Článek
Petr Kříž vešel do síně v čisté pracovní mikině. Pozdravil majitele firmy, pak se obrátil k soudkyni Lucii. Tomáš si odsunul složku, aby viděl svědkovi do tváře. Pamatoval si jeho široká ramena za skleněnou nádrží a podrážky, které při couvání zaskřípaly o dlažbu.
Po poučení Petr potvrdil, že u stěhování pracoval. Akvárium podle něj převzali v obývacím pokoji a s kolegou je nesli směrem k dodávce.
„Oba po celou dobu?“ zeptala se Lucie.
„Takovou věc jeden nenosí.“
„Ptám se, jak jste ji nesli vy.“
„Ve dvou. Já couval, kolega šel za nádrží.“
Majitel firmy Radek Vondrák přikývl. V písemném vyjádření uvedl, že sklo prasklo kvůli štěrku ponechanému na dně. Zákazník prý nádrž dostatečně nevyprázdnil, přestože to předem slíbil.
Tomáš se přihlásil. „Na dně nebyl ani kamínek. Čistil jsem to skoro do půlnoci.“
„Takové drobnosti člověk přehlédne,“ řekl Vondrák.
„Vy jste tam nebyl.“
„Mám zprávu od zaměstnanců.“
Lucie je přerušila. Tomáš požadoval šestnáct tisíc korun: osm tisíc čtyři sta za nádrž, šestnáct set za nouzové umístění ryb v akvaristice a šest tisíc za tři uhynulé ryby. Firma nechtěla platit nic.
„Zpochybňujete také rozsah poškození nádrže?“ zeptala se majitele.
„Ne. Tu už používat nešlo a oprava se nevyplatila. Ani těch osm tisíc čtyři sta nerozporuju. Ale nezničili jsme ji my.“
Tomáš potvrdil, že na úplném znehodnocení i hodnotě se shodují. Vondrák nerozporoval ani doložený výdaj v akvaristice. Odmítal odpovědnost za to, že vůbec vznikl.
„Kdy jste poprvé viděl prasklinu?“ obrátila se Lucie znovu ke svědkovi.
„U dveří z chodby ven. Bylo tam málo místa.“
Petr dodal, že pak nádrž položili. Tomáš si vybavil krátké klepnutí a kolegovo zaklení. V tu chvíli stál před domem a přebíral od řidiče přepravky.
U dveří
Ryby už byly mimo akvárium a čekaly na odvoz. Tomáš počítal s nádrží jako s první věcí; v novém bytě pro ni měl připravenou skříňku. Když se vrátil do chodby, stálo sklo na zemi a Petr ukazoval na čáru táhnoucí se od rohu.
Teď u soudu Tomáš položil před sebe fotografie. Poslal je už s žalobou, stejně jako objednávku přepravy a zprávu odeslanou firmě ještě v den stěhování. Na jednom snímku bylo prázdné akvárium v obýváku, na dalším pracovníci před úzkými dveřmi.
„Fotila dcera,“ vysvětlil. „Dokumentovala stav bytu kvůli předání majiteli. Tady zachytila i nádrž.“
Lucie nechala snímky předložit svědkovi. Petr se nad druhým naklonil. Jednou rukou držel akvárium za horní okraj, druhou pod rohem. Jeho kolega stál bokem vedle něj.
„Tady jsme se jen přehmatávali,“ řekl.
„A potom?“
„Potom jsme šli ven.“
Při otázce na štěrk Petr připustil, že dovnitř před přenášením nenahlédl. O zbytku na dně mu měl říct kolega Milan.
Vondrák se narovnal. „Já vycházel z toho, co mi kluci nahlásili.“
Druhý pracovník čekal na chodbě a předchozí výpověď neslyšel. Milan byl mladší, s krátce ostříhanými vlasy. Když dostal otázku, kdo nesl nádrž přes dveře, odpověděl, že Petr.
„Vy jste ji nedržel?“
„Na chvíli ne. Postavili jsme ji před průchodem. Já prošel ven a Petr ji měl posunout za mnou, abych ji mohl zase chytit.“
Vondrák se na něj podíval. Milan zůstal obrácený k soudkyni.
„Petr stál zády ke dveřím. Zvedl ji, couvl a zachytil botou o práh. Roh mu klepl o dlažbu, než jsem se k němu dostal.“
Tomáš se opřel. Vondrák začal něco říkat, ale Lucie ho zastavila. Nechala Milana dopovědět, že prasklinu uviděli bezprostředně poté. Ukázal její místo na fotografii pořízené po poškození.
