Článek
Bratranec přistavil vozík k bráně a začal skládat prázdné přepravky. Zvedl jsem ze země jedno jablko a řekl mu, ať je zatím nechá v autě. Pod stromy už leželo jen několik otlačených kusů. Zbytek odvezla Vlasta předchozí sobotu.
„Vždyť jsi říkal, že si každý načesáme na mošt,“ připomněl mi.
„To vyřeším.“
Nechtěl jsem mu přiznat, že přijel zbytečně. Odjel s prázdným vozíkem a já zůstal u nového zámku na bráně. Vlastě jsem potom napsal, že očekávám rozumné vyrovnání. Odmítla. Čím častěji jsem se vracel ke smlouvě, tím důležitější mi připadalo datum třicátého září. Na něm jsem nakonec postavil žalobu.
U soudu jsem měl příslušnou stránku připravenou. Vlasta si sundala brýle a položila je vedle desek. Sad prodávala, protože už sama nezvládala sekání a řez. To mi řekla při první prohlídce. O poslední sklizni mluvila také.
„Domáháte se dvanácti tisíc korun za ovoce odvezené třetího října,“ shrnula soudkyně Lucie. „Jak jste částku stanovil?“
„Odhadl jsem, kolik se vešlo do přepravek, a zjistil cenu jablek.“
„Vážení nebo doklad o množství máte?“
„Ne. Ale viděl jsem, co nakládali.“
Lucie si poznamenala odpověď a otočila smlouvu.
„Letošní sklizeň jablek si prodávající ponechává. Kupující jí umožní vstup za účelem sklizně do třicátého září,“ přečetla. „Tuhle část jste při podpisu četl?“
„Ano. Počítal jsem, že co nestihne, zůstane mně.“
„Takovou dohodu tu nevidím. Ukažte mi ji.“
Přejel jsem prstem pod datem. „Tak k čemu by tam jinak ten termín byl?“
Vlasta si nasadila brýle. „K tomu, abych tam do té doby mohla sklidit. Jenže šestadvacátého jste mě nepustil dovnitř.“
„Protože jste pořád někoho vodila na můj pozemek.“
„Pána se žebříkem. Na česání.“
Lucie nás zastavila a vrátila se k předání. Klíče jsem dostal v srpnu, Vlasta měla pro sklizeň vlastní. Pozemek už byl můj, přesto tam dál chodila s pomocníky, nosila bedny a opírala žebřík o kůlnu. Čekal jsem, kdy skončí. Doma jsme zatím vybírali lis na ovoce a bratranec nabídl vozík.
„O jablka odvezená před koncem září se nepřete?“ zeptala se soudkyně.
„Ne. Jen o tu poslední sobotu.“
„Proč jste tedy měnil zámek už šestadvacátého?“
Řekl jsem, že nechci na pozemku cizí lidi. Starý zámek navíc drhl a nový jsem měl koupený několik dnů. Vlastě jsem o výměně nenapsal. Myslel jsem, že mi před další návštěvou zavolá.
„Hlásit vám každý vstup měla podle čeho?“
„Podle slušnosti.“
„Tak jste mi mohl slušně dát nový klíč,“ odpověděla Vlasta.
Právě o něm jsme si potom psali. Zprávy ležely ve spise od začátku, oba jsme je předložili. Já zvýraznil datum posledního česání, Vlasta celou domluvu. Než se k ní Lucie vrátila, nechala zavolat muže, který přijel k zamčené bráně.
Jmenoval se Havel a Vlasta mu za pomoc platila. Šestadvacátého dorazil s dodávkou, žebříkem a synem. Starý klíč se do nového zámku nevešel.
„Paní mi dala telefon,“ řekl. „Chtěl jsem se domluvit, jestli někdo může přivézt klíč. Měl jsem pak další práci.“
„Já byl pryč,“ namítl jsem.
