Dospívání je nebezpečná oblast. Krajina 0 přivádí do divadla děti a jejich rodiče

Pozn.: V rámci psaní tohoto textu jsem měla unikátní možnost udělat krátký rozhovor s mladými herci a herečkami Krajiny 0 čili báječnou mladou generací (dále jen BMG)*. Při čtení tedy budete nacházet i jejich myšlenky. Hra je především o nich, je jejich osobní vypovědí. Hanba by mě fackovala, kdybych to zkusila napsat bez jejich pomoci.

Premiéra. Divadlo našlapané až po strop. V publiku se nachází velmi různorodá směska – teenageři, mladí lidé, rodiče i prarodiče. První důležitá mise Krajiny 0, a to přivést do divadla rodiče i děti, je evidentně splněna. Odfajfkováno. Dokonce vícegeneračně. Opona se otevírá a za ní se nachází prapodivná konstrukce, která bude tvořit pomyslnou páteř po celé představení. Opěrný bod, ke kterému se můžeme vracet a který nás zároveň trochu svírá, dusí. Co když nedokážeme opustit jeho jasně vymezené hranice a zůstaneme tady trčet navždy?

Postupně se seznamujeme s jednotlivými rodinami. Matka foodblogerka v podání Lenky Vlasákové (alternuje Lenka Krobotová) má ráda vše pod kontrolou. Ať mají věci řád a pravidla! Tam ale moc nezapadá její dospívající syn Matěj (Max Dolanský/ Kristián Laštovka/ Max Kocek). Proč sakra nechce tu výtečnou jelení paštiku na svoje narozeniny? Co bys ještě chtěl? Vždyť já ti dala všechno. Všechno! Vážně, mami?

Další neuvěřitelnou postavičkou, která radši chodí po schodech, aby se nemusela čelně střetnout s dalšími rodiči ve výtahu, je tatínek, co zamrzl na prahu dětství a dospívání (Matouš Ruml/ Lukáš Rous). Hraje si s vláčky a staví obrovskou železnici. Však to dělám pro tebe, Františku. Skutečně? Jeho syn (Nathanael Ruml/ Nico Klimek/ Lukáš Souček) musí zařizovat všechny ty podružné praktické záležitosti jako uvařit oběd, aby táta mohl pracovat na svém projektu. Tati, já jsem tady, slyšíš mě?

Maminka lesana (Andrea Marečková/Tereza Rumlová) na každý problém povolá všechny živly a bolístky řeší zásadně bylinkovým odvarem z kopřiv. Její tři děti se s mírně panovačným vlivem Matky země, která sice umí být laskavá, nicméně i dost nekompromisní, vyrovnávají po svém.

Dcera Sofia (Adina Jindrová/ Alisa Gertsovskaya) se matce svou citlivostí a empatií hodně podobá. Za to Nikola (Charlotta Steigerwaldová/Vendula Mrkvicová) je úplným opakem. Syn Jakub (Prokop Zach/ Alfréd Šrámek/ Jakub Rezek) se matky naoko zastává. Možná to spíš už vzdal. Jen ty kecy nějak přežít a pak zdrhnout. Jak se k sobě dostat, když propast mezi páskem z pyramid a 100 % biobavlnou se zdá nepřekonatelná?

Otec manažer (Václav Vašák/ Michal Kavalčík/ Daniel Šváb) je ambiciózní až na půdu. Ambice však, bohužel, uplatňuje spíš na své dceři (Sára Lutovská/ Karolína Lea Nováková/ Magdaléna Hobrlandová), které nalinkoval život až do poslední noty. Jsi víc než ostatní, musíš stoupat až nahoru. Já? A co když nechci? Co když chci být jako ostatní? Dopadneš stejně jako tvoje matka.

