Ekoterorismus a intersex na jednom pódiu. Pojďte do divadla na Zlého jelena

Dle vlastních slov „ekoteroristická hororová komedie s detektivní zápletkou“ čerpá ze stejnojmenné hry Václava Klimenta Klicpery z roku 1849 a článku Jelen sebral na honu myslivci kulovnici a utekl s ní do lesa z roku 2020. Kulovnice se možná hledá dodnes. Stejně jako odpověď na to, co budeme sakra dělat s naším přístupem k přírodě a světu obecně. Jestli vůbec něco, nebo jenom budeme čekat, až nám hořící nebe spadne na hlavu.

Představení má na triku umělecké seskupení Depresivní děti touží po penězích. Báječná smečka, na kterou jsem chodila už před svou kulturní pauzou. Ta nastala nechtěně, leč nevyhnutelně, jelikož řvoucí děti se do divadel moc nenosí. Co si pamatuju už tenkrát, Děti uměly v podstatě jakékoliv téma (zvlášť ta těžká a důležitá) ztvárnit naprosto originálním a nezapomenutelným způsobem. Stačí si jen zachovat otevřenou mysl a naopak předsudky nechat doma. Jinak se nepobavíte a nejspíš to ani nepochopíte.

To se podařilo i ve Zlém jelenovi. Interdisciplinární jízda se otírá hned o několik palčivých a velmi aktuálních témat. Příroda, ke které se neustále chováme tak, jako by tu snad ani nebyla. Gender jako sociální konstrukt a stereotypy s ním spjaté. Nebinarita. Intersex… A činí to tak brilantně, že jsem se neustále smála jako idiot věcem, které jsou spíš k pláči.

Krom nesporných hereckých talentů (v naší lednici toho občas chybí spousta, Daniel Krejčík obzvlášť) se hojně využívá i dalších prostředků. Všudypřítomná televize místy zrní, místy promítá… hádejte, co… jeleny. Podkresová hudba přidává k surreálnému dění na pódiu pomocnou ruku k dílu. Někdy vyhajpuje všeobecné veselí, někdy se zahryzává do ledvin hůř než hlaveň kulovnice.

A je tam i tanec. Přichází v podobě tajemné persony „zlýho jelena“. To, co jelen předváděl svými ramenními pletenci, jsem ještě neviděla a vidět chci určitě znovu. Pokud jste si mysleli, že pódium nelze ovládnout jen zády, a to ještě jejich horní polovinou, tak jste se trestuhodně mýlili. Stejně jako já.

Během večera zaznělo pro mě několik velmi důležitých vět. Když jsem je slyšela, věděla jsem, že je musím poslat dál. Tu je máte. Jsou geniální. První byla, když se jistý mladý muž rozohňoval, že si přece ženy můžou dělat, co chtějí… když poslouchají svého muže. Vzápětí pokračoval, že feministky jsou ženy ovládané svým chtíčem, který chtějí uspokojovat za každou cenu… jako… wait for it… muži. To jsem se málem počůrala.

Druhá je ještě hodnotnější. Pokud byste si z představení neměli odnést nic jiného, ať je to, prosím, ona. Je jedno, co má mezi nohama tvoje stará, hlavně, když tě má ráda. Top! Vezměme si to za své, držme se toho a věřím, že nám na světě bude líp.

Škarohlídi a šťouralové by možná namítali, že je hra místy až moc dlouhá. Jsem matka, která si někam vyšla bez dětí. Na mě byla naopak někdy až moc krátká. Seděla jsem v temnotě sálu, se svou sestrou, kterou jsem tam za tímto účelem vytáhla, nikdo po mně nic nechtěl a královsky jsem se bavila.

Václav Kliment Klicpera by se možná divil, co se jeho zlýmu jelenovi stalo. Z jeho původní skladby toho moc nezbylo. Dost možná by se obracel v hrobě. Nejspíš ale proto, aby lépe viděl.

Pozorovala jsem ten neuvěřitelný halali cirkus, co se rozehrál v královský oboře na prknech Venuše ve Švehlovce, a po skončení si říkala, že bych si to klidně dala znova. A vám doporučuju to samé. Další představení proběhne 2.5. od 20:00 tamtéž. Lístky seženete v síti GoOut. Třeba se tam potkáme. Halali!