I smrt potřebuje naději. Pohřební průvodci představují pohřby trochu jinak

Odmalička jsem pohřby nesnášela. Jak říká můj děda, poslední, co mi zbyl: „Radši se s váma potkám třeba v hospodě než na pohřbu.“ Jako malému dítěti, které konceptu smrti ještě úplně neporozumělo, mi přišly strašně dusivé. Věděla jsem, že se musím chovat patřičně, abych nikoho nepohoršila, a aby mě odtamtud hlavně nevyhodili. Nesmím mluvit nahlas a smát se už vůbec ne. To se přece nesluší.

Nenáviděla jsem to všechno. Jednolitou černou skvrnu, která je všude kolem, ať se podívám kamkoliv. Depresivní hudbu, slzy i to, jak se nikdo ani neusmál, protože by to bylo vůči mrtvému nedůstojné. V pořádku bylo držet koutky dolů, otírat si zarudlé oči a celou bytostí nasát pocit, že život je strašný, smrt ještě horší a líp už bylo.

Samozřejmě, že jsem byla smutná, když mi mizeli před očima mojí blízcí. Zvlášť když už jsem byla větší a uvědomovala si, že to je opravdu konec, že už je nikdy neuvidím. Skutečně ale musí rozloučení vypadat takto? Ponuře, beznadějně? Neměla by v tom právě ta trocha naděje pro nás, co jsme zbyli, být? Laskavé ohlédnutí se za životem, který skončil? Těšení se ze společných okamžiků, které už se sice nezopakují, ale přesto jsou v nás hluboko vryty?

Otázka není pouze řečnická a mám na ni celkem uspokojivou odpověď. Pro lidi, kteří výše zmíněný pohřeb nechtějí, jsou tu Pohřební průvodci. Iniciativa vznikla v reakci na nespokojenost s klasickými pohřebními službami, jež jsou v mnoha ohledech nedostačující.

„Lidi si zaslouží dobrý pohřeb. Dobrý pohřební obřad. Dobré rozloučení. Takové, které pomůže pozůstalým, ale přitom oslaví zesnulého. U nás v České republice je polovina pohřbů bez obřadu. A když už obřad je, často je to strojená automatická patnáctiminutovka v krematoriu. Šup šup, ať to máme za sebou, a jedem další. Uvnitř se loučí jedna skupinka a přede dveřmi už čeká druhá. Takový obřad pozůstalým nepomůže. Nevyhovuje jim a příště raději neudělají obřad žádný,“ říká zakladatel Pohřebních průvodců Oleg Vojtíšek.

Obřad rozloučení s pohřbem, jak jej většina z nás zná, nemusí mít nic společného. Dokonce ani nemusí probíhat ve smuteční síni či na hřbitově. Možností je spousta. Každý má jiné potřeby a požadavky. Jak to tedy může vypadat?

„Snažíme se dělat obřady, které jsou osvobozující: na soutoku řek, na kopci, ve vile, v galerii, nebo i třeba na fotbalovém hřišti. Obřady, které jsou velmi osobní a celé se točí kolem zesnulého. Co miloval, co nesnášel, jaký byl, co dělal, kam chodil…,“ líčí Oleg.

Obřady Pohřebních průvodců jsou hluboce individuální. Nechybí poctivá, osobní řeč plná příběhů a záblesků vzpomínek. Pronést pár slov může každý, kdo se chce zúčastnit, ať už má něco připraveného, nebo čistě na základě spontánního popudu. I v těchto chvílích samozřejmě přichází smutek a slzy a je to tak v pořádku.

Může se vzpomínat i potichu. Vždy je něco, co jsme svým blízkým nestihli nebo nemohli říct. Vzkazy zesnulému se mohou napsat na papírky, které se následně spálí, nebo poskládat do lodiček a pustit po vodě, nebo napsat na balonky. I s popelem se dá nakládat různě např. rozptýlit do řeky či do nebe v heliovém balonu.

