Článek
Ten poslední tah jsem znal. Věra ho dělala pod přáním k narozeninám, na lístcích přivázaných k zavařeninám i na obálce, kterou nám kdysi přinesla na svatbu. Na kopii ve spise vypadal stejně. Vedle mého palce ale ležel znalecký posudek se závěrem, který jsem si doma přečetl několikrát. Podpis její nebyl.
„Trváte na žalobě?“ zeptala se soudkyně Lucie.
„Ano. Protože o té půjčce věděla.“
„To je jiné tvrzení než to, že za ni ručila.“
Věra seděla přes uličku. Byla to sestra mé ženy a za dvacet let jsem ji neviděl takhle oblečenou. Tmavé sako, zavřené boty, kabelka položená pod židlí. Vždycky jsem ji znal v pohybu. Nosila jídlo, odnášela nádobí a ptala se, kdo ještě nepil kávu. Teď měla ruce prázdné.
Půjčil jsem jejímu synovi Davidovi dvě stě tisíc na vybavení malé autodílny. Poslal jsem mu je na účet. Dvacet tisíc vrátil, zbytek měl splatit do konce června. Nesplatil. Na výzvy nejprve odpovídal, potom přestal.
„Peníze odešly synovi žalované,“ shrnula Lucie. „Vy se jich však domáháte po jeho matce na základě této listiny. Popište, jak jste ji získal.“
„Přinesl mi ji David.“
„Podepisovala ji paní Věra před vámi?“
„Ne. Ale předtím mi volala, abych mu pomohl.“
Věra zavrtěla hlavou. Lucie jí dala prostor až po mé odpovědi.
„Prosila jsem ho, aby se Davidovi podíval na rozpočet,“ řekla. „Jiří vedl vlastní servis. Chtěla jsem, aby mu řekl, jestli si nenabírá moc.“
„A řekla jsi, že za ním stojíš.“
„Jako máma. Ne se svým bytem.“
To mě bodlo. O jejím bytě jsem nemluvil. Chtěl jsem peníze, které jsem vytáhl z úspor, zatímco David si koupil zvedák a pak podle všeho přestal zvedat telefon i zákazníkům.
Lucie se vrátila k rozpočtu. Měl jsem ho před sebou a ukázal položky, které jsem Davidovi vyškrtl. Nepotřeboval novou sadu všeho. Stačily základní věci, rozumný nájem a práce, kterou opravdu uměl.
„Půjčil jste mu na základě svého posouzení?“
„Bez zajištění bych mu tolik nedal.“
„Kdo navrhl ručení matky?“
„Já.“
V síni bylo ticho. Připadal jsem si, jako by ta jediná odpověď vymazala všechno ostatní, co jsem pro něj udělal.
Podmínku jsem tehdy sdělil Davidovi. Dal jsem mu vytištěnou listinu, aby ji s matkou probral. Za dva dny ji přinesl podepsanou. Zeptal jsem se, jestli Věra četla celou částku. Řekl: Jasně, máma to ví.
„A vy jste si to u ní ověřil?“
„Nechtěl jsem ji ponižovat. Je to rodina.“
Lucie nechala mou odpověď doznít. „Zjišťuji, s kým jste o závazku skutečně jednal. Zatím popisujete jednání se synem.“
Věra řekla, že jí David listinu nikdy neukázal. Věděla, že shání peníze, nevěděla, kolik jsem mu nakonec poslal. Když jí přišla moje výzva k zaplacení, zavolala mi.
Na ten hovor jsem si pamatoval až moc dobře. Řekl jsem jí, ať nedělá, že svého syna nezná. Ona odpověděla, že právě proto by mu neručila. Položil jsem telefon a doma ženě oznámil, že její sestra couvá.
„Mám tady i zprávy,“ řekl jsem a otevřel další přílohu.
David mi před převodem poslal obrázek krátkého úseku komunikace s matkou. Byla tam její věta: Pomůžeme ti to rozjet. Nad ní jeho otázka, zda mu tedy pomůže s dílnou. Nic dalšího na snímku nebylo.
