Deset důvodů, proč je nenávidím: Filmy z 90. let, které nezestárly dobře

Nostalgie je forma kulturní amnézie. Devadesátky a rané milénium byly zlatým věkem teen komedií, romancí a feel-good filmů. Jejich sledování je dneska nejen cringe-trip, ale jde o filmy, které často maskovaly jako humor hluboké strukturální problémy. Mocenská nerovnováha, genderové stereotypy, absence souhlasu a systematická infantilizace žen –to všechno publikum hltalo jako „romantické“, „odvážné“ nebo „vtipné“.

Filmy z této doby byly formující. Byly všude – v televizi, ve videopůjčovnách, v časopisech pro mládež (to bylo něco jako statický TikTok). Vytvářely estetiku, jazyk, očekávání.

Ale taky nenápadně programovaly toxické vzorce chování, které se vám teprve po letech podaří dekódovat (nebo taky ne…). Zkrátka – následující text není nostalgický výlet. Je to trochu jiný pohled na filmy, které (zde)formovaly jednu generaci.

Samozřejmě, že to jsou jen filmy, zábava…

A pokud jste následující filmy neviděli, pozor, v textu jsou spoilery.

Drew Barrymore hraje dospělou reportérku, Jossie, která se vydává za středoškolačku, aby napsala článek. Takže je zpět na střední, flirtuje s nezletilými, ale zároveň vzbuzuje zájem učitele (Michael Vartan), nádhera.

Do stejné školy se infiltruje coby student i bratr hlavní hrdinky (David Arquette), který chce „pomáhat“. Okamžitě se stává hrdinou školy a navazuje vztah se studentkou! Na co se to sakra koukáme?!

Jsme na konci devadesátek, takže ještě k tomu film romantizuje šikanu ve velké. „Komedii“, která se vydává za rozkošnou romanci outsiderky, nezachrání ani „miláček“ Drew.

Všechno dobře dopadne, protože se do falešné studentky učitel zamiluje. Velice roztomilé… vlastně je to celkem problém!

Učitel nepozná dospělou ženu v utajení, zamiluje se do ní. A když se dozví, že je to dospělá žena, začne vyšilovat (a odmítne ji)!

Film legitimizuje nevhodné (možná i nezákonné) chování učitele vůči studentce, což je nejen eticky problematické, ale zároveň ukazuje, jak snadno lze relativizovat hranice a zodpovědnost ve jménu „feel-good“ storytellingu.

Učitel se do Jossie zamiluje, protože myslí, že je studentka. My máme fandit jejich lásce – což znamená, že máme přijmout učitelovu ochotu navázat vztah se svou studentkou jako validní emoci.

Celý film je normalizovaný groomingový scénář, zamaskovaný jako cute coming-of-age.

Hlavní hrdinka je ve své roli studentky v baru, kde je i učitel se svou partnerkou. Učitel je z přítomnosti Jossie evidentně rozrušený. Později má tendence studentce svěřovat detaily ze svého soukromého života. To chcete!

Nepřímé poselství této komedie? Pokud jsi „jiná“ a máš hluboké trauma ze šikany na střední, stačí se vrátit, podvést celý vzdělávací systém – a odměna tě nemine. V podobě dospělého chlapa, který nemá zábrany navázat vztah s nezletilou.

Sarah Michelle Gellar a Ryan Phillippe hrají dva nevlastní sourozence v moderní adaptaci „Nebezpečných známostí“.

Privilegovaný playboy (Phillippe) uzavře s nevlastní sestrou (Gellar) sázku: pokud svede nevinnou dívku Annette (Reese Whiterspoon), která má vznešené hodnoty, a připraví ji o panenství, získá sestry tělo jako trofej. Jinak jí dá své luxusní auto. Annette se tak stává prostředek ve zvráceném souboji ega, potlačených incestních pudů a sadismu. A vše je prokládané hudbou od Placebo, The Verve, Skunk Anansie, Blur…

Film se stylizuje jako adaptace francouzské klasiky, takže má punc literární noblesy. Až na to, že vlastně vůbec.

