Článek
Když do síně vstoupila paní Zemanová, Milada si odsunula kabelku z vedlejší židle. Svědkyně tam nezamířila. Zůstala před soudkyní a na Miladu se jen krátce podívala. Měla říct, co viděla při posledním předávání Aničky.
„Nejdřív nám popište, jak jste se tam ocitla,“ vyzvala ji Lucie.
„Vracela jsem jim krabičku. Anička u nás byla den předtím s mojí vnučkou.“
Milada čekala na zmínku o pláči. Měla ji připravenou i ve svých poznámkách: dítě plakalo a otec je přesto odvezl. Jenže paní Zemanová začala tím, jak Anička stála u výtahu v bundě a babička ji držela za rukáv.
„Držela jsem ji za ruku,“ opravila ji Milada.
„Nechte svědkyni domluvit. Na vaši vzpomínku také přijde řada.“
Paní Zemanová si přitáhla kabelku k nohám. „Pan Novotný říkal, že už musí jet. Paní Milada chtěla, aby malá zůstala do neděle. A pak řekla, že jestli odjede, mamince to bude líto.“
„To jste slyšela špatně. Mluvila jsem o sobě.“
Lucie zvedla oči od poznámek. „Paní Milado.“
„Řekla jsem, že by to bylo líto i její mamince. To není totéž.“
Petr se na protější straně nadechl, ale soudkyně se dál ptala svědkyně, co udělala Anička.
„Rozplakala se. Říkala, ať se nehádají. Tatínek jí vzal tašku a šli. Já nevím, kam v tu chvíli chtěla ona. To bych si vymýšlela.“
Milada sklopila pohled k desce stolu. Právě kvůli tomu pláči přece přišla k soudu.
Každý druhý víkend
Petr svědkyni sledoval s úlevou, za kterou se trochu styděl. Potřeboval, aby někdo potvrdil, že si ten výstup nevymyslel. Když před rokem zemřela jeho žena Lenka, její matka byla první člověk, kterému dokázal svěřit Aničku na noc. Přivezla polévku a neptala se ho, kdy už konečně uklidí boty z předsíně. Jenže později se dcera začala vracet s otázkami, na které neuměl odpovědět. Jestli se maminka nezlobí, že byli o víkendu plavat. Jestli jí není líto, že se doma smějí.
„Navrhovatelka žádá každý druhý víkend od pátku do neděle a část prázdnin,“ připomněla Lucie po odchodu svědkyně. „Vy nesouhlasíte s žádným pravidelným termínem. Proč?“
„Protože dcera nechce.“
„Co vám řekla?“
„Že tam nechce spát. Že jí bývá večer smutno.“
„Ptala jsem se na pravidelný kontakt. Vy odpovídáte o přespávání.“
Petr si narovnal rukáv. „Zkusil jsem jí říct, že by tam byla jen přes den. Nechtěla ani to.“ Když si zástupkyně Aniččina opatrovníka udělala poznámku, zarazil se. Dceru se vlastně neptal na samostatnou odpolední návštěvu. Ptával se: Tak co, chceš zase k babičce? A ona krčila rameny. „Tedy… musím to opravit. Mluvili jsme hlavně o těch víkendech. Výslovně jen odpoledne jsem jí nenabídl.“
Lucie mu dala čas, zda ještě něco doplní. Potom se zeptala, jak často se Anička s babičkou vídala před úmrtím matky.
„Milada ji vyzvedávala ve středu. Někdy i v pátek. Jednou měsíčně u ní spala. To nepopírám, byly si blízké.“
„A kdy spolu naposledy strávily celé odpoledne?“
Petr uvedl datum. Bylo to před čtyřmi měsíci. Od té doby dovolil dvě krátká setkání v cukrárně za své přítomnosti. U druhého Anička převrhla sklenici, když se oba dospělí začali dohadovat o výročí Lenčiny smrti. Chtěl tehdy návštěvu ukončit, ale dcera se rozplakala, že ještě ani nedojedla.
Milada měla v poznámkách jiné údaje: středy vyzvedávání a noci, kdy u ní Anička zůstala během Lenčiny nemoci. Zeť však mluvil, jako by se jejich vztah vešel do dvou návštěv cukrárny.
„Já pro ni nejsem nějaká cizí paní,“ řekla, když dostala slovo. „U mě má pořád svoje místo.“
„Jak by vypadal víkend, o který žádáte?“
„Normálně. Uvařily bychom, šly ven. Dřív jsme šily na panenku. Má tam rozdělanou sukni.“ Milada se narovnala. O tomhle dokázala mluvit bez poznámek. Anička si sama vybírala látky a nikdy nechtěla, aby babička šila za ni. Jen s navlékáním jehly potřebovala pomoct.
