Článek
Lidé milovali postavy, jako jsou Joey, Chandler, Monica, Rachel, Ross, Phoebe i Rory a Lorelai, protože se v nich poznávali.
Naučili se skrze ně chápat přátelství, konflikt, odpuštění a někdy i jak nezacházet s kávovarem, že mít nezdravé a toxické vztahy je projevem duševní poruchy a že problémy lze přetavit v running gagy.
Samozřejmě, že postavy byly produkty své doby. Jejich chování reflektovalo, co bylo tehdy „normální“. A to je hodně cenný kulturní záznam.
A pokud se domníváte, že vás tyto seriály zanechaly bez následků – že se do vašeho hodnotového systému, vztahových vzorců a představ o světě nijak nepropsaly – pak je to samozřejmě v pořádku. Vždyť jsou to jen seriály, že?
Doba před internetem, před #MeToo, BLM, před terapií, kterou si dnes lidi dávají hrdě do bio na Linkedinu, měla jiné standardy… Hodnotit postavy dnešníma očima je jako kritizovat Shakespeara za nedostatek stories na Instagramu. Z této anachronické onanie prostě nikdy nic dobrého nevzejde a v podstatě nemá smysl a důvod… nicméně, je to nesmírně zábavné, a proto čtete tento text.
Přátelé (a do určité míry i Gilmorova děvčata) představují kulturní artefakty, jejichž problematičnost je vetknuta do samotné struktury jejich narativu a hodnotového rámce. A proto podnikáme tento druh kulturní archeologie, při které si klidně můžete povzdychnout a teatrálně kroutit hlavou a dát si pořádný hrnek kafe (ideálně do kafáče s logem Central Perku).
Přátelé (Friends, 1994–2004): Zprzněná představa o tom, jak vypadají zdravé vztahy
Šestice lidí žijících v New Yorku v devadesátkách je zlatým standardem sitcomu. Evidentně nikdy neřeší nájem, zdravotní pojištění, pracovní právo, daně… Pochopitelně, je to sitcom! Monica má kuchyni větší než běžná česká garsonka a Rachel přežije několik let bez skutečné práce, zatímco nosí outfity v hodnotě měsíční hypotéky.
Nebudeme řešit, že jejich realita je nereálná – to je sitcomová licence, kterou jsme ochotni tolerovat, a dokonce ji očekáváme a vyžadujeme. Skutečné problémy se skrývají po povrchem divadelních kulis a ikonických účesů.
Manipulace a humor
Přátelé nám předkládají model mezilidských vztahů, který je systematicky narušený, avšak prezentovaný jako normativní. Vzorce chování, které bychom v reálném světě označili za manipulativní, emočně nezralé nebo rovnou toxické, jsou zde maskovány humorem, ironizací a nekonečnou láskou publika.
Seriál utvářel nejen představu o tom, jak by měly vypadat přátelství a partnerské vztahy, ale i to, co jsme ochotni v těchto vztazích tolerovat a co už nepoznáváme jako problém. Rozeberme si to konkrétně.
Homofobie, transfobie, fat-shaming a toxické vztahy here we go!
- Přátelé opakovaně vykreslují žárlivost, manipulaci a emoční vydírání jako běžnou součást romantiky.
- Rossovo neustálé zasahování do Rachelina života je tristní.
- Chandler řeší konflikty útěkem a vtipem, nikdy otevřeně.
- Monica a Chandler ignorují hlubší nesoulad, protože „manželství je happy ending“. Seriál tím podporuje myšlenku, že dysfunkce je „kořením“ lásky – čím víc se hádáte a vzájemně se dusíte, tím víc jste si souzeni. To je zábavné jen do chvíle, dokud si někdo přenese tyhle vzorce do reálného vztahu.
- „Tlustá Monica“ je smutná postava. Každé její zobrazení je karikaturou obezity, která je prezentována jako směšné selhání.
- Seriál bez přestání posiluje dojem, že štíhlé tělo je hodnota a silnější postava je automaticky terčem posměchu. Nejde o jednorázové gagy. Tohle je systematické: Joey kritizuje ženské postavy podle vzhledu. Chandler má noční můru, že randí s „tlustou“ ženou.
- Monica je jediná postava, která byla v mládí opakovaně zesměšňována za svůj vzhled – a ne za své chování.
- Jakákoliv odchylka od rigidní představy o mužství nebo ženskosti je směšná, podivná a nežádoucí.
- Chandlerova panika z toho, že by mohl být považován za gaye, je opakovaný motiv.
- Chandlerův otec, trans postava, je celkově budována jako vtip – ne plnohodnotná bytost.
- Ross zakazuje synovi panenku. Po celou epizodu zpochybňuje, co je „vhodné“ pro kluka.