„Tohle mi ukázal,“ vysvětlil jsem.
„Poslala vám paní Věra sama nějaké potvrzení ručení?“ zeptala se Lucie.
„Ne. Poslal mi to on.“
Věra předložila souvislou komunikaci, kterou jsem dostal už před jednáním. Snímek zachycoval skutečné věty, ale rozhovor pokračoval. Psala, kdy přijede s přívěsem a že jí syn musí sehnat dalšího člověka na těžkou skříň. Pomoc se týkala vyklizení pronajaté dílny.
„Ale když jsem tě potom vyzval k zaplacení, proč jsi nešla rovnou za Davidem?“ zeptal jsem se.
„Šla. Řekl mi, že si to s tebou vyřídí. Tobě jsem hned řekla, že jsem nic nepodepsala.“
„A věřila jsi mu?“
„To se mě ptáš ty?“
Podíval jsem se zpátky do složky.
Lucie nás vrátila k listině. „Z dosavadních podkladů nemůžeme určit, kdo podpis vytvořil. Potřebujeme posoudit, zda závazek převzala žalovaná.“
Potom vyslechla znalkyni. Posudek měla ve spise, já i Věra jsme jej předem obdrželi. Přesto jsem doufal, že při otázkách zazní něco jiného než na papíře.
Znalkyně pracovala s originálem sporné listiny a s Věřinými srovnávacími podpisy. Vysvětlila, že podobný vzhled ještě neznamená stejného pisatele. Závěr ponechala: nešlo o pravý podpis Věry.
„Mně se ale podobá,“ řekl jsem.
„Rozumím. Posuzovala jsem i způsob jeho provedení, nejen výsledný tvar.“
„A můžete říct, kdo ho tedy napsal?“
„To nebylo předmětem tohoto zkoumání. Takový závěr vám dát nemohu.“
Podíval jsem se na Věru. Čekal jsem snad, že mi nabídne jiné vysvětlení, jiného člověka, za kterým bych mohl jít. Ona ale jen poslouchala. Poprvé mě napadlo, že se celou dobu brání něčemu, co jsem měl ověřit ještě před převodem.
Lucie se zeptala, zda mám další podklady k tomu, že Věra ručení přijala. Prošel jsem listy, ačkoli jsem jejich pořadí znal. Rozpočet dílny, převod, Davidovy sliby. Nic od ní.
V závěru jsem přesto trval na zaplacení. Vyslovit opak mi připadalo jako pustit těch sto osmdesát tisíc z ruky podruhé.
Lucie žalobu proti Věře zamítla. Vysvětlila, že jsem neprokázal převzetí ručení. Podpis pravý nebyl a zprávy nedokládaly, že by Věra souhlasila se závazkem zaplatit synův dluh. O Davidově jednání ani o nároku vůči němu tímto rozsudkem nerozhodovala.
Věra se na chodbě zastavila u mé ženy. Slyšel jsem, jak se ptá, jestli jí může zavolat večer. Potom se obrátila ke mně.
„Zkusím Davidovi říct, aby se ti ozval.“
„Ne,“ odpověděl jsem rychle.
Zůstala stát.
„Budu to řešit s ním. Přímo.“
Ještě než jsme odešli, řekl jsem jí, že jsem ji neměl obviňovat z krytí jeho dluhu. Přikývla. Na nic dalšího jsem se jí neptal.
Doma jsem zavolal Davidovi. Telefon nezvedl. Otevřel jsem složku s půjčkou a začal připravovat podklady pro advokáta. Stranou jsem položil výtisky zpráv, které jsem posílal Věře. Patřil mezi ně i můj vzkaz: Nenechám tě, abys to za něj zase zametla.
Manželka se zeptala, zda má přes sestru zjistit Davidovu novou adresu. Zavrtěl jsem hlavou. Do připraveného e-mailu jsem doplnil poslední adresu, kterou mi sdělil sám, a přiložil smlouvu s jeho podpisem i potvrzení převodu. Do otázky pro advokáta jsem napsal jeho jméno. Věřino už ne.
