„Dobrý devadesátky“: Jak Twin Peaks a Akta X zažehly quality TV

Ve vizuálním palimpsestu, kde se kýč mísil s nadějí a odpad s estetikou, se paradoxně zrodila zkušenost formující celou generaci. Brakové telenovely střídaly špatné německé detektivky, ve videopůjčovnách se čekalo na dobrý titul i týdny (fakt byl pořadník).

Pak se najednou objevily formáty, které nehrály podle pravidel. Kódovaly ambivalenci, narušovaly konvenční rytmus vyprávění, nedovolily nám usnout a nikdy jsme na ně nezapomněly.

A zatímco jsme se popelili na koberci s motivem silnice, hráli s Chevou, protože Lego bylo obludně drahé, ocitli jsme se uprostřed hybridního prostoru, kde byla hranice mezi hodnotným a bezcenným nejen rozostřená, ale přímo epistemologicky zpochybněná.

Byla to první zkušenost s tím, že televize (i realita… hlavně realita!) nemusí být přehledná. Že může existovat příběh, který nezačíná, neskončí, nemá jasné hranice a žánrové zařazení.

Právě v tomhle momentu začala naše generační závislost: touha po zážitku, fascinace a neustálý vnitřní neklid (zní to trochu jak diagnóza ADHD pro všechny).

Proč myslíte, že si o tři dekády později ochotně platíme za předplatné Netflixu a dalších streamovacích platforem? Je to možná snaha rekonstruovat onu původní zkušenost. Nejde o hledání kvality v konvenčním smyslu, ale o snahu navodit onen pocit, touhu po zážitku, který nebyl koherentní, působil intenzivně a byl radikálně transformační.

A tak se díváme. A tak platíme. A tak čekáme.

A než se dočkáme dalšího formátu (pravděpodobně se nedočkáme), který nás emocionálně zdevastuje a intelektuálně obohatí zároveň, otočme se zpět k těm dvěma zásadním seriálům, které v našich dětských hlavičkách způsobily více marastu než alkoholický otec a rozpad rodiny, ale navíc změnily globální mediální krajinu.

Tyto seriály byly symptomem hlubší proměny, která redefinovala, co televizní médium může být. Právě jejich prostřednictvím se začal etablovat fenomén tzv. quality TV – pojem, který se využívá pro seriály s vyšší mírou komplexnosti, narativní ambivalence a estetiky.

Quality TV se vyznačuje formální sofistikovaností, antihrdiny místo jednoznačných protagonistů, dlouhodobým narativním obloukem a tématy, která spíše kladou otázky, než by nabízela odpovědi. Je to v podstatě televize, která předstírá, že je náročná literatura. Televize, která se tak trochu stydí být televizí – a právě v tom je její moc.

Městečko Twin Peaks a Akta X byly přelomové nejen proto, že byly dobré. Ale proto, že věděly, že jsou dobré. A přiměly i nás, abychom od televize začali očekávat víc než jen komfortní katarzi a pointu před závěrečnými titulky.

Držte si dálkové ovladače přetažené gumičkou, protože jim někdo zlomil packu u krytky na baterky (to jste byli vy!). Jdeme zpátky do momentu, kdy to všechno začalo vypadat… jinak.

Představte si rok 1991. Na obrazovky České televize se přiřítí Městečko Twin Peaks.

Na televizi s vypouklou obrazovkou o úhlopříčce 55 centimetrů koukají lidé, jejichž seriálová zkušenost začíná u Nemocnice na kraji města a končí u Synů a dcer Jakuba Skláře a „akčňáků“ dabovaných jedním hlasem.

Twin Peaks byl proto kulturní šok. Seriál, který se tvářil jako kriminálka, ale ve skutečnosti David Lynch s Markem Frostem tento formát, který diváci považovali za předvídatelný (maloměstská detektivka) dekonstruovali, roztrhali, vymáchali ve vývaru z durmanu a naservírovali.

Nikdo netušil, co se vlastně děje. Ale diváci se nemohli odtrhnout v marném očekávání, že se „to“ přece musí nějak nakonec vysvětlit. Byl to první mainstreamový kontakt s nesrozumitelnem, který nebyl chybou, ale záměrem. Lynch přinesl do televize jazyk snu. A to byla naprostá revoluce.

Atmosféru dotáhla k dokonalosti hudba Angela Badalamentiho, což je kapitola sama pro sebe: hypnotická, až náboženská. Gradace, které nikam nevedou. Klid, po kterém následuje znepokojení. Ikonická tklivá znělka je pak absolutní past.

Díky Twin Peaks se quality TV vůbec narodila – ukázalo se, že televize může být podivná, nejednoznačná, pomalá, poetická. A co víc – že to divák unese. Dokonce chce.

