Článek
„Za to, že mi utekl ke konkurenci, mu ještě dvacet tisíc dávat nebudu,“ řekla Dana Horská.
Pavel se podíval na její ruce. Položila je přes sebe stejně jako při poradách, když už nechtěla diskutovat. Seděla naproti němu jako jednatelka společnosti, kterou žaloval. Po dvanácti letech u ní poprvé slyšel, že utekl.
Soudkyně Lucie otevřela složku.
„Předmětem je odměna za předání skladu. Tvrdíte, že předání neproběhlo?“
„Proběhlo. Ale celé to mělo jiný smysl.“
„Nejdřív si ujasníme, co bylo slíbeno.“
Pavel měl před sebou dohodu podepsanou oběma stranami. Dvacet tisíc korun hrubého za dokončení inventury bez nevysvětlených rozdílů a řádné předání skladu určenému nástupci do konce června. Právě tuto částku požadoval. Datum podpisu bylo začátkem května.
„Kdy jste oznámil, že odcházíte?“ zeptala se Lucie.
„V dubnu. Písemně. Paní Horská to převzala.“
Horská převzetí potvrdila. Firma přesouvala sklad do jiné haly a Pavel znal staré zákaznické rezervace i položky, které se v počítači hledaly obtížně. Chtěla ho udržet. Nabídla mu prohlídku nového pracoviště, mluvili o směnách a potom přišla odměna.
„Brala jsem to jako vstřícnost z obou stran,“ řekla. „Já mu přidám a on mě v tom nenechá. Dvanáct let jsme spolu vycházeli. Pak všechno dokončil a nastoupil k člověku, který nám přetahuje zákazníky. Měla jsem pocit, že jsem mu ještě zaplatila pohodlný přechod.“
Pavel si vzpomněl na květnovou poradu. Horská mu položila před nos půdorys nové haly a požádala ho, aby nenechal nástupce ve zmatku. Doma manželce řekl, že to aspoň dokončí slušně. S odměnou počítali na opravu střechy garáže.
„Já jsem neodešel ze dne na den,“ řekl nyní. „A věděla jste, kam jdu.“
Nový zaměstnavatel také prodával stavební materiál. Měl sklad blíž Pavlovu bydlišti a nabídl mu pravidelnou ranní směnu. Horská o novém místě věděla před podpisem dohody. Pavel jí to napsal v e-mailu, který přiložil k žalobě.
Lucie nechala zprávu přečíst. Pavel v ní trval na odchodu, ale potvrdil, že inventuru dokončí a zaučí nástupce. Horská odpověděla, že tedy připraví odměnu za předání, aby měla jistotu, že celá akce doběhne.
„Co mělo podle této odpovědi doběhnout?“ zeptala se soudkyně.
„Stěhování. Ale pořád jsem doufala, že si to rozmyslí.“
„Bylo další zaměstnání výslovně sjednanou podmínkou odměny?“
Horská chvíli mlčela. „Výslovně ne. Myslela jsem, že chápe, proč mu ji nabízím.“
Pavel sevřel propisku. O budoucnosti skutečně mluvili. Horská mu ukazovala nové kanceláře a řekla, že by byla škoda zahodit tolik společných let. On odpověděl, že dojíždění už nechce. Nic z toho nepovažoval za změnu dohody.
Lucie požádala o předávací protokol. Podepsali jej Pavel, jeho nástupce Marek i Horská. Zjištěné inventurní rozdíly byly podle závěru vysvětleny a stav odsouhlasen. Potvrzené bylo také předání klíčů, přístupů a dokumentace.
Horská ukázala na poznámku o šesti paletách izolačních desek.
„Úplně hladce to přece nešlo. Tohle jsme hledali hodinu.“
Pavel otevřel přílohu. Palety byly vyčleněné pro zákazníka vzadu v hale, ale v jednom přehledu zůstaly mezi běžnými zásobami. Před uzavřením inventury je zkontrolovali a zařazení opravili.
„Zůstal po této opravě nevysvětlený rozdíl?“ zeptala se Lucie.
„Ne,“ řekla Horská.
„Uvádíte nějaký jiný při konečném předání?“
Žádný neoznačila. Ani netvrdila, že Marek nedostal potřebné podklady. Pavel položil propisku. Celé léto kontroloval své kopie, jestli někde nepřehlédl podpis nebo nedokončenou položku.
Vybavil si poslední červnový den. Většina zásob už byla v nové hale, ve staré zůstaly prázdné regály určené k rozebrání. Její nájem končil až na podzim. Pavel tehdy naposledy otřel stůl v koutě pro přestávky. Před lety ho firmě daroval ze své garáže; přivezli jej s kolegou na vozíku a všichni se smáli, že se konečně najedí vsedě.
Horská mezitím připomínala, jak mu během let vycházela vstříc. Když onemocněla jeho žena, upravila směny. Když potřeboval peníze dřív, účetní mu poslala zálohu. Pavel ji nechal domluvit.
„To vám neberu,“ řekl. „Ale taky jsem vám tu práci udělal.“
„Nikdo neříká, že jste nepracoval.“
„Tak proč mi to nechcete zaplatit?“
Lucie položila protokol vedle dohody. Společnost odměnu nevyplatila ani zčásti. V poslední mzdě byly ostatní nesporné položky, slíbená odměna chyběla.
Pavel se ji nejprve pokoušel získat přes účetní. Odkázala ho na jednatelku. Horská mu pak napsala, že odměny jsou pro lidi, kteří s firmou táhnou za jeden provaz. Když odpověděl kopií dohody, přestala reagovat.
Při závěrečném návrhu už neopakoval nic o dvanácti letech. Požádal o zaplacení sjednané částky. Horská trvala na zamítnutí žaloby. Její důvěru podle ní zklamal, i když jednotlivé položky protokolu splnil.
Lucie rozhodla ve prospěch Pavla. Vysvětlila, že společnost písemně přislíbila konkrétní odměnu za vymezené předání, jehož splnění potvrzuje protokol. Odchod byl známý před uzavřením dohody. Setrvání v zaměstnání ani volba dalšího zaměstnavatele mezi podmínkami nebyly.
Pavel čekal, jestli Horská něco řekne. Jen zavřela desky. Na chodbě si oba oblékli bundy u stejné lavice. Pozdravil ji, ona odpověděla a odešla k výtahu.
Když později dostal doplatek se mzdovým vyúčtováním, potvrdil pokrývači opravu garáže. Řemeslník přijel následující týden. Zatímco vykládal ze svého auta nářadí, Pavlovi zavolal Marek. Potřeboval najít přehled starých rezervací.
Pavel mu poradil. Potom se zeptal, jestli už je stará hala úplně prázdná.
„Jo. V pátek jsme se tam byli rozloučit,“ řekl Marek. „Jen tak, kdo tam dělal. Byl i Jarda z důchodu.“
Pavel odpověděl, že to je dobře. Marek mu poslal fotografii. Kolem stolu z jeho garáže seděli s papírovými talířky. Pavel si prohlédl všechny tváře. O setkání mu nikdo neřekl, přestože s některými z nich ještě minulý týden mluvil.
Fotografii zavřel a telefon odložil na parapet. Pokrývač ho zavolal ze dvora, aby přišel ukázat přístup na střechu. Pavel otevřel dveře garáže a odsunul od stěny kola.
