Pobřežní hlídka: Estetika a kulturní dopad záchranářů v červených trenkách

Seriál Pobřežní hlídka (Baywatch) představuje v televizní historii zajímavou anomálii: produkčně levný, ideologicky zjednodušující, vizuálně monotematický a přesto globálně úspěšný. I vy jste na něj pravděpodobně koukali. Podívali byste se znovu?

Pojďme si rozebrat formální vlastnosti seriálu, jeho narativní struktury, audiovizuální styl, stereotypizaci postav a v neposlední řadě i jeho sociokulturní důsledky, včetně dopadu na nás, tehdy dětské diváky, kteří na tolik silikonu nebyli připraveni.

Pobřežní hlídka je americký televizní seriál, který se zaměřuje na skupinu plavčíků hlídajících pláže Los Angeles a později Havaje. Seriál byl vytvořen Michaelem Berkem, Douglasem Schwartzem a Gregorym J. Bonannem. Neuvěřitelných 11 sezón běželo od roku 1989 do roku 2000. A to ještě vznikl mnohem příšernější spin-off Baywatch Nights!

Ale zpět k Pobřežní hlídce. Původně byl seriál po jednorázovém (a zcela logickém) selhání na stanici NBC „oživen“ prostřednictvím syndikace, což mu umožnilo nezávislý přístup k publiku.

To znamená, že seriál začali prodávat jednotlivým lokálním televizním stanicím, které si jej mohly koupit a vysílat podle svého. Jinými slovy, místo aby běžela na jednom kanále v určitou dobu, začala se vysílat kdekoliv, kdykoliv, podle toho, kdo zaplatil. Tento model distribuce se zasloužil o nebývalou expanzi do zahraničí a umožnil mu vybudovat neochvějnou pozici v globální popkultuře.

Úspěch seriálu ale rozhodně nevycházel z inovativního obsahu, nýbrž z kombinace estetiky těla, melodramatu a akce.

Seriál vázal pozornost pomocí estetických principů založených na opakování (slow motion), redundanci (návraty motivů) a rytmizaci (dramaturgický cyklus „záchrana-konflikt-smíření“).

Pokud byste se chtěli přesvědčit, zkuste si pustit 2–3 epizody za sebou… to nejde nevidět.

Postavy v Pobřežní hlídce fungují jako karikatury s přesně vymezenými rysy, které neumožňují výraznější psychologickou hloubku.

Mitch Buchannon, v podání Davida Hasselhoffa, ztělesňuje archetyp „hrdiny“ – vždy spravedlivý, vždy odvážný, vždy v červených trenýrkách odhodlaný zachraňovat všechny (i proti jejich vůli).

Pamela Anderson jako C. J. Parker představuje „silikonovou Madonu“: fyzicky dokonalou, emocionálně zranitelnou, duchovně probuzenou a zároveň zcela neschopnou vyvinout jakýkoliv složitější mentální proces.

Stephanie Holden (Alexandra Paul) je televizně přístupnou verzí „silné ženy“, která ovšem nesmí být příliš ambiciózní, aby nenarušila testosteronový řád vesmíru. Samozřejmě, že musí umřít.

Další postavy jako Shauni McClain v podání Eriky Eleniak (mladá, citlivá a zmatená), Eddie Kramer (Billy Warlock) je muž s traumatem, který zachraňuje svět i sebe, nebo Caroline Holden herečky Yasmine Bleeth (ambiciózní, ale ve stínu své sestry) se pohybují v rámci omezeného rejstříku chování.

Neely Capshaw (Gina Lee Nolin) je pak zcela nevybíravým ztělesněním femme fatale, která manipuluje vším, všemi a zcela bezdůvodně. Oproti tomu Cody Madison (David Chokachi) je krásný, sportovec, morálně čistý – ideální muž bez jakéhokoliv závanu komplexnosti.

Nesmíme zapomenout ani na fenomenální Lani McKenzie v podání Carmen Electry, která později nahradila postavu C. J. A nutno dodat, že s jejím příchodem dostal seriál zcela novou energii. Nebo vlastně ne?