- Ano, je tam lesbický pár, což bylo revoluční, ale tyto postavy jen dotvářejí Rossovu identitu roztomilého smolaře, kterému utekla žena se ženou.
- Skoro každý výskyt Carol a Susan končí nějakým pokusem o vtip: Ross je zmatený, Ross je vytočený, Ross je uražený. Scénáristicky je jejich existence definována tím, že narušují jeho komfortní zónu – nikoli že představují nový typ rodiny.
- Joey je „kanec“, Monica je „zoufalka“. Muži jsou povzbuzováni k promiskuitě, ženy zesměšňovány za stejné chování. Když Rachel spí s více partnery, je to opatrně rámováno jako „sebedestrukce“. Když Joey flirtuje se vším, co se hne? Aplaus!
- Postavy jiných ras nebo kulturního zázemí se objevují jen sporadicky – a mizí, jakmile splní roli dějové odbočky.
- Když už se objeví černošská přítelkyně, slouží k tomu, aby Rossovi došlo, že stejně miluje Rachel.
- Seriál tak vytváří iluzi světa, kde nerovnost a kulturní střet neexistují.
- Zranitelnost, trauma, bolest – vše se buď ignoruje, nebo zesměšňuje. Nikdo nemluví o svých citech upřímně bez následného „haha“ momentu. Výsledek? Seriál podporuje představu, že emoce jsou slabostí a že dospělí lidé se mají raději smát než řešit svoje problémy.
Klasifikace lidí jako running gagy
Seriál přetvořil traumatické vzorce chování na identitu. A to dost názorně.
- Chandler je emocionálně nepřístupný? LOL.
- Ross je inteligentní, ale mizogynní žárlivec a jeho vztah s Rachel je naprostá tragédie, nerespektování hranic a omezování.
- Phoebe má abandonment issues a žila na ulici, protože jí umřela máma? Funny!
- Rachel opustí snoubence u oltáře? Ikona!
- Monica má brutální OCD s extrémním tlakem na výkon a přijetí a pravděpodobně poruchu příjmu potravy. Nezapomeňme, že bývala obézní, což seriál používá pro konstantní fat-shaming.
- Joey, postava tak tristně ztvárněná, že se z nějakého zvráceného důvodu dočkala i spin-offu, je emocionálně nevyvinutý narcis s výpadky empatie a IQ. Jeho postava přestává být realistická po 3. sezóně, od té doby funguje jako chodící punchline.
Kritická revize je na místě
Přátelé nejsou zlí. Jsou artefaktem doby, jsou seriálem, který vám vtloukal do hlavy, že pasivní agrese je forma lásky, stalking je romantický, a že kariéra v kavárně vám zaplatí nájem i luxusní outfit.
Kritická revize není „na místě“ – je nevyhnutelná. A ano, Přátelé nebyli terapeutický nástroj, ale to neznamená, že jejich vliv skončil s titulky. Jako kultura jsme z nich udělali emocionální výukový program. A co jsme se naučili? Že nekomunikovat, dělat si srandu z jiných a být posedlý svým ex je prostě relatable.
Vztahové přešlapy? To je eufemismus. Byli to toxičtí lidé, ale naprosto precizně vystajlovaní a nasvícení. Jejich „běžné chyby“ jsme internalizovali jako normu.
Takže ne, sitcomy z devadesátek nejsou manuál pro život. Ale problém je, že spousta lidí je tak použila. A teď tu běhají po světě a citují Chandlera.
Gilmorova děvčata (Gilmore Girls, 2000–2007): Rychlomluvící trauma bonding s kávou místo empatie
Gilmorova děvčata aka „Gilmorky“ je americký dramaticko-komediální seriál, který se vysílal od roku 2000 do 2007 na stanici The WB a později The CW. Stojí za ním Amy Sherman-Palladino, což je člověk, který evidentně neměl ve zvyku konverzovat normálním tempem.
Příběh sleduje matku a dceru, Lorelai a Rory Gilmorovy, které žijí ve fiktivním městečku Stars Hollow. Tento fikční svět s nimi obývají výstřední postavičky, které by v reálném světě už dávno skončily na terapii nebo jako materiál podcastu o podivných sousedech.
Seriál kombinuje rodinné drama, vztahy, akademické ambice, kulturní reference a samozřejmě nezdravé množství kofeinu.
Co možná nevíte (asi víte, pokud jste seriál sledovali):
- Alexis Bledel (Rory) nikdy předtím nehrála – Gilmorova děvčata byl její herecký debut. Což vysvětluje, proč její výraz většinou připomíná loading screen Windows 98.
- Lauren Graham (Lorelai) zvládla některé scény s až třístránkovými monology na jeden zátah. Traduje se, že má plicní kapacitu delfína.
