Jak zemřít osamocen

„Nechci promarnit svůj život čtením o tom, jak si zlepšit život. Chci promarnit svůj život jednostrannými rozhovory se svojí kočkou.“

Je spousta knih, které říkají, co bychom měli dělat. Musíš myslet pozitivně. Dvakrát týdně běhej. Navnímej si, kde v těle emoci cítíš a jaký má tvar. Pak je spousta knih, které nám říkají, co bychom rozhodně dělat neměli. Nejez tučná jídla. Neprokrastinuj. Nepruď. Ať je to podané jakkoliv, v podstatě jde pořád o totéž. Návod, co zaručeně (ne)dělat, který splníte a budete se mít dobře. Jak zemřít osamocen nic takového nedělá. A přitom je snůškou rad od začátku do konce.

„V dětství si hrajeme na schovávanou, abychom byli připraveni na to, až v dospělosti na někoho narazíme na veřejnosti.“

Knížka je blbuvzdorným návodem jak docílit toho, že zemřete sami. Všemi opuštění. Tajemství úspěchu tkví v pětibodovém plánu. Musíte se stát asociálním poustevníkem, získat titul nejhoršího kamaráda na světě, být v zaměstnání ohodnocení co nejhůře, kašlat na svoje zdraví a lásce se vyhýbat jako čert kříži.

Pokud se vám v tomto podaří uspět, dostanete jako bonus praktický návod, co si vytesat na náhrobní kámen. Ačkoli to může působit jako ironická ponuka, jak se nad sebou zamyslet, zahodit toust s nutellou a začít na sobě makat, není tomu tak. Knížkou totiž provází Blair.

„Díky domácím mazlíčkům nikdy nepiju o samotě.“

Zatímco většina z nás touží po lásce a chce být milovaná, Blair na to kašle. Přesto ji milujeme. Blair je takový Garfield v lidské podobě. Možná proto si s kočkami tak rozumí a obklopuje se jimi. Nemá ráda lidi. Nerada se kvůli soužití s nimi tlačí tam, kde být nechce. Netouží být hvězdou večírků. Chce být doma v teplákách, jíst pizzu, drobit do peřin a koukat na nekonečné seriály. Nechce viset každý měsíc v rámečku „nejlepší pracant“ a radši vymýšlí, proč do práce vůbec nejít a stát se „tou divnou ženskou s kočkou“.

„Zřekla jsem se úžasného těla ve prospěch úžasného jídelníčku. Koule je také pěkný tvar.“

Ve světě, kde si myslíme, že musíme být nějací, aby nás lidé brali, musíme být supervýkonný, abychom byli úspěšní, a musíme se neustále o cokoli snažit, je Blair totální outsider. A taky příjemná změna. Ukazuje, co zbyde, když se na všechno vykašleme, přestaneme naplňovat představy kohokoliv o čemkoliv. Když to vzdáme.

„Když chcete odejít, jako byste už odešli.“

To prázdno může být depresivní. Jsem to ještě já, když nemám pečlivě seškrtaný to do list? Jsem to ještě já, když moje děti chodí už týden v tom stejném pobryndaném tričku? Prázdno je ale zároveň tvůrčí. Odmyslím-li si všechno, co bych měla, zůstane jen to, co doopravdy chci. Třeba nakonec zjistím, že bez těch přátel a večírků nemůžu žít. Nebo naopak zjistím, že jo a že dokumenty o vraždách jsou daleko lepší. A víte vy co? Je to úplně jedno. Je to v pořádku. Vážně.

„Na manikúru chodím jen proto, aby mě někdo držel za ruku.“

Ať už máte životní krizi (v tom případě přeskočte tu část o náhrobcích a hlavně ji, prosím vás, neberte doslova!), nebo jste na vrcholu, přečtěte si Blair. Buď vás bude neskutečně bavit nebo neskutečně štvát. Dost možná obojí. Pravděpodobně vám píchá do vašeho vosího hnízda. Třeba máte nudnou práci nebo kamarády, co pořád něco chtějí a nikdy nedají nic na oplátku. Přišel čas udělat si z cizích domácností rychlé občerstvení s nepřetržitou obsluhou?

Mě zpočátku Blair rozčilovala s tím svým poraženectvím a laxností, než mi došlo, že občas se chci fakt jen válet v hromadách chipsů (který nesmím!) a odvážně drobit. Blair je prostě temná a sarkastická, ale upřímná.

„Seru na to. Sem se už NIKDY nevrátím! Slyšíte to? Na shledanou zítra ráno.“

Chcete zemřít osamoceni, nebo obklopeni kupou přátel? Chcete být úspěšní v práci svých snů, nebo to všechno ošulit? Co chcete? Tak běžte a udělejte to. Koneckonců fešný náhrobek se dá pořídit vždycky. Díky, Blair.