Článek
Podpis nestačí
Istanbulská úmluva byla přijata Výborem ministrů Rady Evropy v dubnu 2011. V květnu téhož roku byla u příležitosti 121. zasedání tohoto výboru v Istanbulu otevřena k podpisům. Česká republika ji jako jedna z posledních zemí EU podepsala v roce 2016. To je už sedm let, přátelé. Podpisem to skončilo.
Podpis je sice hezký, ale prakticky k ničemu. Od té doby si u nás úmluvu přehazují jako použitý tampon a nikdo neví, co s ní. „My tu ty zákony máme. Úmluvu nepotřebujeme.“ Ano, zákony máme. To je pravda. Jak moc dostačující jsou, poznáte ve chvíli, kdy se sami stanete obětí násilí.
Být oběť násilí v ČR
24. května proběhl k sedmiletému výročí podpisu Istanbulské úmluvy na náměstí Václava Havla happening za její přijetí. Byla jsem tam. Poměrně pregnantně tam prostřednictvím různých nahrávek bylo znázorněno, jak na vás jako na oběť reaguje okolí.
Možná vám stejně jako mně přijde, že by bylo správné, aby se člověku, na kterém bylo pácháno násilí, dostalo veškeré možné pomoci a podpory. Aby se ti, kterým to přijde ona osoba nahlásit, chovali s respektem a ohledem na hrůzu a hnus, kterým si prošla. Aby se dohledal viník a byl za to potrestán. Aby se pracovalo na tom, že se to už nestane. Tak je to správné, že? Mnohokrát to tak ale není.
„Proč jste se nebránila?“
„Proč jste se nebránila? Pokud jste se nekladla odpor, nelze to považovat za znásilnění,“ ozval se několikrát během večera necitlivý hlas z papírového domku s názvem „soud“. Přesně toho se oběti násilí často dočkají. Místo pomoci a elementárního lidského soucítění na ně ještě navalí pocit vlastní odpovědnosti za to, co se jim stalo. Nebránila jste se? Pak jste to patrně chtěla. Zřejmě se vám to líbilo, ne? Protože je jasný, že když vám někdo vyhrožuje, že vás zabije, tak se vám hned brání úplně samo.
„Nic víc s tím teď neuděláme…“
Odhodlat se a nahlásit to všechno na policii se pak rovná takřka hrdinskému činu. Chce to velkou odvahu. Ne každý ji má. Proto není až tak s podivem, že řada případů násilí a znásilnění zůstává neohlášených, nebo se nahlašuje až v momentě, kdy odvahu seberete, nebo jsou pro to vytvořeny lepší podmínky (viz. vytvoření mechanismů nahlašování obtěžování na VŠ).
A co se stane, když to skutečně nahlásíte? Po krajně nepříjemném rozhovoru na policii se dočkáte: „Sepsané to máme, tak počítejte, že za měsíc se vám někdo ozve. Nic víc s tím teď neuděláme.“ Skvělá reakce. Znovu se hrabete v celé té hrůzné story, navíc ještě před svědky, kteří na vás civí, jako byste spadli z višně, a pak odcházíte s pocitem, že to bylo úplně k ničemu.
Když pak náhodou případy domácího násilí a znásilnění skončí před soudem, pachatel dost často odchází jen s podmínkou. Docela fajn satisfakce za to, že musíte absolvovat celý proces, kde se vám ten člověk směje do ksichtu a řada zúčastněných si myslí, že ta děvka si to celé vymyslela.
„Proč jsi to vlastně nenahlásila dřív?“
Foto: Markéta Andrlová
Úřední aparát však není jediným problémem. Oběti se setkávají i s nepochopením okolí.
„Neměla jsi tam chodit.“
„Možná sis neměla brát tu krátkou sukni.“
„Proč jsi to vlastně nenahlásila dřív?“
Chcete vědět proč? Přesně tím se zabývá iniciativa Proč jsme to nenahlásili. Pojďme se společně podívat na některé z odpovědí:
„Všichni říkali, že je to moje vina.“
„Bála jsem se, že mi nikdo neuvěří.“
„Byl to kamarád.“
„Bála jsem se, že mi ublíží.“
„Protože jsem se nebránila.“
„Protože je to můj táta.“
„Ze začátku mi to jako znásilnění nepřipadalo, protože jsem ho milovala.“
Docela hrůza, co?
Příběh obětí
Pořád máte pocit že Istanbulskou úmluvu nepotřebujeme? Že je stávající právní ochrana dostačující? Zkuste si nějaký ten příběh přečíst. Příběh ženy, která po tom, co jí partner strhl za vlasy k zemi a kopnul do zátylku, skončila na vozíku. Příběh ženy, která po útoku manžela na jejich sedmiletého syna našla odvahu opustit násilný vztah, ale příslušné orgány ji donutily vrátit se do společné domácnosti. Příběh ženy, kterou manžel v těhotenství vyháněl na noc do lesa a sprchoval ji studenou vodou…
Istanbulská úmluva je začátek
V ČR se k obětem zkrátka neumíme správně chovat. Jsou v tom samy. Trpí a nikdo jim nepomůže. Chybí soucit. Chybí pochopení. Chybí vůle. Možná si myslíte, že to jeden papír nezmění. Já si myslím, že může. Tím „papírem“ to začíná. Na něj navazuje celá řada dalších kroků, které situaci můžou zlepšit a ve státech, kde to neskončilo jen u podpisu, se tak skutečně děje.
Nebuďme zase lůzři a už tu úmluvu konečně přijměme. Pro všechny lidi, kteří si prožili peklo. Pro všechny, kteří se bojí to nahlásit a raději dál zůstávají v příšerných vztazích. Sami. Napospas. Myslím, že jim to dlužíme.
Mít svojí Dianu
Ještě jedna historka k dobru. Stála jsem na happeningu v příšerný zimě celou hodinu a půl s cedulí s mým nejoblíbenějším feministickým heslem ever: „Nejlepší období v životě ženy je riot.“ V jednu chvíli tam ke mně přišel postarší muž a začal do mě vartovat. Rozebíral etymologii slova riot, jak nás vykořisťují pojišťovny a spoustu dalšího. Zřejmě potřeboval, abych ho vyslechla. Trvalo to dlouho. Mě to strašně štvalo. Chtěla jsem poslouchat, co se děje na pódiu. Byla mi zima a bylo mi líto ho poslat jen tak do řiti. Tak jsem zamrzla. Doslova a do písmene.
Stála jsem tam, poslouchala jeho řeči a doufala, že to brzo skončí. Naštěstí mě zachránila Diana z České ženské lobby. Přišla a „Čau! Jak se máš? Dlouho jsme se neviděly!“ a prostě mě odtáhla pryč. A to šlo jen o pitomý řeči. Přála bych si, aby všechny oběti měly svojí Dianu, která je uvidí, když budou v p*****, a pomůže jim.
Dejte svůj hlas proti násilí
Pojďme být tou Dianou. Běžte na Hlas proti násilí, podepište petici a využijte předpřipravené e-pohlednice, které můžete poslat politikům a političkám (adresy tam máte taky). Jak na hapenningu řekla moderátorka Johanna Nejedlová, lidi, co jsou proti Úmluvě, aktivní jsou. Ti za politiky chodí a otravují je. Pokud chceme něco změnit, buďme aktivní taky.
Úvodní foto: Petr Zewlakk Vrabec <3