Poslední rodině pak vládne otec psycholog (Přemysl Pálek/Jan Dolanský/ Daniel Šváb). Na všechno má zázračnou pilulku. Hlavně ať se nikdo moc nerozčiluje. Na, zobni si. Udělá se ti líp. A nezapomeň, za chvíli bude sedm. Musíme si vážně promluvit! Jeho manželka (Anežka Hessová/Andrea Marečková) je spíš pasivní a syn Bert (Adam Kralovič/ František F. Hlavica/ Matouš Vyšata) si dává pozor, aby měl vždy hodně kapes.

BMG se shoduje na tom, že rodiče jsou zde prezentováni vesměs černobíle a je tomu tak hlavně proto, že se na ně díváme z pohledu dětí. Když si odmyslíme jednotlivé úzké škatulky, zůstanou nám určité způsoby chování, které nám mohou být až nepříjemně povědomé. „Po každém představení slyším: ‚Ty jo, ten je jako můj fotr.‘ Ježiš, to je moje matka!'“ „Rozhodně je tam pár situací, kde jsme se viděli všichni – konkrétně třeba hádky s rodiči.“

Když se dostatečně seznámíme s poměry v jednom panelovém domě, jak blízkými, tak vzdálenými, otevře se před námi velká, nebezpečná krajina. Krajina dospívání. Krajina 0. Do té se s mladými lidmi společně propadáme a nezbývá nám, než nervózně drtit sedadlo před námi a držet jim palce, aby se dostali skrz, aby tam nezůstali viset, aby to přežili.

Popsat neuvěřitelnou šíři a rozmanitost vztahů dětí a jejich rodičů by možná nezvládla ani kompletní série Tak jde čas. Režisérka Adéla Laštovková Stodolová si musela vystačit s pouhými 140 minutami. Nevím, jak to dokázala, ale musím říct, že se jí to povedlo líp než komukoli jinému. Je to vtipné, je to upřímné, otevřené, a hlavně je to pravdivé. Někdy až bolestně.

Představení propojuje různé disciplíny. Herectví, světelné efekty, hudbu, rap, parkour, tanec, pohyb, zpěv. Je tam všechno, a přitom se to nevymklo z kloubů jako dort pejska a kočičky. Tady to spolupracuje a vede nás to ke konečnému rozuzlení nebo zauzlení? Nám v publiku z toho někdy šla hlava kolem. Jak to dokázali?

A co na to samotní herci? Pro ty, kteří upřímně přiznali, že si nepřipadají jako kdovíjak pohybově nadání, byl nejtěžší právě tanec, parkour a pohyb vůbec. Pro jiné bylo zase těžké, že každý začínal na jiném levelu a museli se nějak dorovnat. Každý pak bojoval především s tím vydržet. Zkoušelo se dlouho, bylo to náročné a přicházely krize. Přesto se BMG shoduje na tom, že to každému něco přineslo a je to úžasný příklad, že: „Když se něco hodně sere, nakonec z toho může být i něco, co všechny dojme.“

Důležitým prvkem představení je střecha. Místo, kde se teenageři schází, aby na chvíli zdrhli před světem, svými rodiči nebo i před sebou. Je to prostor, kde můžou volně dýchat a být chvíli sami sebou, kde jsou kámoši, co rozumí a podpoří. Tady jsem byla hodně zvědavá, kam dnešní teenageři utíkají v reálu. Kde je jejich safe space? Podle BMG to není žádné konkrétní místo, ale jsou to třeba filmy, hry, nebo sluchátka s oblíbenou hudbou, která si člověk může nasadit kdekoliv a kdykoliv. „Jsou s tebou všude.“ Důležitější než nějaké místo, jsou pak hlavně lidi. Ti, co rozumí a pochopí. Ti, kterým si můžeme postěžovat.

Rádcem pro mladé se stává Sir (umělá inteligence, místní verze virtuální asistentky Siri, kterou známe z iPhonu). Ztvárnil ho ambasador projektu Kovy. Když nevíš, zeptej se Sira a on ti poskytne svůj umělý pohled na věc. Ale bacha! Na rozdíl od tebe nic necítí, není tam, kde jsi ty. Pomáhá, nebo spíš sleduje vlastní zájmy? Jak to s ním dopadne, na to se běžte podívat sami.

