Jak (ne)mít plážové tělo?

„Pojď s námi zhubnout.“

„Ověřená dieta, co tě zbaví přebytečných kil.“

To už mají na každém koupališti před vstupem vedle metru na výšku dětí i váhu? V pořádku, vy jste prolezla, máte to za běžnou cenu. No, ale tady vás nepotěším. Pár kilo přebývá. Lehnout a deset kliků a k tomu dostanete přirážku 10%, že se na to budeme muset koukat.

Myslím, že s našimi těly, ať vypadají jakkoliv, není nic špatně. Všechna jsou úplně v pořádku. Problém je v tom, jak se na ně díváme. Těla „normálních“ lidí do médií prosakují až posledních pár let. Dost často se nesetkají s přijetím. Někdy je tam i vyloženě odpor.

Chápu, že léta programování, kdy je člověk zvyklý se dívat jen na lidi určitých proporcí a těm se pak ještě ideálně snažit vyrovnat, na nás zanechala svojí daň. Je snadné sklouznout k naštvání, že po nepříjemné šichtě v práci, se mám pak ještě v telce koukat na nedokonalá těla v reklamě. Jak mám u tohohle zapomenout na realitu?

Kult krásy může být stejně návykový jako Netflix. Naučíte se na to koukat a pak už nemůžete jinak. Pak ale pořád chodíme v kruhu. Zvykli jsme si dívat se na těla určitým způsobem, podle šablony. Kdykoliv se pak koukáme na běžná těla na ulici, máme to jako pod skenerem. Jakmile někde něco přebývá, nebo naopak chybí, na obrazovkách se nám rozsvítí červená a okamžitě si toho všimneme.

Je to vlastně strašně smutné, že naše úžasná evolucí takřka k dokonalosti dovedená těla scvrkáváme jen na prostý souhrn částí, který musí být nějak uspořádaný, jinak to není hezké. Ale ono je!

Je to podobné jako koupit si skříň v IKEA, nebo v antiku. Ikea je super, nic proti ní. Je to ale všechno jako přes kopírák. Zatímco v antiku má nábytek příběh. Všechen. Proto je tak zajímavý. Nikoho netrápí, že ten šuplíček se nedá úplně zavřít, když víme, že si do něj náš děda celoživotně ukládal nákresy. Má to smysl. Má to příběh. Stejně tak naše těla.

Máme tendence dívat se na člověka bez nohy, jako by na něm bylo něco špatně. Skener pípá jak pominutý a my nevíme, co si s tím počít. Pak vidíme muže nebo ženu, co se sotva valí a skener je téměř před vybuchnutím. Koukáme se jen na povrch a ten se nám nezdá.

Přitom vědět, jak ten člověk přišel o nohu a učil se znova chodit o holi, nebo s protézou, díváme se na něj jinak. Vědět, že ty druzí dva mají cukrovku a už se na to chtěli několikrát vykašlat, protože jim furt někdo říká, že jsou tlustý?

Naše těla vyprávějí příběhy. Každé kilo, každá jizva. Všechno, co chybí i přebývá. Každý z nás má jiný příběh. Ten svůj. Já mám třeba strie, celulitidu i jizvy. Člověk se nechce svlékat do plavek, když má pocit, že je na něm něco špatně.

Je ale dobrý si uvědomit, že s námi není špatně vůbec nic. A že se nemusíme cpát do nějakých škatulí. Do jednoho ideálu krásy. Ideál neexistuje. Jsou jen příběhy.

Jediné funkční měřítko je, jak se ve svém těle cítím. Je mi v něm dobře? Tak nemusím nic řešit. Každé tělo je plážové tělo. Obecně k němu totiž stačí dvě věci, mít tělo a jít na pláž. To dáte! Stačí se zvednout a připsat pod kůži pár dalších řádků. A co se skeneru týká, ten se dá vždycky zkalibrovat.