Je to toxická telenovela pro teenagery, ve které jsou tak hloupé postavy, že se ani nedají zahrát dobře. Film prezentuje manipulaci, nátlak a incestní dynamiku jako něco nejvíc sexy. A český dabing korunuje dílo zkázy – „You can put it anywhere.“ jako „Ušuk*m ti ptáka.“ je absolutní vrchol, který vychází z úst herečky, kterou v té době všichni milovali coby Buffy, přemožitelku upírů…

Ve filmu snad není jediné scéna, která by byla příjemná… Naprosto devastující jsou scény s Cecile (Selma Blair). Její sexuální zneužití je rámováno jako „výchovná zkušenost“ – a my máme smát jejím nešikovnostem a zmatku. A vrchol je, když Sebastian nahraje Cecile během sexu (nebo spíš znásilnění) a použije to jako páku.

Manipulace, nátlak, emocionální násilí, incestuální napětí – to všechno je zde rámováno jako „vzrušující“. Trauma je tu haute couture. Film sexualizuje souhlas jako proměnnou v mocenské rovnici. Jak se Annette nakonec dostala k autě, které bylo Sebastiana, to je asi největší záhada…

Cher Horowitz (Alicia Silvestrone) je bohatá, populární a… nezletilá. Vede bezproblémový život Barbie, má bohatého otce a s oblibou zasahuje do života ostatních a myslí si, že to je altruismus. Film je adaptací díla „Emma“ od Jane Austen, ale s tím rozdílem, že tahle Emma je z Beverly Hills, nepoznala práci, ani reálný svět. A my jí máme zbožňovat.

Cher je prezentovaná jako „sladká“, „naivní“, „zlatíčko“ – což maskuje, že je zároveň manipulativní, kontrolující a mimořádně privilegovaná. Její nekompetence je komická, nikoli problematická. Takže místo aby se učila důsledky, dostává odměny. Ženská hloupost je roztomilá a zaslouží si být obdivována.

Hlavní love interest hrdinky je Josh. Starší, vysokoškolák, a nevlastní bratr (ano, opět tu máme v podstatě incest jako romantický prvek). Má být racionální protiváhou Cheriným rozmarům. Ale ve skutečnosti sledujeme romanci mezi teenagerkou a dospělým mužem, kterému film přiděluje roli „mentora“, což romantizuje přesně to, co v jiném kontextu smrdí groomováním.

Cher se rozhodne „pomoci“ Tai, dívce z jiné sociální vrstvy, tím, že ji úplně předělá – mluvu, styl, chování. Takže Pygmalion? Ne, prostě jen školní verzi korporátní homogenizace, kde být „jiná“ znamená ostrakizaci.

Scéna, kde Cher a Josh flirtují poté, co se celý film chová jako její STARŠÍ BRATR. Ten přerod z bratra na „oprávněného milence“ je… znepokojivý. Ale film to prodá jako „cute“. A publikum jásá, že láska zvítězila.

Celé se to tváří jako feministická pohádka o sebepoznání. Ve skutečnosti je to růžově nabarvený návod (žlutě možná) na to, jak se přizpůsobit patriarchátu a ještě se u toho tvářit, že je to „empowerment“.

Populární středoškolský frajírek Zack (Freddie Prinze Jr.) uzavře sázku, že udělá královnu plesu z holky, která je podle něj naprostá nula – Lainey (Rachael Leigh Cook), tichá umělkyně, která nosí brýle, má culík a maluje (určitě duševní porucha). On ji „vylepší“ – a ona se samozřejmě zamiluje. Protože manipulace = romantika.

