Jak s dětmi mluvit o sexu a co nám v tom pomůže?

Mluvit otevřeně o sexu se pořád úplně nenosí. Pokud tedy nepočítáme nabubřelý tlachání o tom, kdo koho kolikrát oklátil či jak ho má kdo velkýho. Vyjma holek z Vyhonit ďábla, který jsou schopný mluvit o čemkoli a s kýmkoliv (fandím!) a některých šťastnějších přátelství a rodin, kde nic není tabu, se většinou moc nebavíme o tom, jakým způsobem to rádi děláme, že jsme to už dlouho nedělali, že to vlastně ani dělat nechceme, nebo že to naopak chceme dělat nějakým společensky nekonvenčním způsobem.

A teď do toho ještě přimíchejte děti. Jak s nimi mluvit o sexu, našich tělech a intimních partiích, když jsme rudý až na zadku? Recept na průser. Nebo taky výzva, ke který se dá postavit i jinak než prdelí napřed. Zvlášť když jsou po ruce správný rádci a pomocníci. Tím mohou být právě tyto dvě publikace: Děti to chtějí vědět taky a Sex je vtipný slovo. Obě jsou opravdový a pravdivý už jen podle názvu.

Já jsem vyrůstala v době, kdy se sex ve škole odbyl jen v rámci jedný velmi trapný hodiny, kdy nebylo příjemně ani nám, ani panu učiteli. Všechny pikantnosti jsme se dozvídali z Bravíčka ze sekce „Láska sex a trápení“. Tenkrát poprvé byla fakt pecka, která nás spíš přesvědčila, že jestli to má skutečně vypadat nějak takhle, objeví se nějaký ON (česká verze Pana Božského, neasi!), tak to snad ani nechceme.

Od mámy jsem později dostala knížku Dospívajícím dívkám, která byla o level výš než Děvčátka na slovíčko. Napsala jí paní, se kterou bych nešla ani do ZOO, ani na kafe. Natož abych si s ní povídala o menstruaci či ochraně proti pohlavně přenosným chorobám. Věděla jsem, že tu pro mě rodiče jsou a můžu se na cokoliv zeptat. Bylo nám ale všem tak trapně, že k tomu málokdy došlo.

S kamarádkou Romčou jsme si pak u ní doma na tajňačku prohlížely porňáče, který k všeobecným znalostem a dobrýmu vkusu přispívaly asi stejně jako potící se učitel přírodopisu před tabulí. Na spoustu věcí jsem si pak musela přijít sama a někdy to šlo delší, ale zato horší cestou. Je fajn vidět, že to jde i jinak.

Začít se dá už úplně odmala, kdy to nikdo ze zúčastněných nebere jako trapas. Děti se prostě ptají a my odpovídáme. Žádná tragédie. Malé děti v tom totiž vůbec nemají onen palčivý sexuální podtext, který tam dáváme my. Pro ně je to jen další ze série nekonečných otázek „proč?!“, který si dávkují velmi uvědoměle a postupně. Nechtějí od nás hned napoprvé prezentaci o vývoji oplodněného vajíčka v děloze.

Od nás se vyžaduje, abychom zůstávali upřímný a otevřený, rostli společně s nimi a vytvářeli bezpečí a respekt, aby byly děti ochotný s námi sdílet, i když už budou vědět, jak to s těma kytkama a včeličkama vlastně je.

V tomto ohledu mě při čtení knihy velmi trápila otázka, jak to zprostředkovat mojí neslyšící dceři. Naše komunikace má i tak dost zádrhelů a bariér. Jak jí tedy zprostředkovat debatu, u který nám samotný není úplně dobře, a navíc se o tom bavit tak, aby věděla, o čem mluvíme, pochopila to, nebyl to pro ně další zdroj těžkostí a nejasností a my neskončili s rukama zavázanýma na dva uzle kolem hlavy? To se rodičovský stud dostává hnedle na novou úroveň!

Děti to chtěj vědět taky je přehledně členěná publikace od Konsentu, která na to jde postupně přes tělo, pojmenovávání jednotlivých částí, nastavování si vlastních hranic a budování vztahu sám k sobě. Aby nám bylo v našich tělech hezky a příliš jsme se nestresovali, že nedosahujeme nesmyslných ideálů čehokoliv.

„Bášo, pozor, abych ti omylem nepřiskřípla penis do sedačky.“
„Co to je penis?“
„Penis je pytlík. Penis se tomu říká správně. Jak chceš, abychom mu říkali? Penis nebo pytlík?“
„Asi oboje. Já si budu vybírat.“

V knize je hezky zpracované i pořád ožehavé téma vztahů, genderu a identity. Vnímám jako velmi důležité, abychom se v tom vzdělávali hlavně my jako rodiče. Když se v něčem ztrácíme a nerozumíme tomu, máme větší tendence to rovnou odsoudit. Děti to většinou přijmou mnohem snáz.

Nedávno jsem narazila na diskuzi pod příspěvkem o animované pohádce pro děti Divnosvět.
„Horší pohádku by člověk pohledal. Proč musí už cpát ty lgbt kraviny i do filmů pro děti?“ Dost mě to zarazilo, protože jsem si myslela, že fantasy komunita je obecně tolerantní. Jedna z odpovědí byla ale geniální: „Protože by bylo fajn, kdyby nastupující generace už nebyla plná úzkoprsejch čuráků jako ta naše.“

O tomhle to přesně je. Tím, že se budeme vzdělávat, zkoumat a ptát se, učíme děti nebát se své jinakosti ani jinakosti druhých, ukazujeme jim rozmanitost a to, že všechno je úplně v pořádku.

