáli, protože rošt neprošel zatáčkou a museli ho vrátit dolů.
„Nebyla to hádka,“ řekl Luboš. „Právě proto jsem to bral jako dočasnou věc. Potřebovala se vyspat, já přijížděl pozdě. Netušil jsem, že tím začíná rozvod.“
„Řekla jsem, že už nechci bydlet podle tvých návratů.“
„To ale není totéž jako říct, že mě nechceš.“
Eva si stáhla brýle z očí. Přiznala, že zpočátku sama nevěděla, zda chce konec. Doufala, že když nebudou samozřejmě sdílet byt, začnou se na sebe těšit. Luboš měl klíč od jejího pronájmu. Dva měsíce ho nosil, pak jí ho vrátil, protože prý nikdy nebylo jasné, kdy smí přijít.
„Chtěla, abych se ohlašoval jako návštěva,“ řekl.
„Protože jsi třikrát přišel v deset večer. Jednou jsem už spala.“
„Přinesl jsem ti večeři.“
„Já už měla po večeři, Luboši.“
Lucie zvedla ruku, než stačil odpovědět. „Popište prosím konkrétní pokusy o společně strávený čas. Co jste si domluvili a jak to dopadlo.“
Luboš mluvil o prodlouženém víkendu u přehrady. Eva potvrdila, že jeli. První den chodili kolem vody a večer hráli karty. Druhý den mu zavolal kolega kvůli poškozenému vybavení. Luboš nikam neodjel, ale celé odpoledne telefonoval.
„Protože beze mě nevěděli, kam to poslat.“
„Já vím,“ řekla Eva. „Ty jsi vždycky věděl, kam co poslat.“
Luboš sklopil oči k rozpisu. Na okraji měl tužkou poznámku, že před příštím odjezdem musí koupit nové popruhy. Přikryl ji dlaní.
Dvě adresy
Nájemní smlouva, kterou Eva předložila, začínala před dvěma lety. Následoval dodatek prodlužující bydlení. Lucie se neptala jen na adresy. Zjišťovala, jak spolu hospodařili, trávili volný čas a zda někdo z nich v poslední době s návratem do společné domácnosti skutečně začal.
Eva si ze svého příjmu platila pronájem i běžné výdaje. Luboš hradil provoz původního bytu. Společný účet už používali jen na dosud společné platby, na které oba posílali předem domluvenou částku. Každý nakupoval sám. Vánoce strávili u dcery a pak se vrátili každý jinam. Luboš všechny ty údaje potvrdil.
„Peníze jsme si přece nikdy nezáviděli,“ dodal.
„To z toho nevyvozuji,“ odpověděla Lucie. „Potřebuji vědět, jak vaše soužití vypadá. Paní Evo, kdy jste se rozhodla, že se vrátit nechcete?“
Eva chvíli hleděla na nájemní smlouvu. Potom popsala neděli, kdy Luboš přijel v poledne a přivezl tašku prádla. Nabídla mu oběd. Když zjistil, že vařila jen pro sebe a na druhý den, navrhl, že dojdou nakoupit a ona udělá něco dalšího. Nebyla to velká hádka. Nakonec si dali rohlíky se sýrem.
„Ale já jsem pak odpoledne pořád přemýšlela, proč jsem neřekla, ať něco připraví on. Seděla jsem proti němu a byla jsem zase tam, odkud jsem odešla.“
„Prádlo jsem si odvezl,“ řekl Luboš. „Nenechal jsem jí ho tam.“
„To je pravda. Neříkám, že nechal.“
Luboš se opřel. Když Eva před lety ležela s nohou v sádře, měsíc vařil a vozil ji na kontroly. Připomněl to bez zvýšení hlasu. Eva přikývla a dodala, že se tehdy staral dobře. Potom si nasadila brýle a narovnala listy před sebou.
Lucie se zeptala na společné zájmy. Luboš vyjmenoval divadlo, cestování a práci na chalupě jeho sestry. Eva u divadla zaváhala. Chodila na představení ráda, ale na společných cestách většinou seděla ve městě sama, zatímco on stavěl scénu a potom balil.
„Vždyť ses mohla podívat do zákulisí.“
„Tam jsem se dívala třicet let.“
Luboš si uhladil rozpis. „Já po důchodu nechci sedět v bytě. Chtěl jsem, abychom konečně jezdili bez toho spěchu. Pár menších akcí bych vzal, vzali bychom si někde pokoj. Ty by ses prošla a pak bychom měli dva dny pro sebe.“
„Takže úplně končit nebudete?“ zeptala se Lucie.
