Článek
Antonín rozhrnul bublinkovou fólii. Skleněná dvířka tiše cinkla o dřevěnou skříňku.
„Opatrně,“ řekl Marek.
Starý muž se na něj podíval. „Já s nimi zacházím opatrně od chvíle, co jste mi je poslal.“
Lucie je nechala položit na volný stůl. „Pan žalobce žádá vrácení kupní ceny. Vy tvrdíte, že vrátil jiné hodiny. U toho zůstaneme.“
Marek předložil potvrzení platby a zprávy. Koupil je přes inzerát, protože podobné míval dědeček. Antonín napsal, že jdou. Po doručení se zastavovaly. Marek mu poslal stížnost s fotografií otevřených hodin a na vrácení se domluvili písemně: pošle je zpátky a Antonín vrátí šest tisíc.
„Poslal jsem je. Balík převzal. Pak začaly výmluvy,“ řekl Marek.
„Kdy jste oznámil, že podle vás nejsou stejné?“ obrátila se Lucie k Antonínovi.
„Ten den. Tady je zpráva i fotka otevřené krabice.“
„Protože si to rozmyslel,“ namítl Marek.
Antonín ukázal na dvířka. „Moje měla zevnitř mosaznou záplatu. Přes prasklinu u spodního pantu.“
Lucie otevřela fotografie z inzerátu přiložené ke spisu. Na jednom snímku byla dvířka dokořán. U pantu držely dva šroubky úzký žlutý plíšek. Nad ním pokračovala prasklina ve dřevě.
„Tohle jste kupoval?“ zeptala se Marka.
„Ano. Ale ten plíšek jsem nezkoumal.“
„Zasahoval jste do dvířek?“
„Ne. Ani jsem to nedával opravovat.“
Antonín sklopil ruce do klína. „Dával jsem ho tam já. Před lety. Byl vystřižený z cedulky, proto má jeden roh kulatý.“
Lucie požádala Marka, aby přistoupil k hodinám. Uvnitř dvířek záplata nebyla. Ani prasklina. Marek přejel pohledem z hladkého dřeva na fotografii.
„Třeba jste je před odesláním vyměnil vy.“
„Dvířka?“
„Celé hodiny. Já nevím. Vracel jsem to, co přišlo.“
Antonín ukázal snímky z balení původní zásilky. Záplata na nich byla vidět. Marek namítl, že mohl vyfotit jedny hodiny a poslat druhé.
„Samotné fotografie balení neukazují celý průběh zásilky,“ řekla Lucie. „Máme ale i vaši fotografii přiloženou ke stížnosti.“
Posunula před něj další list. Hodiny na něm stály s otevřenými dvířky na kuchyňské lince. Nad kulatým rohem mosazného plíšku vybíhala prasklina.
„Tohle jste fotografoval po doručení?“
„Ano.“
„Jsou to hodiny, které jste od pana žalovaného převzal?“
„Jsou. Fotil jsem mu je, aby mi vysvětlil, proč se zastavují.“
Antonín přikývl. Marek si obrázek ještě přitáhl, ale nic dalšího neřekl.
Lucie potom rozložila snímky Markova balení před odesláním zpět. Na jednom ležely hodiny čelem vzhůru na dece, dvířka zavřená. Antonín ukázal na světlou oděrku u pravého dolního rohu.
„Tuhle moje neměla.“
„Na starém dřevě je fleků dost,“ odsekl Marek.
Lucie vedle položila čelní fotografii z inzerátu. Oba snímky natočila stejně, panty doleva. U pravého rohu původních dvířek světlá oděrka nebyla. Na hodinách před nimi se naopak shodovala s Markovou fotografií z balení.
„Fotil jsem to v garáži. Bylo tam špatné světlo,“ řekl.
„To nevysvětluje chybějící záplatu a prasklinu,“ odpověděla Lucie. „Kdo hodiny vybaloval a znovu balil?“
„Já.“
„Mohl s nimi mezitím někdo manipulovat?“
„Nevím. Ale nikdo neměl důvod.“
Antonín se k němu naklonil. „Tak kde jsou moje?“
Lucie jej zastavila. „To jsme nezjistili. Rozdíly samy neříkají, kdo hodiny zaměnil ani zda to udělal úmyslně.“
Marek trval na vrácení ceny. Antonín na tom, že podmínkou dohody bylo vrácení prodaného kusu. Na otázku po dalších dokladech už oba zavrtěli hlavou.
Lucie žalobu zamítla. Markova vlastní fotografie ke stížnosti potvrzovala převzetí hodin se záplatou. Jeho snímek před zpětným odesláním však zachycoval kus s odlišnými znaky, který Antonín přinesl. Doložené převzetí balíku proto nepotvrdilo splnění dohody o vrácení prodaných hodin. O úmyslném podvodu tím nerozhodovala.
Antonín začal rovnat fólii.
„Tak si necháte peníze i hodiny,“ řekl Marek.
„Tyhle si můžete vyzvednout. To jsem vám psal už tehdy.“
Doma Antonín krabici znovu otevřel. Na stěně po prodaných hodinách zůstal světlejší obdélník. Přinesený kus nechal ležet. Podržel otevřená dvířka a prohlédl si neporušené dřevo u pantu. Potom přes ně přeložil fólii, aby se sklo nedotýkalo kartonu. Krabici zatím nezalepil.
