ADHD peklo aneb hororové filmy, co potrápí neurodivergenty

Horor jako žánr představuje fascinující pole pro zkoumání neurodivergentního vnímání. Ne, opravdu – nejde o další blogpost o tom, jak „scary movie = dopamin.“ Určité hororové snímky aktivně kolidují se způsobem, jakým neurodivergentní mozky zpracovávají stimuly, rytmus, chaos a narativní strukturu.

Pro ty v zadních řadách: neurodivergence je zastřešující termín pro neurologické variace, které se odchylují od neurotypické normy. Patří sem například poruchy pozornosti (ADHD), poruchy autistického spektra, dyslexie nebo třeba OCD.

Nejde o „poruchy“ v tradičním smyslu slova, ale o alternativní způsoby percepce, zpracování informací a interakce se světem. Samozřejmě ve společnosti designované na rytmus „od devíti do pěti“ a lineární narativní logiku to často vypadá jako chyba v systému. Ve skutečnosti je to jen jiný operační systém, který většina „softwaru“ odmítá podporovat a uživatelé si s ním nevědí moc rady.

Hororové filmy, v celé své vizuálně-sonické divokosti, mohou být pro neurodivergentního diváka buď hluboce uspokojivým zážitkem (díky své strukturální předvídatelnosti, jasné emoční kódovanosti a estetickému přepětí), nebo naopak noční můrou zpracovatelnou pouze v dávkách po pěti minutách mezi přestávkami na dýchání a vnitřní monology o existenci. Tento text se zaměří právě na ty případy druhé kategorie – horory, které představují kognitivní šrapnel pro neurodivergentní nervovou architekturu.

Jinými slovy: Toto je výčet přesně těch filmů, které zaslouží respekt, uznání a rozbory a analýzy plné poznámek pod čarou v akademických sbornících. Pokud však patříte mezi neurodivergenty, budete u nich trpět, hodně.

A zatímco se na obrazovce nic neděje, uvnitř se toho bude dít až moc a bude slyšet všechno, co normálně řev netalentovaných béčkových herců (hereček, abychom byli přesní) přebije.

Takže tady to je, „elevated“ horory jakožto strastiplná cesta pro neurodivergenty.

Robert Eggers servíruje 90 minut puritánské askeze natažené na středověkém mučícím nástroji. Každá scéna působí jako rozvleklá báseň napsaná někým, kdo ji předčítá sám sobě v temném koutě kostela. Postavy mluví, jako by už jednou umřely. A všechno ostatní je jen šeptání, vítr a koza. A přitom ta koza je pravděpodobně nejdynamičtější „postava“ celého filmu.

Neurodivergentní mysl naprosto ničí nulová akce a naprostá absence rytmu. Psychospirituální agónie ve stylu „podívej se do tmy, a pokud tam nic nevidíš, je to tvoje vina“.

Sledujete, čekáte, čekáte, sledujete, čekáte… a pak titulky. Název filmu vzbuzuje svým názvem naprosto špatné očekávání. Příslib temné, lezavé a nepříjemné podívané se mění v paranoidní klaustrofobii a rozmazané postavy, které si spletete už při druhé scéně.

Tento film je záměrně vyprázdněný kontejner na úzkost. A když se do něj díváte dost dlouho, začnete vidět vlastní znuděný stín. Nic nepřijde. A právě to vás má vyděsit. Ta prázdnota ve vás samotných… Nebo?

Tento snímek má 137 minut. Sto třicet sedm!!! A to se tam ani nepotopí žádný nepotopitelný parník. A každých deset minut film přehodí žánr, styl i pravidla vesmíru (ale bez parníku). 137 minut! Píšu to znovu, protože to není délka, to je stav. Pozornost se tříští na dvou (a více?) zápletkách zároveň, ale žádná nedojde k uspokojivému rozřešení.

Něco mezi „policajt vyšetřuje kult“ a „Lovecraft na TikToku“. Tento film je zde výjimkou, protože rozhodně nepatří mezi kritiky milovaná umělecká veledíla.

Je však na místě jej zmínit, aby se mu mohl každý vyhnout.

Celé to je jako koukat na nepříjemnou vzpomínku z dětství – někdo furt křičí, ale nikdy nevíte proč, jen máte neustálý dojem, že je všechno špatně a můžete za to vy. Všechno důležité se děje těsně pod povrchem – v tichu, které vás nutí poslouchat sebe. A to nikdo nechce.

Ari Aster udělal film, kde trauma není téma. Je to textura. Ale pro mozek, co vyžaduje jasné signály a srozumitelný rytmus, je to mentální beton – hutný, zpomalený a místy až nesnesitelně tichý. Trauma na druhou.