Tato galerie plochých charakterů funguje jako přehlídka aspirací a obav americké společnosti 90. let, v níž byly hodnoty zjednodušeny do vizuálních schémat a lehce čitelných emocionálních gest.

Všechny postavy, které se kdy v seriálu objevily, jsou pečlivě konstruovány tak, aby vizuálně reprezentovaly nízkokalorický mýtus americké dokonalosti.

Herci byli vybíráni nejen podle hereckých schopností, ale primárně podle schopnosti naplnit vizuální normu seriálu: fyzická atraktivita, bělost a plastická kompatibilita.

Seriál pracuje s epizodickým narativem, kde každý díl obsahuje samostatný konflikt, který je vyřešen v rámci epizody. Tento formát podporuje diváckou loajalitu bez potřeby kontinuity a jakéhokoliv přemýšlení.

Narativy se často točí kolem dramatických záchran, mezilidských vztahů a morálních dilemat, přičemž každá epizoda končí upevněním statusu quo.

Styl je definován estetikou zážitku: slow motion, close-upy na vypracovaná těla, dynamický střih. Tyto prvky v ničem neposouvají vyprávění, nýbrž slouží jako samoúčelné podněty k emocionálnímu angažmá diváka.

Sexualizace postav je nepřekvapivě nejvýraznějším problematickým prvkem. Ženy jsou prezentovány jako objekty vizuální touhy, často bez hlubšího narativního ukotvení.

Etnické menšiny se objevují spíše jako antagonisté nebo anonymní figuranti, což posiluje kulturní hegemonii bělosti.

Seriál dále podporuje mýtus meritokracie, kde výkon a dobré úmysly automaticky vedou k úspěchu, čímž vytváří falešnou reprezentaci společenských struktur.

Sledovat Pobřežní hlídku optikou současného diváka je jako otevírat deníček plný básniček z puberty – nostalgie se rychle mění v hluboké rozpaky a cringe.

Co bylo kdysi prezentováno jako drama s poselstvím, dnes nefunguje. Čili sledování Pobřežní hlídky se dá ospravedlnit jedině jako antropologická studie než forma zábavy.

Pro připomenutí je zde pár momentů, kde seriál naráží na absolutní dno, odkud ho nevytáhl ani celý záchranářský sbor.

Epizody natolik splývají, že je dost těžké vybrat ty, které by vyčnívaly (ať už jakýmkoliv směrem). Zmiňme proto jen pro ilustraci pár nezapomenutelných, které nejlépe ilustrují celkový vibe.

Dvoudílný speciál Příšera v zálivu (Nightmare Bay), kde záhadná mořská příšera útočí na potápěče, je monumentálním comebackem poté, co byl seriál po první sérii zrušen.

Když se na oba díly podíváte, řeknete si, že tomu tak mělo zůstat. Pokud se chcete týrat, obě epizody jsou k vidění na Youtube.

Tady bohužel nečekejte monster-of-the-week, protože se „naštěstí“ z počáteční záhady s příšerou vyklube zápletka, ve které za „útoky“ stojí ropný magnát – klasický padouch sponzorující ekologickou destrukci – který se spojil s postavou, jež je neuvěřitelně nevkusnou a rasistickou karikaturou Japonce z dob druhé světové války, který řídí mini ponorku. Ano, vážně!

V podobně absurdním duchu se nese i „Bash at the Beach“, kde se na scénu vetřel Hulk Hogan! Výsledkem je přepjatý wrestlingový mayhem maskovaný jako veřejně prospěšný obsah.

V epizodě „Blindside“ se pak pokus o dramatizaci hendikepu mění v nechtěnou frašku – Hobie se spřátelí s obrem z cirkusu, který miluje pelikány, do toho postava „kovboje“ přichází o zrak i o lásku – to je scénář, který musel vzniknout metodou náhodného losování klišé, jinak to nedává smysl.

Některé postavy seriálu (prakticky všechny) překračují hranici karikatury.