- Milo Ventimiglia, který hraje Jesse, později zazářil v This Is Us. Čili začal jako problematický bad boy a skončil jako problémový tatík. Vývoj!
- Melissa McCarthy (Sookie) byla obsazena ještě předtím, než se stala komediální superstar. V té době byla prostě „ta legrační quirky kuchařka, které všechno padá“.
Tak co je s nimi špatně?
Lorelai a Rory jsou jako duet neurotických slovních kulometů. V jejich světě neexistuje ticho – a když ano, je podezřelé.
Tohle verbální inferno bylo prezentováno jako známka vysoké inteligence a duchaplnosti, ale ve skutečnosti to byla systematická glorifikace emocionální vyhýbavosti. Skutečná zranitelnost? Schovaná pod ironickým popkulturním meta-banterem.
Co si odnesla generace dnešních mamin? Když nemluvíš, nonstop ideálně, jsi prostě hloupý nebo sus, protože všechno důležité se děje přece v rychlopalné diskusi o ničem. A to není všechno.
Matka jako kamarádka: rozbití hranic, ne emancipace
Lorelai je poster girl pro cool mámu. Ale tohle „přátelství“ s vlastní dcerou rozmazalo mezilidské hranice do míry, že Rory nikdy nezažila skutečný rámec autority, odpovědnosti nebo zdravého konfliktu.
Má to následky. Vzešla z toho generace, která čeká, že zásadní životní rozhodnutí jim bude validovat někdo, kdo s nimi zároveň sleduje Twin Peaks a komentuje to na Redditu (a jo – já jsem přesně ta osoba).
Rory byla projekt. Dokonalý student, šprtka s roztomilým deníčkem, která vyhrála v loterii sociální jistoty. Jenže tahle iluze meritokracie byla podmíněná extrémním kulturním a třídním kapitálem: soukromé školy, kontakty, podpora matky, zazobaní prarodiče… Seriál sugeroval, že když se hodně snažíš, jsi bílá a atraktivní, dosáhneš čehokoliv, což je ale pravda, a ochotně ignoroval strukturální realitu života.
Romantizace nesourodých vztahů
Dean? Nudný. Jess? Emocionálně nedostupný. Logan? Arogantní man-child. Přesto byl každý z těchto vztahů prezentován jako „životní lekce“ místo varování. Seriál normalizoval vztahové kompromisy, kde se inteligentní ženy musí přizpůsobit emočně nedozrálým mužům, protože láska je přece složitá.
Káva, sarkasmus a útěk od reality
Zatímco většina postav ve skutečnosti potřebovala terapii a jasné hranice, místo toho dostala druhý šálek kávy (spíš kýbl) a ironickou poznámku.
Všechno to působilo jako cozy deka, pod kterou se schoulíte, když vám není dobře – ale pod tím byla jen série nevyřešených traumat, potlačených emocí a nerealistických očekávání od života.
Lidé, kteří vyrostli na „Gilmorkách“, pravděpodobně dodnes věří, že láska se pozná podle toho, jak moc spolu dva lidé dokážou pohanit Star Trek během hádky o hypotéce.
Bilance popkulturního vlivu aneb co nám to dalo
Možná jste nikdy nebyli součástí šestice kamarádů v nemorálně velkých bytech ve velkoměstě. Možná jste neměli matku, která s vámi sdílela svoje strasti, kávovar i playlist. Seriály Přátelé a Gilmorova děvčata nabízely mylnou představu dospělosti. Ale to už vám dávno došlo.
Co jste si z toho (pravděpodobně ) odnesli?
- Závislost na kofeinu, protože emocionální regulace se v těchto seriálech nikdy neřešila jinak než přes kafe.
- Přesvědčení, že rychlý dialog a sarkasmus = intimita.
- Pocit, že vaše přátelství selhala, protože se nikdy nepodobala těm televizním. (Ve skutečnosti selhala, protože jste si pletli přítomnost s péčí. Mysleli jste, že když spolu sdílíte čas, znamená to, že vám na sobě záleží. Ale přítomnost bez záměru je jen pozorování rozpadu. Není zač.)
Obě série sdílí emočně vyhýbavou kulturní matrici, kde je trauma přešité do cool dialogu, autorita rozpuštěna v přátelství, a realita nahrazena neustálým metakomentářem.
A tak tu dnes sedíte s pátým kafem, máte pocit, že ten trapný bonmot, co jste dnes utrousili, možná ani ne nahlas, je jak hláška od Lorelai nebo Chandlera. Pravděpodobně není. A nemůžete se zbavit pocitu, že už by to chtělo season finále…
Ale co, kofeinová tolerance na úrovni laboratorního potkana a nekonečná zásoba hlášek jsou dostatečná kompenzace toho, že dospělost vlastně není tak cool, jak vám slíbili pozéři z Central Perku.