Zvláštní kategorií je pak smrt miminek a dětí. Jejich pohřbívání je tématem z těch úplně nejtěžších. Je schované za mlhou předsudků a mýtů, která se snad ani krájet nedá. Jak moc důležitý ale je, jsem zjistila na vlastní kůži, když nám umřela naše první dcera Žofie. Chtěli po mně, abych se rozhodla o jejím pohřbu, v momentě, kdy jsem se ji snažila porodit. Poprosila jsem je, zda se můžu rozhodnout až jindy. Až bude trochu klid.

Když jsem se probudila z narkózy, zjistila jsem, že ten papír mezitím dali podepsat mému muži. Žofku si tedy nepohřbíme, skončí jako infekční odpad. Strašný pocit. Strašná bezmoc. Absolutně jsme na to nebyli připravení. Ani na smrt ani na to papírování kolem. Vědět o existenci Pohřebních průvodců by pro nás byla velká úleva. Už jen tím, že na to člověk v příšerně těžkých a složitých chvílích nemusí být sám.

„Lidé nám po celou dobu říkali, že jim naše obřady velmi pomáhají, ale že bychom měli pomáhat i s pohřby miminek. Ať už dětí po potratu, mrtvě narozených dětí, nebo dětí, které žily velmi krátce. Tady je tradice obřadů ještě slabší a jsou potřeba ještě mnohem víc. Velká část miminek byla do roku 2017 dokonce považována za biologický odpad a nemocnice je rodičům ani nevydala. Dodnes většina lidí neví, že miminko po potratu vůbec smíte pohřbít,“ vysvětluje Oleg.

Při vytváření konceptu pohřbívání miminek spolupracovali Pohřební průvodci s dalšími organizacemi „v oboru“, hlavně Dítě v srdci a Dlouhá cesta, které jim pomáhaly doladit detaily. “Dostali jsme hodně připomínek – vlastně jsme dostali docela naloženo – ale téměř všechny připomínky a nápady jsme vyslyšeli, zapracovali, akceptovali. Snad jediné, co jsme nedodrželi, bylo doporučení „nevyřizujte všechno za ty lidi, nechte je dojít si na matriku, na úřady…“

My to sice jako poradci pro pozůstalé chápeme, že si to potřebují „odpracovat“, ale stejně administrativu za lidi vyřizujeme, když nás o to požádají. Ostatně umíme je zapojit i jinak. Třeba jsme s účastníky pohřbu zasadili veliký strom v prudkém kopci, po dešti, v blátě. Strom bylo potřeba vytáhnout nahoru a kořenový bal měl přes 150 kilo. Pět chlapů jej neslo a jsem si jistý, že si to budou pamatovat do konce života,“ vypráví Oleg.

Adrianu Kábovou k Pohřebním průvodcům přivedla právě osobní zkušenost se smrtí miminka. S klasickými pohřebními službami nebyla spokojená a chtěla se osobně podílet na změnách v tomto odvětví. „Rodiče, kteří právě procházejí ztrátou miminka, jsou v šoku. A ten ovlivňuje jejich schopnost vnímat informace, komunikovat s okolím. V období ztráty miminka musí však matka a otec dělat mnohá rozhodnutí, která zásadně ovlivní jejich možnost se se smrtí jejich dítěte následně vyrovnat.“

„Je proto velmi důležité, aby o ně pečoval někdo, kdo je empatický, rozumí jejich rozpoložení a je schopen jim být v jejich rozhodování oporou. Za zásadní považujeme to, aby se rodiče a ideálně i širší rodina měli možnost s dítětem rozloučit podle svých představ,“ říká Adriana, která moc dobře ví, o čem mluví.

Na webových stránkách Pohřebních průvodců mě okamžitě zaujala věta „…protože pochovat má v češtině dvojí význam.“ Dávala mi obrovský smysl a opět ukázala, jak dokonalým jazykem čeština je. Pochovat jako pohřbít a pochovat jako skutečně či pomyslně obejmout člověka, který nás opustil, a rozloučit se s ním. U rodičů, kterým zemřelo dítě, je právě ten druhý význam mnohem důležitější a bohužel se na něj stále zapomíná.