„A co vám vnučka řekla při poslední návštěvě?“ zeptala se Lucie.
„Že mě má ráda a že se jí stýská.“
„To řekla,“ ozval se Petr.
Milada se k němu otočila tak rychle, až jí sklouzly brýle. Poprvé od začátku jednání potvrdil něco, co mluvilo pro ni. „Tak proč ji ke mně nepustíš?“
„Protože pak doma dvě hodiny řeším, jestli je špatná dcera, když nechce v sobotu na hřbitov!“
„Ty tam s ní nejdeš vůbec!“
„Dost,“ přerušila je Lucie. „Teď mluví pan Novotný. Co přesně vám dcera o hřbitově řekla?“
Petr si promnul ruce. „Že se jí tam nechce, ale babičce to nemůže udělat. Nevěděl jsem, jak jí vysvětlit, že nemusí, když příští den slyšela něco jiného.“
Co stálo ve zprávách
Milada předložila vytištěné zprávy. Zeť jí v nich opakovaně psal, že Anička nepřijede. Někdy uvedl plavání nebo narozeniny spolužačky. Milada chtěla ukázat souvislou řadu odmítnutí. Petr však přinesl celý rozhovor, včetně jejích odpovědí.
Lucie chvíli četla. „Tady vám otec nabízí sobotu od deseti do čtyř. Vy píšete, že na návštěvu pod dohledem přistupovat nebudete.“
„Chtěl ji přivézt a zase odvézt.“
„Měl zůstat u vás?“
„Ne. Ale pořád by člověk koukal na hodiny.“
„To je časové omezení. Dohled je něco jiného.“
Milada si vybavila tu sobotu. Vytáhla povlečení, které Aničce koupila Lenka. Když Petr napsal čas návratu, rozzlobila se. Šest hodin jí připadalo jako příděl. Odepsala, že není atrakce na odpoledne. Teď ta věta ležela před soudkyní vedle jeho nabídky.
„Měla jsem ji vzít aspoň na těch šest hodin,“ připustila. „Ale pak už nenabídl nic.“
„Po tom, cos mi napsala?“ namítl Petr.
Lucie otočila list. „A teď vy, pane Novotný. Babička o měsíc později žádá dvě hodiny po škole. Odpovídáte, že dcera nechce. Nabídl jste jinou možnost?“
„Ne. Nechtěl jsem ji nutit.“
„Ptal jste se jí tehdy konkrétně na ty dvě hodiny?“
Petr zavrtěl hlavou. Vybavil si telefonát z auta, zatímco Anička vzadu svírala tašku. Jakmile zaslechla babiččin zvýšený hlas, začala ho prosit, aby nikam nejezdili. Ulevilo se mu tehdy stejně jako jí. Pak už bylo snazší další domlouvání odmítnout předem.
„Já už nechtěl další hádku,“ řekl.
Miladu to nepotěšilo tak, jak čekala. Nezaznělo v tom přiznání, že jí vnučku schválně bere. Spíš únava, kterou si u něj nechtěla připouštět.
Lucie se vrátila ke svědecké výpovědi. „Popište mi ty návštěvy hřbitova.“
„Jednou jsme tam byly. Dvakrát,“ opravila se Milada. „Před Dušičkami jsme doma zkoušely zapálit svíčku v lucerně. U hrobu vždycky fouká a ona to posledně neuměla. Chtěla jsem, aby pak nebyla nešťastná, že jí to nejde.“
„Přála si to zkoušet?“
„Já nevím. Byla u toho.“
Petr zavřel oči. Anička se bála, že na hřbitově sfoukne plamen nebo řekne něco špatně. Tehdy Miladě zavolal, ať už z dítěte nedělá truchlící vdovu. Když teď Lucii zopakoval i tuhle svou větu, Milada se na něj nepodívala.
„Před Aničkou ne,“ dodal. „Ale odešel jsem jen do kuchyně. Mohla mě slyšet.“
Aniččino odpoledne
S Aničkou mluvila Lucie už dříve bez přítomnosti otce i babičky. Po přestávce účastníky seznámila s podstatným obsahem rozhovoru. Také opatrovník předložil své zjištění: dívka si k babičce uchovala blízký vztah a odloučení nesla těžce, přestože se některých návštěv obávala. Navrhoval kratší pravidelná setkání.