Zmíněná Neely Capshaw je mistrovským příkladem toxické antihrdinky – její motivace nikdy nejsou jasné, ale vždy destruktivní. Neely prostě zákeřná bezdůvodně, její morální kompas se zběsile točí, ale neukazuje vůbec nic, její účel je páchat zlo. Samozřejmě, že všude musí být „ta mrcha“, kterou budou diváci nenávidět, ale tady v tom případě je to opravdu dohnáno do extrému. Takové antagonisty si nedovolí ani venezuelské telenovely.

Hobie Buchannon, Mitchův syn, je zase ztělesněním dětské výplně – jeho dějové linky jsou naprosto absurdní a často zahrnují podivná přátelství (viz cirkusový obr) nebo řešení záhad, do kterých by nešel ani Scooby-Doo.

Eddie Kramer je taky na hranici snesitelnosti a balancuje na pomezí melodramatické slzavé panny a polovičatého romantického hrdiny. Z nějakého důvodu je (byl) považován na sex symbol! Jeho osobní trápení se opakují s takovou pravidelností, že mu nezbývá prostor na jakýkoliv posun a rozvoj.

Zpomalené záběry běžících postav – obvykle polonahých, zmáčených natolik, aby byly vidět odlétající kapičky vody a za soumraku – se staly symbolem seriálu.

Co mělo původně zesílit emocionální účinek, se proměnilo v parodii samo sebe.

Záběry, které se na začátku zdály eroticky intenzivní nebo vizuálně stylizované, se s opakováním staly monotónním rytmem kýče.

Navíc mnohé epizody trpí nesmyslnými zápletkami, které jen vyplňovaly prostor, než zase bude moci někdo slo-mo utíkat po pláži.

Seriál měl výrazný dopad na diváky, kteří byli vystaveni normalizaci určitého typu těla, krásy a genderových rolí.

Děti vyrůstající s Pobřežní hlídkou se mohly vnitřně ztotožnit hrdinství a fyzickým vzhledem, morálku s uniformitou a spravedlnost s opáleným bílým mužem v neoprenu. Tato výuka o světě byla implicitní, ale o to silnější.

Jako přímý důsledek této televizní indoktrinace se zformoval distinktivní kulturní typus – „dítě Pobřežní hlídky“.

Tento fenotyp, běžně k vidění na evropských i zámořských plážích v období prázdninové sezóny, lze popsat jako performativní syntézu tělesné nejistoty a mediálně zprostředkovaného heroismu.

Děti, zvláště chlapci, vstupovali do mořských mělčin s představou, že jsou protagonisté vlastního epizodického vesmíru. Pohybovali se ve zpomaleném tempu, přičemž ztělesňovali jakousi infantilní simulaci maskulinního ideálu. A kdo tvrdí, že to nedělal, tak to dělá dodnes!

Dívky se oproti tomu stylizovaly do role vizuálních strážkyň pobřežní stability: s plastovými brýlemi, ruce v bok, a s přísným výrazem a latentním očekáváním, že každá vlna by mohla být narativním zvratem. Nebyla a dnes jsou z těhle dívek maminy, co velice hlučně korigují své děti, které se hrají ve vlnách (jenže máma ví, kde se skrývá nebezpečí).

Každé banální zranění (odřenina, písek v oku) bylo zpracováno jako existenční hrozba, vyžadující dramatický zásah a emocionální katarzi. Morální univerzum bylo binární: kdo měl červené plavky, byl dobrý; kdo je neměl, byl buď anonymní, oběť nelítostného moře nebo potenciální záporák.

Tento kulturní imprint nezmizel. Vyrostli z nás dospělí, a mnoho stále věří, že osobní hodnota se odvozuje z tělesné visibility a že spravedlnost přichází s ikonickým plovákem přes rameno.

A tak Pobřežní hlídka nezůstala jen hloupých seriálem – stala se kolektivním kulturním flashbackem, který nás pronásleduje na každé pláži i v každém fitku.

Je dokonalou ukázkou toho, jak může estetický kýč, marketingová bezostyšnost a ideologická plochost vytvořit nesmrtelný archetyp hrdiny, který nepotřebuje charakter, protože je perfektně opálený.