„Rodičům je potřeba umožnit obojí. Stále se však setkáváme s tím, že se nepovede ani jedno. Někdy lidé ani neví, že to jde, někdy personál nemocnice prostě dělá vše ‚tak, jak jsme to dělali vždycky‘, někdy to rodiče v šoku nebo pod tlakem situace odmítnou a pak už je na změnu rozhodnutí pozdě,“ říká Oleg.

Od okamžiku, co zemřela Žofie, už uplynulo téměř devět let. Zajímalo mě, zda se za tu dobu osvěta v ČR nějak posunula. Adriana se domnívá, že stále dostatečná není: „Rodiče zemřelého miminka se v nemocnici, pohřební službě nebo ve vlastní rodině pořád setkávají s názorem, že by miminko ani neměli vidět, natož se s ním loučit. Mnozí lidé se tedy pravděpodobně domnívají, že vytěsněním smrti a odstíněním rodičů od pohledu na zemřelé tělo prokazují rodičům dobrou službu. Je tomu ale právě naopak! Rozloučení je pro zdravé truchlení zcela zásadní.

Přestože se některé asistentky a duly i u nás přímo zaměřují na porod zemřelého miminka nebo péči o rodiče po perinatální ztrátě, je jich ve srovnání se zahraničím málo a jejich služby nejsou tolik využívané. Ideální by samozřejmě bylo, aby takový personál existoval přímo v porodnicích. Přestože se mnohde situace mění k lepšímu, nelze se na to bohužel plošně spolehnout.“

Dává pak za příklad služby midwifes v angloamerickém prostředí, které pomáhají rodinám dodávat citlivým způsobem informace, vyjasňovat komunikaci s okolím, být jim oporou v jejich rozhodování, provázet je celým procesem od porodu po rozloučení s miminkem. Midwifes zůstávají rodičům k dispozici i po pohřbu a spojují je s dalšími organizacemi, které jim mohou být nápomocné. Dbají také na jejich stav po ztrátě, neboť mohou trpět např. nechutenstvím, nespavostí. V takové míře a komplexitě je podpora rodičů v České republice zatím spíše výjimečná.

Přitom je třeba si uvědomit, že nejde o nějaký neobvyklý stav, který by se týkal jen velmi malého procenta rodičů. Oleg upřesňuje, že v Čechách se narodí jedno mrtvé dítě denně. „Další jedno dítě denně zemře do jednoho roku života. Denně máme u nás kolem 100 potratů. Každá třetí žena v ČR potrat zažila.“

Adriana dodává, že by bylo potřeba se na těžké příběhy zaměřit i mediálně: „Reportéři někdy tlačí na lékaře, aby jim pomohli medializovat hlavně příběhy s překvapivě šťastným koncem. Takové příběhy, které lidé rádi čtou. Přitom zveřejňování příběhů o potratech a porodech zemřelých miminek by mohlo vést k odtabuizování tématu. Rodiče po ztrátě by se pak nemuseli cítit tolik vykořenění, jejich okolí by mohlo umět reagovat na jejich situaci mnohem lépe.“

Už víme, že to jde dělat jinak a že existují lidé, kteří nám jsou schopní a ochotní pomoci. Jak to celé probíhá, pokud se rozhodneme Pohřební průvodce kontaktovat? „Pokud se bavíme o „běžném“ pohřbu, tak nejdříve vyřídíme „pohřební“ věci (zařídíme odvoz zesnulého, domluvíme se, zda půjde o kremaci, či uložení do hrobu). Pak začneme vymýšlet obřad tak, aby byl velmi osobní a aby pomohl,“ objasňuje celý proces Oleg.

Pandemie covidu přinesla možnost videohovorů, které lidé překvapivě preferují i nadále, jelikož mohou být v bezpečném prostředí u sebe doma, kam jim nikdo nevstupuje. „Když máme vymyšlený obřad, tak samozřejmě připravíme parte a začneme připravovat velkou řeč. Svoláme rodinu a povídáme o zesnulém: jaký byl, co jsme na něm milovali, co nás třeba i štvalo, co jsme si z jeho života vzali. Lidé se rozpovídají a pomáhá jim to začít truchlit.