Od té doby už nebylo cesty zpět. Televize přestala být jen „technologií“, která rozbíjí monolitickou výstavku ohavných skleniček a nepoužívaného čajového servisu v normalizační nábytkové stěně. Stala skoro portálem někam, co nemá žádné jméno. A „sovy nejsou tím, čím se zdají být.“

Agent Dale Cooper byl hrdinou s aurou záhadnosti a nevinnosti, něčím, co předtím v televizi nebylo úplně běžné. Jeho bezelstnost, laskavost, absurdní smysl pro detail a intuice byly naprosto fascinující.

A Laura Palmer se stala symbolem potlačených tajemství, která rezonovala se všemi, kteří vyrůstali v éře, kdy se o citlivých tématech mlčelo.A přestože se dozvíme (tak nějak…), kdo Lauru zabil, je to asi jako dostat odpověď na existenciální otázku ve formě sudoku – vůbec to není pointa.

Rámec „whodunnit“ slouží spíš jako klasický narativní háček, který diváka přitáhne k obrazovce a nechá ho tam sedět, zatímco se kolem začíná rozpadat realita. Twin Peaks totiž nikdy nebylo o vraždě. Bylo o rozkladu, o hrůze ukryté pod vrstvami každodennosti, o tom, že „normální“ je jen tenká slupka ledabyle přehozená přes naprosté šílenství.

A právě tohle je moment, kdy si televizní médium dovolilo otevřeně přiznat, že nechce – a nebude – sloužit jako terapeutická pohádka s rozuzlením. Že někdy příběh odráží naši vlastní zmatenost a občas je to i s naprosto fenomenálním soundtrackem a podivnými trpaslíky, kteří mluví pozpátku.

Děti devadesátek si z Twin Peaks neodnesly odpovědi (upřímně – asi to většina z nás viděla jako re-run a ne v roce 1991). Odnesly si pochybnost jako trvalý stav vědomí. Naučili jsme se, že otázky nejsou pouhým nástrojem k dosažení poznání – ale samostatnou, někdy jedinou hodnotou. Že pravda – pokud vůbec existuje – není jen složitá nebo mnohovrstevnatá. Je fragmentární, záludná, často tichá a někdy… naprosto irelevantní.

Seriál Twin Peaks nám vštípil, že realita může být konstruktem, že důvěra je riziko, a že stabilita vyprávění je jen iluze. Ukázal, že svět nemusí být srozumitelný, protože srozumitelnost je kulturní úmluva, ne přirozený stav věcí. Za každým milým úsměvem může být Bob. Za každou odpovědí může číhat nová trhlina.

Logika končí přesně tam, kde začíná rudý závěs – prostor mimo jazyk, mimo čas, mimo kontext. Místo, kde se smysl rozpadá do estetiky. A kde je mlčení často jedinou odpovědí, kterou dostaneme.

Po Twin Peaks se mohlo zdát, že temnota dosáhla vrcholu a pak přišla Akta X. A naše dětské mozky explodovaly znovu – a tentokrát se všude rozprskla zelená mimozemská krev (z nějakého důvodu je téměř výlučně zelená, občas je to i kyselina).

Zatímco Lynch provedl chirurgický řez do reality a nechal ji volně krvácet, Chris Carter realitu zvedl jako koberec s kousky zašlapané modelíny, zametl pod něj všechno, co kdy dávalo smysl, a pak nám ukázal, že pod tím kobercem žijí muži v oblecích, kteří kouří a nikdy nemrkají.

Fox Mulder a Dana Scullyová – archetypy víry a racionality, posedlosti a skepticismu – se pro děti devadesátek stali tím, čím byl Kant pro osvícence. Jen s lepšími baterkami a depresivnějším soundtrackem. V každém dílu se hrála stejná symfonie napětí: Co když je všechno jinak? Co když lžou? Co když pravda není jen zamlčována, ale konstruována?

Akta X nebyla jen čekání na „monster-of-the-week“, byla o nedůvěře jako epistemologickém nástroji. Učila nás, že důkazy nejsou zárukou pravdy a že stát, média, instituce – ti všichni mohou být krásně vyleštěná fasáda pro naprostou temnotu. V době, kdy jsme se teprve učili číst, jsme zároveň internalizovali celou strukturu postmoderní paranoie.

A co je nejkrásnější – nebylo to cynické. Bylo to romantické. Věřit znamenalo jít proti proudu. Pochybovat bylo etické.

Carter tak dokončil to, co Lynch začal: z televize se definitivně stal metafyzický prostor. A z agenta Foxe Muldera a agentky Dany Scully se stali symboly celé generace, která se učila pochybovat, ptát se a věřit, že pravda není v oficiálních prohlášeních a médiích.

V postkomunistickém Česku, kde byla nedůvěra k autoritám hluboce zažraná do DNA kolektivního přežívání, Fox Mulder působil jako manifest sepsaný společnou paranoiou. Jeho posedlost tím, že „pravda je tam venku“, nebyla jen televizní premisou, ale byla to bolestná ozvěna našich vlastních podezření, že svět kolem nás je lež, jen mnohem nudnější, než jsme čekali.