Sázka o dívku jako objekt k úpravě je prezentována jako lehkovážný školní prank. Zack se vsází, že Lainey může být proměněna v něco „hodnotného“ – tedy vizuálně přijatelného.
Hodnota není vrozená. Je definovaná tím, jak moc jsi „fixnutelná“ mužským zásahem.

Lainey na začátku filmu maluje, má vlastní názory a vypadá jako normální člověk. Po „makeoveru“ z ní je tichá, elegantní a pasivní panenka, co skvěle vypadá v rudých šatech.
Autenticita je přítěž a rebranding podle mužského vkusu je vstupenka do společnosti.

Zack se do Lainey údajně zamiluje… poté, co ji zmanipuluje, zesměšní, změní a podvede. A film se tváří, že je to růstový oblouk.

Slavný „odhalovací“ moment na schodech, kdy Lainey přichází dolů po makeoveru a všichni na ni zírají.
Publikum tleská. A Lainey? Ztrácí jakoukoliv osobnostní definici, protože je teď přijatelná.

She’s All That není film o lásce, ale o společenské validaci. Je to devadesátkový upgrade My Fair Lady – akorát bez jazykové bariéry, zato s ještě větší dávkou patriarchální operace „udělej ji přijatelnou“.

Adaptace Zkrocení zlé ženy od Shakespeara, která se tváří jako osvěžení klasiky – ostatně, to dělá hodně filmů, které tady dekonstruujeme. Základní premisa je tato: oblíbená a rande-chtivá Bianca (Larisa Oleynik) nesmí chodit na rande, dokud si někoho nenajde i starší sestra Kat (Julia Stiles) – takže nastupuje Patrick (Heath Ledger), který za peníze souhlasí, že Kat „zlomí“. Ale… romanticky!

Kat je chytrá, vzdorovitá a nezajímá ji společenská hra. To je překážka. Celý děj se točí kolem její „převýchovy“ – aby ostatní mohli pokračovat v životě. Čili opět nastupuje trope, že dívky, které odmítají pravidla, potřebují být „převychovány“ pomocí kluka s charismatem a temnou minulostí (aka romantická korekce).

Patrick se s Kat začne scházet kvůli penězům – což je dost velký red flag. Ale protože se „zamiluje“, dočká se odpuštění.
Je to pořád stejný scénář: manipulace, podvádění a následné vykoupení, protože… city.

Kat je původně dívka, která si stojí za svým, odmítá status quo, čte The Bell Jar a neposlouchá pop. Jenže jakmile se do někoho zamiluje, všechny tyto rysy mizí, a najednou tančí na plese a recituje básničku o tom, jak „nenávidí“ svého kluka, protože je… roztomile zraněná. Super vývojový oblouk!

Scéna, kde Kat přijde na to, že celý vztah byl postavený obchodní transakci, a Patrick to zahraje do ztracena jako „ale já tě fakt miluju“.
Reakce? Básnička. Brek. Odpuštění.

Deset důvodů… končí u toho, že emancipovaná dívka se zlomí, jakmile dostane pusu a omluvu. Když si odmyslíte soundtrack a Heatha Ledgera, zbyde jen prázdnota, kde hrdinka opět nesmí být autonomní, pokud má být milována.

Jsou to „jen filmy“. Kdo by se v tom šťoural a chtěl si dobrovolně přiznat, že vyrostl na sérii jemně zaobalených morálních rozvalin.

Tato reflexe není primárně odsuzující. Nejde o popření kulturního významu (ačkoliv… kulturní význam je v případě tohoto výčtu… o tom se asi úplně nedá mluvit), ale o zpětné přečtení jejich struktur – s důrazem na to, jak hluboce jsou ideologicky zakořeněny pod fasádou „romantiky“ a „zábavy“.

A příště se podíváme na další pětku filmů a samozřejmě i na seriály. Tam teprve zjistíme, jak hluboko mohou kulturní vzorce sahat, když mají celých sedm sezón na to, aby vás „přesvědčily“.

A teď už konečně…