„S pravidelnými zájezdy ano. Tohle by bylo jen občas.“
„Mluvili jste spolu o takovém uspořádání?“
„Já jí to chtěl nabídnout. Pořád mi říká, že se na nic nemůže těšit.“
Eva se podívala přímo na něj. „Já už se těším na něco jiného.“
Soudkyně ji vyzvala, aby to upřesnila. Eva měla za tři týdny skončit v podatelně městského úřadu. Už přijala místo správkyně malé horské ubytovny, kam měla nastoupit po odchodu z úřadu. Součástí bylo ubytování v samostatném bytě. Předložila potvrzenou domluvu s datem nástupu; její současný pronájem měl skončit na konci téhož měsíce.
Luboš o horách věděl. Netušil ale, že už má dohodnutý nástup.
„Říkala jsi, že se tam jedeš podívat.“
„V březnu. Pak jsem ti volala, že to vezmu.“
„Myslel jsem, že na léto.“
„Neřekla jsem na léto.“
Lucie se zeptala, zda si potom vyjasnili, na jak dlouho Eva odjíždí. Ani jeden takový rozhovor nepopsal. Soudkyně se obrátila k Evě, zda tam chce žít sama, a k Lubošovi, jestli o společném stěhování do hor někdy jednali. Eva řekla, že nastupuje sama. Luboš odpověděl, že by tam neměl co dělat. Hned nato dodal, že by za ní samozřejmě mohl jezdit.
„Já ale nechci zkoušet další dvě adresy,“ řekla Eva.
„Budeš tam chystat pokoje cizím lidem. Doma ti vadí moje taška.“
„Ta taška nebyla to nejhorší.“ Eva si přitáhla kapesník, ale nepoužila ho. „Tam vím, co jsem přijala. Mám domluvené služby a volné dny. A nechci ti tvrdit, že tam jedu jen proto, abys mě začal přemlouvat.“
Lucie se jí zeptala, zda si dokáže představit návrat do manželství, kdyby Luboš skutečně nepřijal žádnou další práci. Eva odpověděla, že ne. Řekla to bez zvýšení hlasu a zůstala sedět s rukama na stole.
Luboš si vzal rozpis zpátky. Když dnes ráno vyrážel, chtěl jí ukázat poslední datum a slíbit, že potom už bude mít čas. Teď ho zasunul pod ostatní listy.
Místo u stolu
V závěru jednání Luboš zopakoval, že manželství ukončit nechce. Dokázal by omezit cestování víc, než plánoval. Eva na návrhu trvala. Nežádala, aby ho soud potrestal za zájezdy. Chtěla ukončit manželství, ke kterému už se vrátit nehodlala.
„Já jsem myslel, že když se spolu ještě dokážeme normálně bavit, není to tak zlé,“ řekl Luboš.
Eva se na něj podívala. „Já se s tebou nechci přestat bavit.“
Lucie manželství rozvedla. V odůvodnění vycházela z dlouhodobě odděleného života, z výpovědí o neúspěšných pokusech obnovit soužití i z rozdílných, již uskutečňovaných plánů. Nešlo jen o čtyři měsíce do konce sezony. Otázky kolem společného majetku tím za ně nevyřešila.
Na chodbě Luboš sáhl po Evině kabátu, který si přehodila přes ruku. Chtěl jí ho podržet. Eva mu ho podala a nechala se obléknout. Pak mu připomněla rozloučení s kolegy, které chystali na její poslední pracovní pátek za tři týdny.
„Říkala jsem, že tě pozvu. Jestli chceš přijít, přijď.“
Zeptal se, zda má něco dovézt. Zavrtěla hlavou.
Přišel až po skončení jejich pracovní doby. V malé zasedací místnosti stálo na spojených stolech pečivo, mísa ovoce a několik konvic. Eva seděla mezi dvěma kolegyněmi a smála se příhodě s poštovním vozíkem. Luboš ji znal; kdysi ji vyprávěla doma. Teď počkal u dveří, až domluví.
Všimla si ho a vstala. Představila ho mladému kolegovi, který na úřad nastoupil nedávno. Řekla jeho jméno a dodala, že dělá u divadla. Luboš nic nedoplnil.
„Tady je volno,“ ukázala Eva na židli naproti sobě.
Posadil se. Kolegyně mu podala talíř a nabídla chlebíčky. Luboš si jeden vzal. Když se Eva zvedla pro další konvici, zeptal se jí, kde jsou hrnky. Ukázala na skříňku a on je rozdal lidem u stolu.
