Článek
Ríšu ani Aničku rozhodně neprudit
„V Číně zavedla vláda politiku pro snížení porodnosti. Spoustu let bylo zakázáno mít více než jedno dítě. Rodiče si přáli mít chlapce. Výsledek: spousta dívek byla zabita před narozením…nebo i po něm.“
„Ráda si lakuju nehty, nosím boty na podpatku, klábosím s kamarádkami…nesnáším růžovou barvu, třpytky, hloupé princezny…nerada se češu a nerada umývám nádobí…Je to prosté: jsem dívka a nemám ráda klišé, ty zažité představy, které nám pletou hlavu. Zejména když nejsou správné!“ píše v úvodu Holky a kluci. V čem je rozdíl? autorka Géraldine Maincent.
Ačkoliv je knížka natolik útlá, že ji přelouskáte za 20 minut, doporučuju přečíst víckrát. A rozhodně i s dětmi. Pak už pravděpodobně nebudete prudit Ríšu za to, že chce jet na hřiště s kočárkem, a Aničce vytrhávat meč z ruky, protože tohle holčičky přece nedělají. Tumáš panenku!
Zažrané předsudky
„Kluci mají pindíka a holky pipinku: výborně! Ale na úplném počátku, v maminčině břiše, to není vůbec tak jasné: v první půlce těhotenství mají holky a kluci… stejné pohlaví!“
Myslím, že valná většina z nás už tradiční způsoby výchovy, kdy holky držíme uvázané za nohu v kuchyni, protože to je jejich místo (a bude už celý život!), a kluky zase zavalujeme neúnosnou dávkou ambicí, pověsila za nohy do průvanu. Ať se tam hezky prosuší a odpadne. Předsudky, které rozdělují věci na „holčičí“ a „klučičí“, jsou ale ve společnosti tak hluboko zažrané, že se špatně detekují, natož aby se s nimi úspěšně pracovalo.
Udělejte si vlastní průzkum
„V dobách člověka kromaňonského byly holky stejně svalnaté jako kluci. Lov, rybolov, sběr: každý se staral o rodinný krb, byla to rovnostářská společnost. Problémy se objevily, když muž už nemusel chodit na lov a všechno mu vyrostlo před nosem. Brzy si našel jinou činnost: politiku.“
Schválně. Kolikrát se vám stalo, že vás někdo naštval na silnici, a když jste ho pak předjížděli, řekli jste si „No jo! Ženská!“ Kolikrát jste si připadali jako idioti, když jste svému plačícímu synovi říkali ony památné věty, že kluci nebrečí, ať není baba, vždyť je přece chlap. Je to v nás tak zaryté, že zhovadilost těchto výroků zjišťujeme, až když je vypustíme z pusy.
Furt to není ono
„Některá slova označují v mužském rodě lidské bytosti a v ženském rodě předměty. Není se tedy čemu divit, že žena pracující jako uniformovaná policistka zůstává raději u označení ‚strážník‘, jelikož ‚strážnice‘ je budova!“
Určitě žijeme v době, která se ve spoustě oblastí zlepšila. Ženy se mohou vzdělávat, vstupovat do politiky, vykonávat valnou většinu povolání považovaných za „mužská“ (věděli jste, že v Rusku nemohou být ženy instalatéry nebo vlakovými výhybkáři a ve Francii pohřebními zřízenci?). Přesto situace pořád není rovnoprávná. Máme tu gender pay gap (žena za stejnou pozici dostává méně peněz než muž), na většině řídících funkcí trůní muži, ženy mají menší důchody a stále se řeší jejich reprodukční práva. O nich bez nich.
Nekrmit předsudky…
„Aby bylo jisté, že dítě je opravdu z královského rodu, musela francouzská královna porodit veřejně. Pokud neporodila chlapečka, král ji mohl zapudit. Co na tom, když se ví, že jedině chlapec může zplodit zase chlapce.“
To, co to neustále udržuje při životě, jsou podle mě právě ty předsudky. To, že holčičku radši přihlásíme do kurzu vaření a chlapečka, který by na to vaření nebo pletení moc rád šel, zase dáme do vědeckého kroužku. To, že sice chceme dělat všechno správně a mít respektující domácnost, ale dceru vypeskujeme za díru na gatích, zatímco synovi nedovolíme vyzkoušet si naše podpatky a nalakovat si nehty.
…ale netrestat se
„Jedná se o známé pravidlo rodu ve shodě podmětu s přísudkem: v gramatice jeden jediný chlapec přebíjí i všechny holky na Zemi.“
Nikomu z nás to nevyčítám. Některé věci prostě mají svou setrvačnost. Naopak vidím jako důležité se netrestat za to, že občas genderově podmiňuji své děti, ale spíš si to znovu a znovu uvědomovat a snažit se o nápravu.
Znova a lépe
„Deklarace práv člověka a občana o ženách nemluvila. Olympe de Gouges, vzdělaná žena, tedy sepsala Deklaraci práv ženy a občanky: byla to první feministka. Výsledek: byla sťata gilotinou!“
Holky a kluci. V čem je rozdíl? je ideální spojenec. Knížka s pěknými ilustracemi, která nic zdlouhavě neokecává, ale jde přímo k jádru. Na ukázkách špatné praxe z historie a na základě vědeckých poznatků vysvětluje, že jsme si skutečně všichni rovni. Jak bude náš život vypadat, závisí na tom, jak se sami rozhodneme, a ne na tom, co máme nebo nemáme mezi nohama.
X nebo Y, my jsme jeden pavilon
„Modrá se objevila ve středověku díky pigmentu zvanému azurit. Protože připomínala nebe, stala se barvou snílků: tedy dívek! A to trvalo až do 18. století.“
Chromozom Y je mutací chromozomu X. Objevil se až po něm. Je tedy zajímavé, že právě majitelé chromozomu Y jsou stále upřednostňováni a často jsou to právě oni, kdo ta Xka šikanují a ukrajují jim z jejich práv. Stejně jako v přírodě ale jeden chromozom nemůže existovat bez druhého, i my se navzájem potřebujeme. Tak už v tom přestaňme dělat rozdíly a hrajme s tím, co máme. I když to znamená, že hromotluci budou chtít tančit balet a dívky budou umět perfektně střílet. Nebo naopak. Ono je to totiž úplně jedno.
Všechny citáty pocházejí z knížky: MAINCENT, Géraldine. Holky a kluci - v čem je rozdíl?: a všechny další otázky na téma, jak zatočit s nejrozšířenějšími mýty. Ilustroval HALFBOB, přeložila Zuzana KLIMŠOVÁ. Praha: Svojtka & Co., 2018. Malé a velké otázky. ISBN 978-80-256-2417-3.
