Až vyrostu, budu vším, čím chci. Být multipotenciál nemusí být problém

Dementní otázka, na kterou jsem zhruba od pěti let (kdy to byl stoprocentně požárník a kosmonaut) nedokázala najít všeobecně uspokojivou odpověď. Odmala mě toho bavilo hodně. Hudební nástroje, mlácení se klackama, příroda, knížky, zpěv, tanec, psaní… Ráda a rychle jsem se učila. Nikdy mi netrvalo dlouho, než jsem v dané věci dosáhla celkem přijatelné úrovně a pak si chtěla přibrat něco dalšího.

Teď už vím, že nejsem úchyl. Jen mám jiné nastavení. A je pro mě v pohodě odpovědět, že až budu velká, budu spisovatelka, první důstojník, truhlářka, avatar, zpěvačka v punkový kapele, vůdce komanda veverek, flétnista diletant, bystrozor, logoped amatér…

Většina superhrdinů má přece taky jednu superschopnost. Jednu. Ne dvacet! Jednu, díky který jsou rozpoznatelný. S tou pak zachraňujou svět. Schopnosti multipotenciála možná nebudou tak supermega, ale zase jich bude super hodně.

Bude to taková postavička s Aquamanovým jednozubcem, Thorovým kladívkem, světle zelenou lucernou, lítacím talířem z vibrania a adamantiovýma kočičíma drápkama. Svým laserovým pohledem sice zeď neprorazí, ale plechovku s pivem otevře úplně v pohodě. Zní to příšerně?

Má to ale jednu velkou výhodu. Všechny tyhle superschopnůstky se dají vzájemně libovolně kombinovat. Nejste odkázaný jen na jednu mega věc. Máte jich spoustu. V každý situaci se můžete perfektně přizpůsobit. Navíc co se stane se superhrdinou, když o tu svojí jednu schopnost přijde? Správně! Je v řiti.

Nejznámějším multipotenciálem všech dob byl Leonardo Da Vinci. Jeho zaujetí pro život ho neustále nutilo zkoumat úplně všechno ze všech možných stran a úhlů pohledu. Takový záběr, jako měl on, se hned tak nevidí. Leonardo měl ale štěstí, že žil v době, která mu dost nahrávala.

Většinou pak už vždycky platilo spíš „devatero řemesel, desátá bída“. Čili už si sakra vyber a to dělej. Kdokoliv dělal víc věcí naráz, byl podezřelý. Dům byste si taky nechali pravděpodobně postavit od člověka, v jehož rodině se to dědí už po sedm generací, než od týpka, který kromě toho i maluje obrazy a chová anglický buldočky (škoda, právě jste se připravili o originální anglický sídlo s freskama na zdech).

Krásně o multipotencialitě mluví Emilie Wapnick ve svém proslovu na TEDx. Ten je fakt přelomový a doporučuju zkouknout. Na pódium nenápadně vyleze takový malý sympatický vrabčák a během několika minut získá pozornost všech v sále.

Za mě nejlepší část:
„Naše kultura nás učí, že nemůžeme vyrábět housle a zároveň být psycholog.“ Na obrazovce se objeví fotka muže s houslemi.„Tohle je Dr. Bob Childs.“

Pokud radši čtete, zkuste její knihu How to Be Everything: A Guide for Those Who (Still) Don’t Know What They Want to Be When They Grow Up (česky Kniha pro multipotenciály).

Kdysi jsme se s dětmi dívali na jeden díl My little pony (ne, rozhodně se na to nedívejte! Moje oči, moje oči!!!). Šlo tam o to, že když poník objeví svý poslání, udělá se mu na zadku značka. Samozřejmě, že tam byl jeden, který jí neměl. Vyzkoušel snad všechno, aby zjistil v čem je nejlepší. A nic.

Chudák. Kdyby to byl člověk, už by mu kradli svačinu. Kam až by měl zařízlý trenky, na to nechci ani pomyslet. Nakonec scéna jak z americký střední, kdy poníka veřejně zostuzujou dvě označkovaný dilinky. A najednou deus ex machina. Objeví se další dva poníci bez značek a tamty dvě pěkně zdissujou. Nakonec založí vlastní crew „fantastická značková fantazie“ (ano, to opravdu není z mojí hlavy) a začnou společně objevovat netušený možnosti.

