Xena: Princezna bojovnice aneb queer ikona, kterou jsme neviděli

Xena patří k nezapomenutelné televizní tvorbě 90. let. Stylizovaný, teatrální, přehnaný seriál plný laciných efektů a patosu. Nenechte se ale zmást!

Xena byla refraktorem „jinakosti“ – což zní sice jako výpotek z nějaké seminárky na gender studies, ale sedí to skvěle.

Nabourávala všechna rigidní očekávání, co znamená být žena, hrdinka, válečnice, milující bytost.

A dělala to takovým stylem, že i kdyby člověk nevěděl, co přesně sleduje, cítil, že je to něco výjimečného.

A ano, drtivá většina z nás, když Xena běžela v televizi, měla tak pět, možná šest let a emocionální kapacitu brambory. Zajímalo nás maximálně, jak ten její zázračný čakram poruší fyzikální zákony, zpolíčkuje deset nepřátel a vrátí se jí do ruky. A taky ten jekot – ten specifický vokální výkřik!

Mimochodem, Míša Kuklová to tehdy dabovala tak emotivně a přesvědčivě, že jsme snad i věřili, že tahle hrdinka z mýtického Řecka (jejíž představitelka pochází z Nového Zélandu) opravdu mluví česky, s mírným nádechem Jižního Města.

Xena byla zkrátka jiná. Byla to hrdinka pro ty, co se nemohli napasovat do běžné normy – šablony.

A proto je čas si zrevidovat roli Xeny a skrze optiku reprezentace a narativní subverze konečně přiznat (hlavně sami sobě), že pod povrchem této „campy“ show se odehrávala tichá revoluce.

Xena (Xena: Warrior Princess) běžela v letech 1995–2001 (u nás se začala vysílat na jaře roku 1997), celkem vzniklo 6 řad a 134 epizod. Xenou se stala Lucy Lawless, Renée O'Connor ztvárnila Gabrielle.

Xena jakožto postava debutovala v Herkulovi. Poprvé se objevila jako antagonistka, původně měla zemřít.Tvůrci neplánovali věnovat jí samostatný seriál. Testovací publikum ale reagovalo tak silně, že Xena přežila a vzešel z toho spin-off.

Stejně jako Herkules vznikla Xena rovněž na Novém Zélandu pod producentským vedením Roberta Taperta a Sama Raimiho (ano, toho od Evil Dead a Spider-Mana).

Oba seriály byly součástí jednoho fikčního světa (označovaného jako „Xenaverse“) – mýtického prostoru, kde se prolínala řecká, severská, sumerská i biblická mytologie. V reálu to bylo výhodné hlavně kvůli recyklaci kulis, kostýmů i postav.

Ares, Callisto, Joxer nebo Autolycus jsou ony recykláty, co se objevují v obou seriálech. Nejzábavnější byl zloděj Autolycus (Bruce Campbell, ano, Ash z Evil Dead), který přinášel stejný druh „bravado-camp“ energie jako samotná Xena.

Jak Xenu, tak Herkula bychom mohli z fleku označit jako „camp“ v nejčistější formě (camp je estetický styl/postoj, který je záměrně přehnaný, kýčovitý a směšně dramatický, zkrátka je to tak „špatné“, až je skvělé).

Tato estetika ale zakrývala něco mnohem hlubšího: kulturní subverzi genderových archetypů, queer reprezentace a redefinici televizních hrdinů.

Ačkoliv se estetika seriálu jeví jako nevážná až komická, právě ona „campovitost“ byla důležitou maskou, pod kterou bylo možné komunikovat tabuizovaná témata. Camp je totiž ironický, afektovaný, ale nikdy bezvýznamný.

Hercules ztělesňoval klasický heroický archetyp: silný, charismatický a dobrosrdečný muž, ale bez hlubší introspekce. Zlo zde bylo externím prvkem, který je třeba přemoci fyzickou silou, sem tam nějakým zázrakem či božským zásahem (přece jen byl Herkules „nepo baby“, ne, že ne). Etika byla přímá, černobílá, Herkulova dobrota byla neměnná a jeho vývoj prakticky nulový.

Xena naproti tomu přichází jako postava s temnou minulostí, hlubokými vnitřními konflikty a schopností sebereflexe. Xena podvracela normy a přepisovala je kódem, kterému tehdejší publikum možná nerozumělo, ale naprosto ho uchvátil. Což je vlastně definice kulturní subverze.

Xena nebyla jen „silná žena“ a neohrožená hrdinka. Byla výsledkem viny, krutosti a záměru nápravy. Její „hrdinství“ nebylo darem, ale procesem.