Mulder ukázal, že je naprosto v pořádku být jiný, posedlý, nekompatibilní s tím, co se vydává za „normální“. Naučil nás, že autority nejsou od toho, abychom jim slepě věřili, jsou od toho, aby byly rozmontovány, zpochybňovány. A že i když hledáte celý život a najdete akorát další vrstvu lži, stálo to za to.

Scullyová naopak přinesla řád, vědu a střízlivý a racionální pohled. Všechno, co nám tehdy chybělo ve vzdělávacím systému, kde se učilo bez otázek. Scully byla přítomnost racionality v krajině totálního zmatení. Její odmítání Mulderových teorií bylo vlastně taky forma víry – ve fakta, v empirii, v to, že svět má nějaký systém.

Zásadní roli v ikonografii Akt X sehrávaly tzv. „monster-of-the-week“ epizody – narativní jednotky, které se vymaňovaly z overarching mytologické struktury seriálu a umožňovaly experimentaci jak s žánrem, tak s obsahem. Z hlediska televizní estetiky a kulturní produkce devadesátých let šlo o unikátní hybrid: kombinaci hororového archetypu, sociální metafory a existenciální alegorie, zasazené do zdánlivě známého rámce klasického krimi procedurálu.

Každá epizoda představovala monstrum – entitu, která často nesloužila pouze jako zdroj hrůzy, ale jako odraz tehdejších společenských úzkostí: strach z jinakosti, technologického pokroku, biopolitiky nebo rozpadu tradičních struktur. Tato monstra fungovala jako performativní výkřiky ve společnosti, která se snažila redefinovat, co je „normální“, „lidské“ a „skutečné“. V tomto smyslu lze monster-of-the-week epizody číst jako mikronarativy odporu, které prostřednictvím žánrových konvencí artikulovaly zásadní otázky identity, moci a poznání.

Z hlediska mediální recepce pak tyto epizody sehrály klíčovou roli v utváření generační mediální senzitivity: naučily nás dekódovat symboly, číst mezi řádky, zpochybňovat jasně dané výklady. Pro mileniály vyrůstající v posttransformačním prostředí šlo o první setkání s narativní ambivalencí, která se odmítala uzavírat do konzervativního rozuzlení. Monstra nebyla poražena, jen dočasně odstraněna. Hrůza nezmizela, pouze se posunula mimo záběr kamery.

V tomto smyslu byly monster-of-the-week epizody mnohem víc než pouhými žánrovými vložkami. Byly to kulturní laboratoře nejistoty, ve kterých se dítě devadesátek poprvé učilo, že svět je temnější, podivnější a strukturálně labilnější, než mu dosavadní mediální reprezentace umožňovaly připustit.

Twin Peaks a Akta X byly ostře kontrastní vůči místní produkci. Socialistické idyly se zmítaly mezi naivitou a přímočarou moralitou, zatímco tyto seriály přinesly komplikovanost, nejednoznačnost a znepokojení. Už nebyli hrdinové budující světlé zítřky, ale komplikovaní, pochybující lidé, kteří se potýkali také s vlastními démony.

Na obrazovkách se najednou objevovali agenti FBI řešící mimozemské únosy a paranormální jevy místo tradičních soudruhů řešících pracovní problémy v továrně. Tyto seriály naučily diváky přijímat komplexitu, milovat tajemství a nejasnosti, což formovalo schopnost celé generace přistupovat ke světu s otevřeností, cynismem vůči establishmentu a empatií vůči těm, kdo stojí mimo normu.

Cooper, Mulder a Scullyová byli naši hrdinové právě proto, že dokázali vzdorovat mainstreamu, riskovat vše pro pravdu a zpochybňovat oficiální narativy.

Twin Peaks a Akta X nejsou jen nostalgickým výletem do doby, kdy svět vypadal jednodušeji, protože jsme ještě nerozuměli, jak hluboce je pokažený. Jsou nadčasovou připomínkou, že kladení otázek je sice důležité — ale taky vyčerpávající. A že pravdu možná nikdy nenajdeme, jen se naučíme žít s tím, že je někde tam venku… nebo taky není.

V době, kdy jsme připojení ke všemu a zároveň odříznutí od smyslu, tyhle seriály připomínají, že kritické myšlení a pochybnost nejsou líbivé dovednosti do životopisu, ale mechanismus přežití v krajině znecitlivění. Učili nás dívat se jinak, myslet jinak, cítit jinak a pak nás nechali samotné s tím vědomím, že už se nikdy nebudeme umět jen tak dívat. Dívat bez otázek. Bez skepse.

Dnes, v éře fake news, content overflowu a pasivní konzumace smysluplně vypadajícího nesmyslu, se tenhle starý televizní drill podepisuje jako tiché vyčerpání. Už víme, že se máme ptát, že se máme bát, že se nemáme spokojit s jednoduchou verzí světa.

Možná už nedokážeme věřit, že se svět dá pochopit. Ale umíme ho aspoň pozorovat, s ironickým odstupem.

A to je možná maximum, co si naše generace může dovolit. Ne odpovědi. Ale ten styl… ten při hledání, ten nám nikdo nevezme.

Důležité zdroje: