Článek
Byli jsme tu vždycky…
„Neustále se potkáváme s tím, že někdo někoho nevhodně komentuje, vyhazuje z práce, nebo dokonce zmlátí na ulici, protože se zrovna chytil za ruku se svým přítelem. Neustále se musíme obhajovat.“
(Honza Vojtko, psychoterapeut, Byli jsme tu vždycky)
Byli jsme tu vždycky je hloubkovou sondou do života LGBT+ lidí. S čím se setkávají, čemu čelí, jaké výzvy před nimi leží. Hlubší vhled přináší lepší pochopení a tím snazší přijetí všech sousedů, kamarádů, členů rodiny, kolegů…kteří se možná v lecčem liší, ale řadu věcí a troufám si říct, že těch důležitějších, máme společnou.
…i na Islandu roku 1918
„Bílá opona je protržena mezi světy táhne průvan.“
(Sjón – Měsíční kámen)
Měsíční kámen je naopak próza, příběh z Islandu, uzavřené země, která teprve nedávno oslavila svou nezávislost na Dánsku, Je poslední rok první světové války a na Islandu vypuká epidemie španělské chřipky. Za těchto dramatických okolností sledujeme příběh šestnáctiletého chlapce, sirotka Mániho Steina, který je…ano, gay.
Znásobit hlas
„Když máš pocit, že je zcela vpořádku, že někdo nemá stejná práva, přijde ti jako privilegium, pokud o ně žádá.“
(Adéla Horáková, advokátka a právnička iniciativy Jsme fér, Byli jsme tu vždycky)
Každá knížka by si zasloužila vlastní text. Obě jsou důležité, obě jsou hodny pozornosti. Každá odvádí svůj díl práce. Já jsem si je však dovolila propojit, protože věřím, že se tím jejich síla znásobí. Je tak i krásně vidět, že v 21. století, ve společnosti bijící se demokratickými hodnotami hrdě v prsa, zase tak dalekou cestu jsme neušli. V řadě věcí jsme na tom úplně stejně jako na Islandu v roce 1918.
Není to vymoženost
„Poslední filmové představení skončilo. Chlapec odešel už před nějakou chvílí.“
(Sjón – Měsíční kámen)
Při psaní Měsíčního kamene Sjón vycházel z předválečných výzkumů a do problematiky měl poměrně slušný vhled. Příběh si jen tak nevycucal z prstu. Měsíční kámen tak vyvrací další mýtus, který slýchají LGBT+ lidé častěji než prodavačky v obchodě ono slavné „účtenku nechci, mně to nikdo neproplatí…hahaha.“ A to, že být gay, lesba, nebo nedejbože osoba nebinární či transgender, není moderní vymoženost.
Lidé nedělají coming outy jen tak z plezíru, z nudy, nebo aby byli zajímaví. Nedělají to proto, že už nevědí, co by si vymysleli. Je to záležitost stará jako lidstvo samo, jenom části lidstva trvá sakra dlouho tuto skutečnost vzít za své a přijmout. A argument, že za našich mladejch let tohle nebylo, je úplně absurdní. Bylo. Jen nebylo bezpečný s tím lízt ven.
Nenávist, co trvá
„Sestry tam během kázání vykládaly, že homosexuální sex není přirozený a že je to smrtelný hřích. Kdykoliv jsem pak měl sex, tahle slova se mi vracela do hlavy a bylo pro mě hrozně těžké se přes to přenést.“
(Kryštof Stupka, queer aktivista a student lidských práv, Byli jsme tu vždycky)
LGBT+ lidé i dnes čelí vlně nenávisti, kritiky, averze a ústrků. Ať už v individuální rovině nebo z hlediska společenských pravidel. Ani dnes si nemohou být jisti, že je nikdo nebude zesměšňovat, nadávat jim do úchylů, nezmlátí je nebo dokonce nezabuje, když se otevřeně přihlásí ke svojí identitě.
Dokážete si představit, jaký příšerný tlak to musí být? Dovolit si být sám sebou jen v nepatrných záblescích, ve chvílích, který jsou pro mě bezpečný? Strach být sám sebou a být vidět takový, jaký opravdu jsem, je v případě LGBT+ lidí mnohem děsivější než naše „budou mi nadávat do feťáků, když budu mít potetovanej krk?“
Nebát se zeptat
„Bůj je láska. Takže odpověď je jasná. Bůh miluje všechny lidi.“
(Jaroslav Lorman, teologický etik a jáhen, Byli jsme tu vždycky)
Obě knížky mě hluboce zasáhly. Filip Titlbach vede jednotlivé rozhovory velmi citlivě a s respektem, zároveň se nebojí být i hodně otevřený. Poskytuje nám tak návod, jak se i my můžeme ptát, aniž bychom ublížili. Protože o tom to celé je. Bojíš se? Nerozumíš tomu? Tak se zeptej. Poslechni si něčí příběh.
Zjistíš pak, že to není žádný úchyl, který měl těžký dětství, ale člověk jako ty, který řeší, že mu to momentálně nejde v práci, a neví, kam dcera půjde na školu. U Sjóna linka LGBT+ není na první pohled tak patrná, ale s postupujícím dějem je jasný, v jaký pasti chlapec žije, že nemůže dát najevo, kdo je, a tak raději prožívá příběhy na plátnech ve tmě reyjkjavických biografů.
Důstojný život není privilegium
„Jsme tady na světě, abychom si houžili a napnuli svoje duše až do vesmíru. A to ve vězení heteronormativních norem nejde, baby.“
(Just Karen, drag queen a performerka, Byli jsme tu vždycky)
Za mě skutečně obrovsky důležité knihy. Doporučuji přečíst v libovolném pořadí. Možná se vám zase o trochu poootevřou oči. Odsoudit člověka, jehož příběh jsem si vyslechla, totiž není tak snadné jako smést ze stolu zkratku, které nerozumím. Každý máme právo na důstojný život. Není to privilegium vyvolených. Máme ho všichni. Nikomu by nemělo být upíráno jen proto, že je tu někdo, kdo s tím nesouhlasí a jehož práva diskutovaná nejsou.
