Kdo víc mlátí, víc vychovává? Vzteklé scény v obchodě nemá nikdo rád

Scéna, kterou během své kariéry zažije většina rodičů. Aspoň jednou. Nebo se jí minimálně bojí jako upír svěcené vody. Vztekací scény v obchodě nemá nikdo rád. Rodičovská morálka klesá, stav láskyplné trpělivosti se tenčí, zpoza skřípějících zubů začíná odpadávat sklovina. Mohlo by to vypadat jinak?

Kdysi k tomu na internetu koloval jeden obrázek. Byla na něm holčička, která ležela na zemi v marketu. Nad ní stál její otec a děda, kteří ji s naprostým klidem pozorovali a dávali jí veškerý čas světa, aby se s tou emocionální smrští mohla důstojně popasovat. A co víc! Lidi kolem dál nakupovali, nikdo nic neřešil, nikdo si toho nevšímal. Tudíž vypadat jinak by to asi mohlo, ale u nás v ČR pravděpodobně ne. Hned z několika důvodů.

Jedním z nich je fakt, že pořád operujeme v rámci spartánské výchovy, nebo jejích pozůstatků.

„To za našich mladejch let.“

„No, to už by jí držela.“

„Škoda rány, která padne vedle.“

Někteří lidé mají pocit, že kdo víc mlátí, ten líp jede (čili vychovává). Ten rodič, který vztekajícímu se dítěti v obchodě jednu ubalí, nebo minimálně ostentativně utrousí cosi o zlobivé holčičce, situaci zvládnul a zaslouží si poplácat po rameni, jak si dobře vede. Kde jsou facky, tam se vychovává. Jinde to přerůstá přes hlavu.

Je facka proti vzteku opravdu výchovná? Dostává tím dítě nějakou přidanou hodnotu do života kromě toho, že projevovat vztek (či jakoukoliv jinou emoci) navenek je špatně? Za mě je jakýkoliv projev násilí vůči emocím jen demonstrací síly. Taková rodičovská kulturistika na veřejnosti. Zbytečná, protože dítě nemůže nikdy vyhrát. Je slabší.

Skutečnou podstatu výchovy v podobné situaci vidím jinde. Musíme se dívat pořádně, jelikož je mnohem nenápadnější. Je to prosté „tyhle bonbony ti teď nekoupím“ a důsledné trvání si na svém. Je to subtilní manévr, chápu. Není tak do očí bijící, nicméně je přítomen. To, že se to dítěti nelíbí a třeba se i vzteká, neznamená, že jsme ve výchově něco opomněli, a tudíž si zasloužíme jakékoliv rady zvnějšku od publika, co čekalo spíš zápas MMA.

Dalším důvodem je neustálé hodnocení, které máme zažrané pod kůží už od školky. Veškerý vztek dítěte si vztahujeme na sebe. Je to projev naší rodičovské nekompetence. Můžeme mít o sobě i skvělé mínění, ale stačí několikaminutová masáž z pohledů á la „jsi matka k ničemu“, skvěle mířených rad a vzpomínek na rodičovství v pravěku a začneme pochybovat.

Facky a hlášky typu „jestli toho okamžitě nenecháš, tak ti jednu přišiju“ pak často nezpůsobí to, že to opravdu chceme udělat, ale naše touha být dobrým rodičem. Zavděčit se a dokázat okolí, že to máme pevně v rukou. Přestože se nám ten způsob úplně nepozdává. Ve srovnávání jsme také experti. Pepíček se takhle nevzteká! A co jako? Možná nemá rád bonbony anebo by se vztekal rád, ale ví, že nesmí, tak to radši trochu podusí vevnitř. Co to vypovídá o našem dítěti?

Celoplošné kryptotrauma, které si málokdo přizná, tomu už vůbec nepomáhá. Už jste asi slyšeli něco jako: „naši nás přece normálně mlátili a podívejte na mě, jak jsem v pohodě.“ Jakmile ale vidíme dítě, co se vzteká, tak to nemůžeme ani slyšet. To s tím asi tak v pohodě nejsme, co? Čím víc nám emoce vadí, tím spíš tam nějaké trauma bude.

Rádoby vtipné „u nás se pro facku nikdy nešlo moc daleko“ pak kolikrát připomíná volání o pomoc. Povolte mi aspoň jednu scénu. Jednu! Kdekoliv! Uvědomit si, že vztekání našich dětí řeší v obchodě především traumatizovaní dospělí může být celkem úleva.

Za prvé. Emoce jsou v pořádku. Kdybychom je nepotřebovali, tak je neprožíváme. Plakat a vztekat se smí. Je společensky přijatelné v patnácti experimentovat s alkoholem, s cigaretami dokonce ještě dřív, tak proč by tříleté dítě nemohlo experimentovat se svými emocemi?

Časem se naučí (a my s ním), jak to udělat tak, aby neškodilo sobě ani okolí. Věci se učíme děláním (zde prožíváním). Když mi rodiče koupí kolo, ale v dobré víře ho pověsí na zeď a nebudu na něj moci ani sáhnout, Tour de France zřejmě nevyhraju. S emocema je to stejné.

Za druhé. To, že se naše dítě vzteká, neznamená, že jsme špatní rodiče. Opakuji. To, že se naše dítě vzteká, neznamená, že jsme špatní rodiče. Znamená to jen to, že se naše dítě vzteká. Tečka. A vůbec. Měli by pro nás být důležitější lidi v obchoďáku nebo právě to dítě?

Já mám jasno. Budu tam s ním, budu mlčet (co taky říkat vztekajícímu se člověku) a počkám, až se bouře utiší. Budu chránit svého vzteklouna vlastním tělem, aby neponičil zařízení kolem a neublížil sobě ani jinému zvířátku. Přinejhorším můžu nákupy dneska ukončit nebo se nenápadně tvářit, že to dítě rozhodně není moje.