Je to černobílé a hlasité. Jsou tam jen JEN DVĚ POSTAVY a celé to je esej na téma: co se stane, když izolujete dvě lidské bytosti a necháte je existovat jen skrz symboly, mýty a hnus. Mozek chce rozptýlení, dostane krabici sardinek a circle jerk Willema Dafoea a Roberta Pattisona, který NENÍ ani nagelovaný, ANI upír.

Film má velice tíživou atmosféru a jakkoliv bizarně to zní, je to jako koukat na panickou ataku majáku.

Film krásný jak instagramový feed psychopatky/influencerky, ale vyprávění má strukturu volné asociace LSD tripu. Děj neexistuje. Sledujete chvíli hypnotizovaně, pak s rostoucím odporem – a pak s nečekanou potřebou umýt koupelnu, protože tam aspoň chápete, co děláte a proč. Prázdná nádhera.

Obrovským přínosem tohoto snímku je, že vás skutečně pravděpodobně donutí jít radši dělat něco, co už jste dva měsíce odkládali.

Úzkost jako architektura. Film slibuje záhadu, ale je to jen pain. Přepínáte mezi snahou chápat smutek a potřebou vyřešit záhadu. Ne, že by to bylo špatné. „It’s alway the husband/boyfriend“ trope s nejasnými náznaky druhé dimenze, která možná existuje, ale spíš vás jen pozoruje, jak se snažíte pochopit. Takže ano, druhá dimenze existuje, ale jen prostě – nevíte, co s tím dělat. Něco jako mít vztah. Prostě jen čekáte, kam až se propadnete tentokrát.

The Night House je z celého tohoto výčtu asi nejpřístupnější, skoro jak něco, co by mohlo běžet na Nově v úterý od půl jedenácté… Přesně typ filmu, o kterém vám mezi řečí řekne vaše matka, že to byla ale pěkná blbost.

Tady se nic neděje. Doslova. A to není hyperbola. Zmizí dveře. Zmizí rodiče. Zmizí čas.

Čekáte 90 minut, že se něco pohne, a když už k tomu dojde, kamera to ukáže rozmazaně v úplné tmě a pod divným úhlem. Stejně jako se fotí lidi na Tinder. Pokud jste člověk, co potřebuje jasnou strukturu a stimuly – běžte se místo toho dívat do pračky. Toto vás pomalu vygumuje a nechá sedět v tichu vaší vlastní kognitivní dezorientace.

Film je plný chaosu, bolesti, symboliky, manipulace a děr, do kterých padáte jako divák i jako člověk. Antichrist je snímek, kde vám každá scéna něco vezme – klid, rovnováhu, schopnost dýchat normálně. Pozornost se okamžitě přetíží a zpanikaříte. Stejně u toho ale sedíte, protože vám něco uvnitř říká, že když to přežijete, možná budete rozumět něčemu, co jste nikdy nechtěli znát. Jenže to se nestane.

A ještě se celou dobu nemůžete zbavit dojmu, že na vás von Trier tak nějak „kouká“ a sleduje, jestli to vydržíte!

Aha, je to metafora! Po další půl hodině: „Ne počkej, cože?!“ Tento film je příliš intenzivní. Příliš vrstevnatý. Všechno je tu prostě moc! Víra, těhotenství, kolonialismus, mateřství, smrt a umění, všechno najednou a pro všechny.

Jste v jednom domě s celou historií lidstva a každé dveře vedou jen dál do hysterie. A vy si jen přejete, aby někdo přišel a vysvětlil to, ale místo toho sledujete, jak rozdováděný dav sní dítě. Jo. Přesně tak. Je to nefalšované peklo, kdy si sáhnete na dno svých kapacit (a pomineme teď fakt, že je to vlastně samoúčelná onanie přeceňovaného autora) .

Je to utrpení, čiré utrpení… asi jako koukat na Kylie Jenner krájející okurku.

Formální strategie těchto filmů (např. nestabilní střihová dynamika, dezintegrovaný prostor, senzorické přetížení, narativní dekonstrukce) interagují s kognitivními a percepčními vzorci diváků s neurodivergentním profilem… a ta interakce není příjemná!

Vyžadují zkrátka jinou nervovou architekturu, menší fragmentaci pozornosti a ochotu „trpět pro krásu“, což je úchylné úsloví, které si říkáte, když lezete do ledové vany, nebo když se pokoušíte číst Prousta. Sadomasochismus s intelektuální výmluvou. Nic víc.

Horory, jinak velice příjemný žánr pro rozptýlené mysli, vás tady zradí a přinutí strávit desítky minut v nepohnutém tichu přemýšlením o vlastní existenci – ne jako o poetice, ale jako o chybě v systému.

Příště si radši pustíme nějaký uspokojivý slasher.