Na řadu pak přichází kapitola o samotném sexu a mýtech o něm, potěšení, ochraně i pornu. To je právě ta ústřední část, po které už snad nikdy nebudeme naskakovat na debilní řeči o včeličkách a květech, co nechrání naše děti, ale spíš nás a způsobují i jistý odpor.

Vše zakončuje kapitola o sexuálním násilí (respektive sexualizovaném násilí, protože v drtivé většině případů nejde o samotný sex, ale spíš o pocit moci), které je bohužel pořád součástí naší společnosti. Jak se bránit, jak pracovat s dítětem, pokud se mu něco podobného stalo a další nepříjemné, ale velmi důležité otázky.

Knížka Děti to chtěj vědět taky se toho rozhodně nebojí. Pouští se do všeho, co vnímáme jako kontroverzi nebo tabu, abychom nakonec zjistili, že to není ani jedno. Jako katolický kněz, který nabízí možnosti, jak mohou rodiče mluvit se svými dětmi o sexualitě, když sex, sex před svatbou, masturbaci nebo LGBT+ tématiku sami vnímají jako tabu.

Je zde i zajímavý rozhovor s Lucií Šídovou a Věrou Petlanovou z organizace Freya, z.s. (vzdělávání a poradenství v oblasti sexuality lidi se zdravotním znevýhodněním) o tom, jak přibližovat sexualitu dětem, které sami mají nějaký hendikep. Taky sakra důležitý téma. Myslím, že sexualita lidí s postižením je obecně naprosté tabu.

Často máme pocit, že lidi s postižením vlastně vůbec nesouloží, protože už to samo divně zní a určitě to i divně vypadá. Skvělá pomoc pro rodiče, kteří mají doma děti s vývojovou poruchou intelektu či fyzickým postižením, ale hlavně velké otevření očí a obzorů pro nás všechny.

Na konci knížky pak nechybí handy odkazy (podcasty, doplňující literatura i nejrůznější organizace), které můžete využít, kdykoliv se budete chtít dopodrobna zabývat patřičnou oblastí. Já se třeba chystám na Od přírody podřadné od Angely Saini o výzkumech zabývajících se mezipohlavními rozdíly.

V knize Sex je vtipný slovo pak vystupují pestrobarevné postavičky, které zobrazují veškerou rozmanitost světa. Mít dva táty, být na vozíku, mít berle…Když jsem je viděla poprvé trochu mě děsily, ale zvykla jsem si velmi rychle. Nakonec je skvělý vidět, jak se doba posunula, když jediný, čeho se můžete bát v knize o sexu, jsou kreslený postavičky. V rámci každé kapitoly najdete aktivity a otázky, které rozvíjejí vzájemnou diskuzi.

Je tam vidět velmi fascinující posun. Kniha Děti to chtěj vědět taky je určena pro dospělý, na všechny oblasti se tak jde víc vědecky, přes vysvětlování pojmů. Sex je vtipný slovo je pro děti, tam se to řeší víc přes pocity a emoce. Přístup k genderu je zde přímo revoluční. Asi první knížka, kde se na plnou hubu řekne, že kluci a holky jsou kategorie, ze kterých si můžeme vybrat. I když z většiny holčiček vyrostou ženy a z většiny chlapců muži, nemusí to tak být vždy. „Jestliže jsme každý jiný, jak by mohly existovat jen dva druhy lidí?“

Za mě povinná četba. Rozhodně lepší než Lesk a bída kurtizán nebo Zločin a trest. Mluvit s dětmi o sexu v bezpečném prostoru v rámci rodiny a nenechávat to na Bravíčkách, nervózních učitelích anebo pornu (v tom nejhorším případě) má fakt velký smysl. Když se o tom naučíme mluvit mezi sebou, v těch nejužších vztazích, otevíráme tím možnost bavit se o tom i na jiných úrovních, kde už to nemusí být taková sranda.

Je samozřejmě jasné, že naše děti nemůžeme ochránit úplně před vším. I když s nimi budeme všechno otevřeně probírat už odmalička, nemůžeme stoprocentně zabránit tomu, že se jim nikdy nic nestane. Podívejme se na to ale z té druhé stránky. Násilníci taky vyrůstali v nějaké rodině a je dost možné, že kdyby je někdo odmala učil, jak se k sobě i k ostatním chovat s respektem, nemuselo by pak k takovým věcem docházet.

Takže, přátelé. Zapomeňte na Bravíčka, existuje-li to vůbec ještě, a kupte si Děti to chtěj vědět taky a Sex je vtipný slovo. Jednu si přečtěte sami. Druhou pak společně s dětmi. Nakonec zjistíte, že sex může být fakt vtipný slovo, které nemusíte ve větě polykat, ale říct ho hezky nahlas. I před dětmi.

Nakonec nejde o nic jiného, než abychom se tady měli hezky, cítili se dobře sami se sebou, dokázali říct, co se nám nelíbí, že nechceme, aby na mě tady ten strejda šahal, ale i to, co se nám líbí, že dědovi klidně pusu dáme, s tím je nám dobře. Pořád věřím, že když se budeme učit vzájemnému respektu, může vyrůst skutečně zdravá společnost.