„Řekl jste, že se ten víkend do sadu nepůjde.“
Lucie se na mě podívala. Přikývl jsem. Pamatoval jsem si, jak mě rozčilovalo, že mi cizí člověk určuje, kam mám přijet. Vlastu jsem přitom sám nechal stát před bránou, kterou do té doby odemykala.
Havel popsal i třetí říjen. Otevřel jsem jim v devět, ukázal kohoutek s vodou a nechal bránu odemčenou. Syn přidržoval žebřík, on česal a Vlasta rovnala ovoce do přepravek. Byl jsem u toho, když začali, potom jsem odešel ke kůlně.
„Bránil vám žalobce v česání?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Až když jsme měli naloženo, přinesl smlouvu. Paní mu řekla, že ten den přece potvrdil. Myslel jsem, že se hádají o nějaké další peníze.“
„A co jste řekl vy?“ obrátila se ke mně.
„Že termín uplynul a budu chtít náhradu.“
„Proč až po sklizni?“
„Pustil jsem je tam, aby se to konečně uzavřelo. Ale myslel jsem, že smlouva platí pořád.“
Lucie vzala zprávy z osmadvacátého září. Vlasta psala, že po zmařené sobotě může její pomocník přijet až třetího října. Potřebuje dočesat zbývající jablka ze stromů a odvézt je. Moje odpověď zněla: Dobře, přijeďte třetího v devět, otevřu vám. Pak už tam nic nechávejte.
Když jsem tehdy odpovídal, chtěl jsem mít od ní pokoj. Datum ve smlouvě jsem neřešil. Začal jsem se ho držet až později, když jsem viděl poslední přepravky na vozíku. Pak jsem si opakoval, že dvě věty v telefonu přece nemůžou změnit podepsaný papír.
„Dovolil jsem jí tam jít,“ řekl jsem. „Ale o tom, že jí ta jablka nechávám i po termínu, jsem nepsal.“
„Odpověděl jste na žádost o dočesání její letošní sklizně,“ řekla Lucie. „Žádnou platbu jste v té odpovědi nepožadoval.“
Vlasta si sundala brýle. „Kdybyste chtěl něco koupit, mohli jsme se domluvit. Jenže vy jste mě nejdřív zamkl venku a potom mi otevřel. Já jsem česáčům platila další cestu.“
„Tak jste měla přijít jindy v září.“
„A čím bych si odemkla?“
Podíval jsem se do smlouvy, ale další řádek mi nepomohl. Havlův syn kvůli nám tehdy vynechal brigádu, žebřík si museli znovu půjčit. Já si pamatoval hlavně, kolik plných přepravek se vešlo na vozík.
„Část úrody jsem měla slíbenou odběrateli už před prodejem,“ pokračovala Vlasta. „Proto jsme ji do smlouvy dali zvlášť.“
„Já zase slíbil mošt rodině.“
„Z mojí sklizně?“
Chtěl jsem odpovědět, že sad už je můj. Říkal jsem to od rána několikrát. Místo toho jsem zavřel desky.
Lucie žalobu zamítla. Oddělila smluvené ponechání úrody od termínu přístupu do sadu. Pro poslední česání jsme si po znemožněném vstupu dohodli náhradní den. Zprávy i průběh soboty, který popsal Havel a který jsem nepopřel, potvrzovaly, že jsem Vlastě umožnil dočesat její sklizeň. Požadavek na zaplacení těchto jablek z toho nevyplýval.
Vlasta na chodbě prošla kolem mě k šatně. Nezastavila se. Zavolal jsem bratranci, ještě než jsem došel k autu.
„S tím moštem jsem to slíbil špatně,“ řekl jsem.
„Tak koupíme jablka jinde. Kolik jich teda máš?“
Opřel jsem desky o střechu auta. „Žádná. Ta sklizeň patřila Vlastě.“
Bratranec mi dal číslo na známého, který prodával jablka v sousední vesnici. V pátek jsme pro ně jeli spolu. Když spočítal svou polovinu ceny, řekl jsem mu, ať peněženku schová. Zaplatil jsem oběma a pak jsme naložili přepravky na jeho vozík.