„A štěrk?“ zeptala se.
„Byl zvlášť v kýblech.“
„Řekl jste kolegovi, že zůstal v nádrži?“
„Ne. To jsem neříkal. Nádrž byla prázdná.“
Vondrák sevřel rty. Když dostal možnost se vyjádřit, řekl, že o nárazu nevěděl. V hlášení, které předložil soudu, stálo jen poškození při přenášení a poznámka o nedostatečné přípravě zákazníkem.
„Napsal jste mi, že jsem si ji rozbil sám,“ řekl Tomáš.
„Musel jsem vycházet z nějakých informací.“
„Tak jste se mohl zeptat i mě.“
Lucie je vrátila k dokazování. Fotografie zachycovala prázdné dno, Milan popsal náraz i okamžité zjištění praskliny. Petr při doplňující otázce připustil, že mu nádrž v průchodu na chvíli zůstala v rukou samotnému.
„Předtím jste uvedl něco jiného,“ připomněla Lucie.
„Myslel jsem celkově. Že jsme ji stěhovali oba.“
Tomáš si promnul čelo. Právě kvůli tomuhle se s firmou přel celé měsíce. Z každé přesné otázky vznikla obecná odpověď o tom, jak se takové věci obvykle dělají.
Tři chybějící ryby
Doklad z akvaristiky uváděl šestnáct set korun za převzetí a čtrnáct dnů dočasného umístění ryb. Tomáš tam jel odpoledne po stěhování. Potom si od známého vypůjčil nádrž a přeživší ryby si odvezl domů.
„A ty tři uhynuly kdy?“ zeptala se Lucie.
„Druhý den ráno. Zavolali mi z obchodu.“
„Co vám řekli o příčině?“
„Že ji takhle určit neumějí. Ale kdyby neprasklo akvárium, nemusely tam být.“
Vondrák namítl, že ryby se přepravovaly i při původně plánovaném stěhování. Tomáš otevřel složku na vlastní tabulce.
„Tyhle jsem měl dva roky. Nic jim nebylo.“
„Máte další podklad k tomu, co jejich úhyn způsobilo?“ zeptala se Lucie.
Zavrtěl hlavou. Měl zprávu o úhynu, nikoli vysvětlení jeho příčiny. Když přišla řeč na požadovaných šest tisíc, ukázal na tři řádky tabulky.
„Dva tisíce za kus. Byly z chovu, který tady jen tak neseženete.“
Lucie se zeptala, odkud cenu vzal. Tomáš připustil, že tolik by podle něj stály podobné ryby nyní. Sám je koupil levněji za hotové na burze. Potvrzení neměl a jiný podklad k dnešní hodnotě nepředložil.
„To byly moje nejhezčí ryby,“ dodal tišeji.
Vondrák tentokrát mlčel. Na stole měl fotografii prázdného akvária a neobracel ji.
Lucie přiznala Tomášovi deset tisíc korun za zničenou nádrž a doložený výdaj v akvaristice. Při vysvětlení odkázala na fotografie a výpovědi o průchodu dveřmi. Tvrzení, že poškození způsobil ponechaný štěrk, podklady nepotvrdily. Úplné znehodnocení nádrže ani její hodnota sporné nebyly.
Dalších šest tisíc nepřiznala. U této části nároku zůstala nedoložená jak souvislost úhynu s poškozením nádrže, tak požadovaná hodnota ryb.
Tomáš chtěl namítnout, že je přece opravdu ztratil. Místo toho zavřel složku. Vondrák při odchodu požádal Milana, aby počkal dole. Mladík šel před ním, Petr o několik kroků za nimi.
Když firma později zaplatila, Tomáš koupil menší nádrž a vypůjčenou vrátil. Doma zbylo na skříňce místo i na lampu.
Dcera mu pomáhala přeskládat kameny. Jeden velký chtěla postavit doprostřed, aby zakryl prázdnější část. Tomáš jej otočil v ruce a uložil stranou do krabice.
„Necháme jim víc místa,“ řekl.
Sedli si vedle sebe. Dcera začala počítat ryby vyplouvající zpoza rostlin. Tomáš znal jejich počet, ale počkal, až dopočítá sama.