Multipotenciálové prostě ze svý podstaty nepotřebujou mít jednu konkrétní značku. A ani jí nechtějí. Spíš tak nějak celoživotně sbírají různý kérky po těle, ze kterých si pak tvoří vlastní originální obraz. Megaznačku.

Schopnost pojmout několik různých oborů a vzájemně je propojit může dokonce zachránit svět. Viděli jste Divergenci? Postapo vize budoucnosti, kde lidi žijí rozdělený do několika frakcí podle svých vlastností. Ti, co nezapadají nikam (odpadlíci), a ti, co naopak zapadají všude (divergentní), jsou tvrdě pronásledovaný.

A kdo to nakonec rozčísne a všechny zachrání? Bacha, spoiler! Jasně, divergentní Triss, která má v sobě všech pět frakcí. Právě díky možnosti přecházet přes ostře vymezený hranice, najde řešení tam, kde ho druhý nevidí.

Oříškem multipotenciality je šířka záběru. Narozdíl od specialistů nestoupáme strmě po úzkém kariérním žebříčku, ale spíš se jako moře rozprostíráme na velký ploše. Řada těch vln dosahuje úctyhodný výšky. To jo. Ale furt nesaháme tak vysoko jako ten maják vedle.

Stejně jako moře nás ta šíře, když si nedáme pozor, může i zahltit. Prostě jedeme podle hesla: „Vím, že toho mnoho nevím. Chci vědět pořád víc a i když je to celkem vzrušující, někdy mě to pěkně štve.“

Neustále opouštíme známý přístavy a vrháme se na nová dobrodružství. Nevidět břeh a nemít pevnou půdu pod nohama může být frustrující, ale z každý další země se vracíme s větším a větším respektem.

Přijetí je jedna věc. Vědět, že nejsem špatně, ale mám velkou sílu, je skvělý. Velká síla ale nese i velkou zodpovědnost. Tu sílu je třeba kultivovat, jinak se z multipotenciality brzo stane multiimpotencialita.

Multoši jsou často napadaný za to, že nikdy nic nedotáhnou. Ono je to těžký, když už od půlky pro vás ta věc postrádá smysl. Naučit se ale sem tam něco dotáhnout přináší úlevu a zacpává hubu okolí. Konkrétně tohle nebyl nikdy můj problém. Jsem poměrně disciplinovaný člověk a dokončuju ráda. Já se spíš učím, že ne všechno musí být dovedený do konce, stačí to za hotový prohlásit.

Když nás toho hodně baví, brzo se v tom ztratíme, pokud si nenaučíme určovat si priority. Dělat sto věcí naráz většinou nejde. Minimálně ne dlouho. Vybírat si z tý velký hromady vždy jen pár kousků, který zvládnu zmenedžovat, a  zbytek nechat ležet ladem je další krok, jak se nezbláznit.

Co mně osobně pomáhá nejvíc, je určit si svůj sever. Kam jdu. Abych nelítala jak pomatená včelka od kytky ke kytce, ale dala tomu všemu hlubší smysl.

Specialista ví. Má jeden obor, ve kterém vyniká a jde pořád dál, do větší hloubky. Multipotenciál musí zjistit, co je ve středu všech jeho zájmů. Co to všechno spojuje.

Tak např. vím, že chci pomáhat lidem v nouzi. Pak už je jedno, jestli ve volnu chodím hrát šachy do domova důchodců, dělám sbírku na matky samoživitelky, učím sebeobranu děti z rizikových rodin, nebo hraju počítačový hry s kamarádem, co chtěl spáchat sebevraždu. Jakkoliv rozdílný ty činnosti jsou, něco je spojuje. Můj střed. Můj sever.

Závěrem je úplně jedno, jestli jste specialista nebo multipotenciál. Všichni jsme v pořádku. Všichni jsme potřeba. Kdyby nebyly majáky, spousta námořníků by na moři zařvala. Kdyby zas nebylo moře, nikdo by ty majáky nestavěl. Takže nejdůležitější je přijmout se s tím, jak to mám, vykašlat se na blbosti a dělat si svý věci.