Ačkoliv nemůžeme úplně predikovat, jak výrazně bude umělá inteligence ovlivňovat naše životy, BMG věří, že lidský faktor bude vždy důležitý: „Nebudu si říkat ‚wau‘ u něčeho, co namaloval počítač, budu to říkat u toho, co namaloval člověk.“ Přesto může být AI znepokojující: „Jsou lidi, kteří si s ní povídají víc než se svýma kámošema. To je strašný.“ „Je děsivý, že dokáže napodobit hlasy lidí, kteří už nejsou.“ O práci se ale zatím nebojí. Nedokážou si představit, jak by mohla AI figurovat v divadle a herectví.

Krajina 0 mě pohltila, od chvíle, kdy mlaďoši naběhli na pódium a rozsekali nás úvodním rapem na kusy (na hudbě se mimochodem spolupodílel raper Kato z Prago Union, který jednotlivým postavám napsal text na míru a BMG i částečně učil rapovat). Jo! Pojďte! Rozbijte to, co nefunguje, a postavte to znovu. Vy to dáte! Já vám věřím.

Během představení jsem měla několikrát slzy v očích. Myslela jsem na sebe, deroucí se přes ostnaté dráty své vlastní krajiny 0, kde čeká nástraha na každém kroku. Myslela jsem na své rodiče, kteří mě občas pěkně štvali, ale přitom mi byly vždy tichou podporou a mlčky čekali, až se třeba někdy vrátím. Myslela jsem na svoje děti, které za pár let bude tohle dobrodružství čekat taky. Zvládneme to? Budeme jim dostatečnou oporou? Nepoděláme to?

Na konci jsem stála s celým divadlem, tleskala a tleskala a doufala, že to nikdy neskončí, že mi pocit, který mám, zůstane navždycky, že nezmizí.

Nutno říct, že ne všichni v divadle to tak měli. Mám na mysli jednoho konkrétního pána, kterého na představení zřejmě vytáhla rodina. Seděl tam a tvářil se, že se ho to absolutně netýká. Přesto to nevzdal a neodešel. Později se ze své pozice bokem, neustále připravený k útěku, otočil čelem k pódiu. Začal se občas smát a nakonec tleskal. Tady je vidět, že se to skutečně týká nás všech.

„Moje mysl je nebezpečná oblast. Snažím se tam nikdy nechodit sama.“
(Anne Lamott)

Krajina dospívání je nebezpečná oblast. Musíme ji prožít každý sám za sebe. Nemusíme v tom ale rozhodně být sami, a to je největší přínos Krajiny 0. Strany, které se během dospívání míjejí a mizí si v dáli, se snaží přivést zpět na dotykovou vzdálenost. Jsem tu, když mě budeš potřebovat, ale teď si jdi. Vím, že chceš.

Rodiče, vezměte své děti a běžte do divadla. Děti, vezměte rodiče a běžte do divadla. Běžte tam i vy, co děti nemáte. Taky jste tam byli, taky jste dospívali. Nebo možná ještě dospíváte? Běžte do divadla a stejně jako BMG zjistíte, že přežít a uspět ve světě je možné, stačí chtít, dělat, co nás baví a mít kolem sebe tu správnou podporu.

*Z našeho rozhovoru jsem odcházela s debilním úsměvem na rtech, který mi vydržel celou cestu až domů. Krátká nahrávka (sfoukli jsme to asi za deset minut, protože BMG musela druhý den vstávat do školy a musím říct, že takhle rychle jsem nemluvila snad nikdy) mě při každém poslechu spolehlivě nabije. Děkuju vám všem, že jsem mohla být na prchavý moment součástí vašeho světa. Adame, Maxi, Magdaléno, Prokope, Adino, druhý Maxi, Charlotto, Kristiane, Jakube, Alfréde…i vy všichni ostatní! Děkuju <3