„Anička nechce u babičky spát,“ řekla Lucie. „Večer chce být doma. Zároveň si přeje chodit s ní do galanterie, dokončit šaty na panenku a naučit se ten moučník s drobenkou. Sama o těch věcech mluvila.“
Milada si přitiskla kapesník pod nos. Byly to meruňkové řezy. Anička drobenku vždycky jedla dřív, než ji stihly nasypat na těsto.
„Vadí jí otázky, jestli tatínek ještě vzpomíná na maminku. A také má obavu, že babičku zraní, když odmítne hřbitov nebo prohlížení fotografií.“
„Já ji nenutím,“ řekla Milada tiše.
„Popsala, že jednou chtěla místo alba pustit pohádku a vy jste odpověděla, že na maminku už nemá čas. Pamatujete si to?“
Milada si ten večer pamatovala. Fotografie Lenky v první třídě ležela mezi hrnky a Anička vzala ovladač. Později jí Milada přinesla kakao a myslela si, že už je dobře.
„Ano. Neměla jsem to říkat.“
Petr čekal, jestli připojí obvyklé ale. Nepřipojila. Pak se Lucie obrátila k němu.
„Dcera také říkala, že když zmíní babičku, ptáte se, jestli jí doma něco chybí.“
„Já se ptal, co jí chybí. Abych to mohl…“ Nedokončil větu.
„Má strach, že když se jí stýská po babičce, myslíte si, že nechce být s vámi. Nechce vybírat, komu bude smutno.“
Petr pustil propisku, kterou držel od rána. Chtěl dceři vytvořit domov, do kterého se nebude bát vracet. Místo toho jí při návratech kontroloval obličej a čekal na zprávu o dalším Miladině provinění.
Lucie se ještě ptala na plavání, vzdálenost obou domácností a předávání. Petr potvrdil, že babička bydlí čtvrt hodiny autem. Potom vyzvala oba, aby se vyjádřili k navrženým sobotám bez přespávání.
„Já jsem chtěla, aby u mě zase byla doma,“ řekla Milada. „Ne aby přijela na návštěvu.“ Dívala se na kapesník, který jí zůstal v dlani. „Ale když teď večer potřebuje k tátovi, nebudu ji přemlouvat. Ty soboty mi vyhovují.“
Petr si přitáhl desky. „S kratší návštěvou souhlasím. Jen nechci, aby se při předávání zase řešilo, proč musí odjet. A ať mi pak neříká, že někomu ublížila, protože nechtěla na hřbitov.“
„Můžu s ní přece dělat i něco jiného,“ odpověděla Milada. Znělo to ostřeji, než zamýšlela. Už se chtěla bránit, že nejdou mezi hroby pokaždé, ale vybavila si sukni pro panenku. Ležela rozdělaná od zimy. Album za tu dobu vytáhla několikrát.
Rozhodnutí stanovilo setkání každou druhou sobotu od deseti do čtyř, bez přespávání; otec měl Aničku přivézt k babičce a zase ji vyzvednout. Požadovaným celým víkendům ani pobytu o prázdninách soudkyně nevyhověla. Vysvětlila, že dlouhodobý blízký vztah dítěti chybí a jeho úplné přerušení mu neprospívá. Zároveň nelze přehlížet Aniččiny obavy z večerů a tlaku kolem vzpomínání na matku. Kratší kontakt odpovídal tomu, co se při jednání zjistilo.
Milada při slovech bez přespávání sevřela kapesník. Petr se chtěl zeptat, co když dcera ráno odmítne vyjet. Pak si vzpomněl, jak se jí na babičku dosud ptal, a nechal otázku pro sebe.
První sobotu položila Milada album na stůl už po snídani. Potom je odnesla do ložnice. Když Anička zazvonila, na ubrusu ležela krabička s nitěmi a nedošitá sukně.
Petr zůstal u dveří. „Ve čtyři,“ řekl.
„Budu připravená,“ odpověděla Anička a začala se zouvat. Uhnul, aby mohla projít k babičce. Milada mu chtěla nabídnout kávu, ale nedokázala to vyslovit. Jen přikývla a zavřela za ním.
Anička přejela prstem po švu. „Babi, to už bude panence krátký.“
„Panenka snad nevyrostla.“
Dívka se zasmála a Miladě se z toho stáhlo hrdlo. Chtěla říct, že takhle se smála i maminka. Místo toho otevřela krabičku.
„Můžeme přidat dole jinou látku. Vybereš si?“
Ve čtyři stála Anička v předsíni s panenkou pod paží. Petr se zeptal, jak se měla, a dcera mu začala ukazovat široký červený lem. Milada jí při zapínání bundy přidržela vlasy. Tentokrát se neptala, jestli by nechtěla ještě zůstat.