My z toho nakonec poskládáme krásnou řeč. Je to skvělé v tom, že je to vlastně velmi osobní, ale přitom i formální. Jako byste jej nechali vymalovat. Pak už zbývá jen nachystat různé menší části obřadu (hudba, květiny, fotky…) a rozeslat parte. My mezitím vyřídíme veškerou administrativu.“

Oleg pak zdůrazňuje především důležitost neustálého kontaktu s pozůstalými: „Celou dobu se snažíme být s pozůstalými online. Víme, jaké to je, jaké otázky vás napadají pozdě večer i brzy ráno, a snažíme se být připraveni je zodpovědět.

U pohřbů miminek je situace mnohem individuálnější. Rodiče potřebují úplně jiné věci, mezi které patří podpora už přímo v nemocnici, při komunikaci s personálem: „Potřebujete se domluvit s personálem, aby vás nechal rozloučit se s tělem miminka, potřebujete, aby vám někdo dodával informace, co se právě děje, a také informace o spektru možností, které v daných krocích máte. Zkrátka aby vás někdo empaticky prováděl celým procesem.

Také rozloučení vypadá často úplně jinak: nemáte vlastně mnoho společných vzpomínek a potřebujete je vytvořit. Podporujeme proto rodiče v celé řadě rituálů před a během pohřbu, říká Adriana.

Osobně mě pak hodně trápila otázka, kterou jsem si kladla, už když jsme se s Adrianou poznaly, a to, jaké to pro ni je, když si svou vlastní ztrátou prochází s každým dalším klientem znovu a znovu. Adriana připustila, že to může být i úlevné, nicméně člověk nesmí zapomínat na péči sám o sebe.

„Naše spolupráce s rodiči zemřelého miminka a následný pohřeb dle jejich přání přináší rodičům často viditelnou úlevu. Takové okamžiky jsou úlevné i pro ty z nás, kteří si ztrátou miminka sami prošli. Máme upřímnou radost, že jsme třeba dokázali na jejich cestě zabránit vzniku dalších zbytečných traumat. A ano, musíme ošetřovat i sami sebe a věnovat pozornost momentům, kdy se ozve nějaký flashback našeho vlastního příběhu.“

A jak jsou na tom Pohřební průvodci se zpětnými vazbami? Ozývají se jim lidé, kteří si prošli jejich obřadem rozloučení? „Lidé nám děkují po obřadu, ale i mnohem později s tím, jak jim obřad pomohl. Popravdě, z velké části to děláme právě proto. Je hrozně hezké, když vám rodina napíše, že už spolu zase mluví a že teď každý rok dělají prvního května piknik na tom samém soutoku řek, kde byl pohřeb dědečka – rybáře,“ vzpomíná Oleg.

„Naše služby pomáhají pozůstalým rozloučit se se svým blízkým podle jejich představ. Když vidíte a cítíte tu úlevu, kterou jim takový přechodový rituál vnese do života v pro ně tak náročné chvíle, obrovsky vás to motivuje v další činnosti. Motivuje nás i to, že si uvědomujeme, jak naše služby mohou napomáhat předcházet tzv. komplikovanému truchlení nebo poruše protahovaného zármutku, které by jinak mohly pozůstalé provázet měsíce i roky po smrti blízkého. A to není málo,“ dodává Adriana.

Je dobré vědět, že ať už to proběhlo jakkoliv, jde to vždycky napravit. Já a můj muž jsme si nakonec udělali drobný rituál jen pro sebe, kdy jsme pohřbili sovičku z našeho svatebního dortu. Bylo to v lese. Jen my dva. Pár svíček a františky, které naše dcera nejspíš mohla cítit naposledy. Bolelo to. Ukolébavku, kterou jsem jí zpívala celé těhotenství, jsem nemohla dokončit. Selhal mi hlas. Ale bylo to krásné. Bylo to naše.

Smrt není jednoduchá záležitost. To ale není ani život. I v něm přicházejí vrcholy a propady, proto by si i smrt zasloužila, aby nebyla jen „dole“. Stejně tak pohřeb může být důstojný, i když bude mít úplně jiná pravidla. Naše pravidla.