Korzet aneb co nás dusí?

Nejhustší na Korzetu je, že by mohl být o každé z nás. Příběhy obyčejných žen ale společnost často smete ze stolu s tím, že jsme zbytečně hysterické, že si za to můžeme samy nebo ještě líp, že jsme se sraly do věcí, co nám nepřísluší, tak teď to teda máme! Zažívat ale problémy nějaký persony, nějakýho víajpíčka? To by šlo. Minimálně zamyslet bychom se nad tím mohli, ne?

Všechno to, co by mohla zažívat kterákoliv žena, a to i v 21. století, je ukázaný na příběhu Sissi, císařovny Alžběty Bavorské. Ne. Není to klasický historický drama. Ačkoliv ten, kdo má rád evropský dějiny z kina neodejde úplně zklamán. Minimálně díky skvostně stylizovaný výpravě, která leckterý prvky neskrývá, ale naopak přiznává (všímejte si hlavně chátrajících nenapulírovaných sídel a oprýskaných omítek, který ukazujou, že monarchie už to má za pár). Historický souvislosti ale nejsou zas až tak podstatný. Možná proto se je dozvídáme spíš náhodou. V náznacích.

Pokud jste nikdy neviděli původní přeslazenou Sissi s Romy Schneiderovou v hlavní roli, doporučuju si před Korzetem pustit aspoň pár záběrů. Víc jich stejně nedáte. Bolej z toho zuby. Vidět po tomhle Korzet je jako dostat pěstí mezi oči. Kde je ta sladká Sissi? Ta, co je oddanou manželkou svýmu muži, Františku Josefovi? Ta, co vystupuje z kočáru a laskavě kyne všem na pozdrav? Proč je tady sakra tahle protivná náladová ženská? A ona má nějaký potřeby jo? Přání? Hm…

Sissi v podání Vicky Krieps je ženská z masa a kostí. Žádná nalakovaná (a ideálně i kolorovaná) figurka. Žena, jejíž život se ubírá úplně jinými cestami, než zamýšlela. Žena, jejíž děti se jí vzdalují, aniž by jim dokázala předat to, co je pro ní důležitý. Když se k nim přesto pokusí přes vzniklý citový bariéry dostat, je jí to vyčteno. Jaká nezodpovědnost! Scény, ve kterých se Sissi zachová podle sebe, vzdoruje konvencím a pak za to dostane jak od syna tak od dcery čočku, jsou fakt děsivý. „Mami, stydím se za tebe.“

Vicky Krieps narozdíl od Romy Schneiderový do filmu přinesla přesně ten druh krásy, u kterýho je zbytečný ptát se, co je na ní vlastně hezkého? Nic? Všechno? Co je vlastně krása? Za mě je nejkrásnější přesně v ty momenty, kdy se vůbec nestará o to, jak vypadá. Prostě jen je sama sebou. Někde v koutě. Neučesaná. Neustrojená.

Sissi měla podle dobových měřítek všechno. Postavení, luxus, rodinu, krásu…Spěšný rychlík zvaný mládí jí sice před chvílí odjel z nástupiště a ona ho ani se svou fyzičkou, co jí mohla závidět celá Evropa, nestíhá. Ve čtyřiceti jste prostě byly starý a hotovo. Máš všechno, tak buď šťastná, ne? Romy byla, tak proč ne ty? Jde být šťastná, když jsi spoutaná jako balík? Tlačená do formy, která se ti ani trochu nelíbí, ve který nemůžeš být sama sebou? Realizovat se? Když i do výchovy, v podstatě jedinýho rajonu, co ti patří a o kterým můžeš samostatně rozhodovat, neustále někdo kecá a fušuje?

Ačkoliv je Sissi vzdělaná a inteligentní žena, co se zajímá o dění kolem sebe, do politiky mluvit nesmí. Jak řekl František Josef: „Jednou jsem se tě zeptal na tvůj názor a od té doby se mi smějí.“ Může být jen krásná a důstojně reprezentovat. Trpělivě snášet to, že je jen na okrasu a že si všichni okamžitě všimnou každý chyby. Nová vráska? A není nějaká tlustší?

Korzet je symbol toho, co nás svazuje. Nejen fyzicky abychom byli krásné a atraktivní, protože to je jediná disciplína, ve které můžeme soupeřit (i když nechceme!), ale i přeneseně. Co nás svazuje? Co nás nutí žít život, který nechceme? Co nás nás tlačí tam, kde jen marně lapeme po dechu nebo se nám dechu vůbec nedostává?

Jedna scéna za všechny. Sissi si při návštěvě sanatoria pro duševně choré ženy, ve kterém se celý svůj život zasazuje o lepší podmínky, všimne ženy ležící ve vaně:

„Vypadá jako by chtěla plakat, ale nemůže.“
„To jste řekla přesně, Vaše Výsosti. Umřelo jí dítě. Nedokáže se radovat z toho, že má další tři.“

Vybavila jsme si všechny ty fotky z debat o zlepšení podmínek v porodnictví, kde byly samý muži. Ženy tam snad ani nebyly přizvány, protože přeci samy rodí, tak by mohly mít na porod zkreslený názor. My víme nejlíp, co je pro vás dobré. Stejně jako pan doktor v případě truchlící matky. Nekonečný příběh o nepochopení a nerespektu (poz.: jeden z posledních takových obrázků pochází ze setkání zástupců ženských kolektivních sportů. Na obrázku jsou všeho všudy ženy dvě a obě vypadají, že tam jen vaří kafe)

Jaký má film přesah jsem zjistila hned o dva dny později. Na konferenci Equal Pay Day, která se věnuje rozdílným platovým podmínkám mužů a žen v České republice. Ve všech přednáškách pořád dokola stejný téma. Když jsem v práci, jsem nejhorší matka, že nejsem se svými dětmi. Když jsem s dětmi, zas dostatečně nepřispívám rodině ani společnosti. Pořád jsme svázané. I dnes. Pořád nás něco dusí. Vlastně nikdy nebudeme dostatečně dobrý. Jako ženy toho samy urveme hodně, ale je fakt potřeba, aby nám společnost ty korzety přestala konečně nutit.

Zkrátka skvělý film. Dozajista feministický. Já to slovo nevnímám nikterak pejorativně. Za mě je to zkrátka respekt k ženám a touha, aby všichni lidé (a tudíž i ženy), měli taková práva, jaká jim náleží. Kdo to slovo nemusí, berte to jako upřímnou a otevřenou sondu do ženské duše. Příběh složitého hledání sebe sama ve světě, který vám nefandí.

Věřím, že kdyby to viděla Sissi v podání Romy Schneider, přestala by se usmívat, svůj korzet by rozervala na kusy a s výkřikem „Se na to taky můžu vysrat!“ ho zahodila.

P.S. Film doprovází nadčasová hudba zpěvačky Camille Dalmais, kterou byste v něm možná nečekali. V historickém filmu? Tohle?
„When she was home
She was a swan
When she was out she was a tiger
And a tiger in the wild is not tied to anyone.“
Za mě tam rozhodně patří a je úžasná.