A to je radikální: Xena se svou temnou minulostí a morálním laborováním přinesla model postavy, která se neospravedlňuje, ale snaží se.

Najednou jsme měli hrdinku, která byla v podstatě emocionální vrak. Byla to válečná mašina, která si jednoho dne uvědomila, že nastal čas na nápravu.

Už v 90. letech spousta lidí cítila, že se mezi Xenou a Gabriellou děje něco hlubšího. Spojení jako „queer coded“, „alternativní intimita“ nebo „narativní subverze“ zkrátka neexistovala v kulturním mainstreamu.

Queer obsah tehdy přežíval v náznacích, v symbolice, v pohledech – ne v deklaracích. A rozhodně ne v seriálech, co šly odpoledne na Nově. Být „jasně gay“ v televizi znamenalo být karikatura nebo mrtvola, která se dožije nanejvýš třetího dílu.

Intimita byla standardizovaná podle heteronormativní příručky, ale Xena a Gabriella nabídly alternativu.

Zatímco Herkules a jeho věčně se potící sidekick Iolaus působili jako ztělesnění „bromance bez benefitů“ (doslova žádná chemie, jen protein a morální podpora), Xena a Gabriella si budovaly něco víc.

Ale nikdo to neměl potřebu pojmenovat. Vznikl tak ideální queer narativ devadesátých let: nevyřčený, ale jasný. Bez coming outu, ale s plným emocionálním portfoliem.

Vlastně se stačí podívat na to, jak stereotypně a šablonovitě jejich vztah začíná: jedna je cynická bojovnice s minulostí plnou masakrů, druhá naivní básnířka. A prakticky okamžitě se „sestěhují“.

Tehdejší televizní tvorba jela v módu, že dvě ženy, co se milují, jsou v pohodě – pokud se u toho náhodou nedotknou. Vlastně nikdo nikdy neříkal, že jsou „spolu“, ale zároveň nikdo netušil, proč by vlastně nebyly.

Xena a Gabriella sdílely postel, trauma, pohledy, důvěru, krev, vzpomínky… a občas i duši. Přitom Gabriella nebyla jen „Xeny holka“. Byla partner ve zločinu i katarzi. Pomáhaly si porazit vlastní démony, nejen špatná CGI monstra nebo obří puppety, na které narazily během svého putování.

Prostě v devadesátkách nešlo říct „jsou spolu“. Ale dalo se ukázat: jsou spolu. Xena a Gabriella nabídly model lásky mimo všechna pravidla. A protože to nebylo explicitní, mohlo to existovat. V mezeře mezi normou a subtextem. Právě tam se rodí queer reprezentace.

Devadesátková televize byla továrna na normu. Hetero vztahy byly výchozí nastavení. Všechno ostatní bylo „alternativa“, a tedy podezřelé.

Takže i když divák viděl něco jiného, mozek to často přeložil: „Né, jen si to sugeruješ… takový věci se nedějou, jsou to jenom kamarádky… co spolu žijou… pořád… ani jedna nemá chlapa.“

Paradoxně mnoho lidí, kteří dnes vnímají vztah Xeny a Gabrielly jako queer text, tehdy ještě sami neměli coming out – ani osobní, ani kulturní.

Nevidět to nebylo odmítnutí nebo ignorace. Vnímat něco jinak by znamenalo redefinovat i sebe. A kdo to v devadesátkách měl stíhat, když se musel naučit psát a počítat do deseti?

Herkules zůstal v paměti jako relikt. Jako pozér s mírně nafouknutým egem. Xena? Ta se stala kultem. Protože umožňovala identifikaci. Pro zlomené, hledající, jiné.

Pomineme-li to, měla i daleko lepší dynamiku, postavy byly živější, příběhy komplexnější a celá show zábavnější.

…a dnes? Jsme tady. Xeniny děti. Většina z nás je notoricky single, občas na antidepresivech, permanentně vnitřně vyčerpaní.

Místo meče nosíme sarkasmus, místo společníka máme Spotify a zvonění na telefonu máme vypnutá od roku 2018.

Ale víme, co znamená mít trauma, přetavit ho v sílu a jít dál… skoro. Neúnavně hledáme smysl ve světě, který dává přednost Herkulům – hlasitým, nabušeným a prázdným.

Možná jsme cyničtější a unavenější, ale pořád si můžeme pustit Xenu. Protože tam být jiný neznamená být vadný. Znamená to přežít. A přežít je někdy to největší hrdinství.

Stejně chci čakram!