Článek
Měla jsem stejný porod jako Aemma Arryn v Rodu draka. Mohla bych se tím honosit. Akorát že vůbec…
Trigger warning: myslím, že z děje nic významnýho neprozrazuju. Celý text se týká jedné porodní scény z prvního dílu. Přestože se onen porod už beztak dost propral všude možně, nerada bych byla za vrchního spoilerovače. Takže varuju předem.
Zaskočena porodem
V týdnu jsme s mužem konečně podlehli naléhání okolí „Už jste to viděli? Kdy se na to podíváte?!“ a sjeli jsme House of dragon, seriálovou kroniku rodu Targaryenů. Byla jsem matně obeznámena s tím, že to začíná nějakou šílenou porodní scénou. Myslela jsem si, že po tom všem, co mám za sebou, mě nemůže nic zaskočit. Tak může. A právě kvůli tomu, co všechno už mám za sebou.
Nezažít to na vlastní kůži (a na mnoho vrstev svalstva a tkání pod ní), byla by to pro mě jen další přehnaná scéna, která má za úkol s řadou sexuálních obscénností nalákat co nejvíc diváků. Jo, doba je zrychlená. Jo, doba je šílená. Jo, jsme otupělí. Když chceš ještě vůbec někoho zaujmout, musíš bejt drsnější, nechutnější…
Aemma to zmákla při jednom
Ta porodní scéna pro mě ale nebyla jen další obskurní „juchuu, krev“, o kterým už za pět minut nebudu vědět. Zařízla se hlouběji než nabroušená velmistrova dýka do Aemmina břicha. Ačkoliv bych s Aemmou měla raději společného cokoliv jiného, děsivě podobný si byly právě naše porody. S tím rozdílem, že to, co ona zmákla při jednom, jsem si já dávkovala po lžičkách a rozdělila si do dvou
Jizva jako důkaz
A najednou se všechno vrátilo. To, že někdo takhle brutálně zacházel s mým tělem, byť to bylo ve jménu záchrany dítěte. To, že jsem měla břicho rozřezaný křížem krážem, jako bych se rozhodla páchat seppuku. To, jak jsem se ho dlouho bála dotknout, protože jsme měla neodbytnej pocit, že snad ani není moje. Jizva je sice částečně překrytá tetováním na oslavu toho, co všechno jsme přežili. Je ale pořád dost patrná a svou tloušťkou a délkou dává poznat, že to tady nebylo vůbec dobrý.
S životem matky se nepočítá
O císařským řezu už jsem kdysi psala. O tom, jak jsou císařovny neprávem vláčený blátem za to, že to fakt nezvládly a neporodily „správně“. S porodem (na) draka však vyvstala řada dalších znepokojivých rovin:
„Výsosti, někdy se muž musí u porodu rozhodnout mezi dvěma zly.“
Ani jedna možnost nezahrnuje život matky. Pominu-li technické zázemí tehdejší doby, které neumožňovalo zázraky na počkání, s přežitím matky se prostě nekalkuluje. Pro mě to není obhajitelný ani v době, kdy zachování rodu je tím nejdůležitějším kritériem. Stejně nedokážu pochopit, že někdo (muž, manžel, kněz) rozhoduje o životě ženy. Bez jejího vědomí, bez možnosti bránit se a mluvit jim do toho.
Nejsme jenom dělohy
„Máme královské lůno. Musíme se to naučit nosit s hrdostí.“
Srát na hrdost. Jsem pro normální nedůstojnou naštvanost. My nejsme naše dělohy. Dodnes si pamatuji, jak mi při kontrole po šestinedělí gynekolog oznámil, že moje děloha (rozříznutá po celý délce odspodu až nahoru) je méněcenná. Jako bych byla méněcenná i já. Jako by moje hodnota závisela jen na tom, zda dokážu úspěšně a efektivně plodit a rodit děti. Pokud to nezvládneš, bejbe, jsi úplně na hovno. Já ale nejsem jen moje děloha. A můj život nestojí a nepadá na její domnělý kvalitě a možnostech.
Nemáš živého chlapce…
Hluboce mě zasáhlo, když se Aemma omlouvala svému muži, že mu nedokázala dát dědice. Přitom spolu měli krásnou a silnou dceru (vezmu-li v potaz kolik chlapců zemřelo, nebo se narodilo mrtvých, nabízí se otázka, kdo je tady vlastně „silnější“ pohlaví, just saying). Jakoby vůbec nezáleželo na tom, jaký je Aemma člověk, jaká je žena.
…jsi k ničemu
Zvláštní je, že válečným veteránům, který už do žádný války s jednou nohou nebo bez očí nepůjdou, se platila renta a prokazovala úcta i v Západozemí. Ale ženy, zocelený žárem bitev na porodním lůžku, který už rodit nemohou, jsou zbytečný. Nemůžeš mít děti, tvůj život pozbyl smyslu. Nemáš živého chlapce, jsi k ničemu.
Ze seriálu se oklepeme
Nejhorší je, že to není jen fantazie G.R.R. Martina či středověkej relikt, kterej byl sice strašnej, ale už jsme ho překonali a nemusíme se ho obávat. Ze seroše se oklepem a jedeme dál. Bohužel se to děje i dnes. Ženy jsou opět v řadě zemí pouze chodící inkubátory, na jejichž právech nezáleží. I v případech ohrožení jejich života se hodnotí, zda je to skutečně tak blbý, aby jim mohl být proveden potrat, nebo s nimi můžeme ještě chvíli hazardovat. OMFG!
Každý mělo jméno Žofka
Asi nemusím zmiňovat, že podobně jako Aemmy břicho mě zabolely i všechny děti, které se narodily mrtvé, které potratila a které zemřely krátce po porodu. V seriálu to sfoukli v jedný větě během šesti sekund. Pro mě to byl moment, kdy jsme si říkala „Seru na to! Já se na to koukat nebudu…“ Každý z těch dětí se mi zaseklo do masa a mělo jméno Žofka.
Uvědomila jsem si, jak moc nás smrt jako rodiče, ale hlavně ženy propojuje. Jak univerzálně platná je úplně všude ve vesmíru i ve všech časech. Jak všichni prožíváme stejnou bolest, bezmoc i zoufalství.
Názorná ukázka hrůzy
Viděli jste Rod draka? Ano? Podívejte se na tenhle konkrétní díl znova. Ještě jste neviděli? Mrkněte se. Je tam všechno. Všechny argumenty a celý problém ve svý obludný šířce. Takhle strašný to je. Takhle to vypadá, když ženy bereme jen jako chodící dělohy.
Zasloužila by… Železnej trůn
Žena není inkubátor a nikdo nemá právo rozhodovat o jejím životě či smrti. Osobně si myslím, že žena, která prožila smrt svých pěti dětí a přesto se nevzdala, by místo zatracení a smrti zasloužila Železnej trůn.
