LGBT „cpou“ už i mládeži. Ještě že tak

V jednu chvíli byl vlak tady, a pak hned pryč, a Archie si přál, aby do něj mohl naskočit a zmizet spolu s ním.

Jsem moc ráda, že se teď o LGBTQ tématech víc a víc hovoří. Kdykoli se ozvou hlasy: „Už to nezmiňujte! Čím víc o tom budete mluvit a cpát nám to, tím víc na vás budeme naštvaný!“, říkám si právě. Právě že. Mluví se o tom proto, že s tím tak úplně v pohodě nejsme, když nás to neustále pobuřuje. Vznikají pohádky, kde se mají rádi dva rytíři. V nové pixarovce Mezi živly je dokonce první nebinární osoba. Věřím, že je to důležitý. Potřebujeme mít své vzory. Heterosexuálních a cisgenderových je všude přehršel. Kolik však znáte transprincezen a kouzelníků gayů?

„Dlouho jsem si přál být jiný. Věřte mi. V podstatě každý den svého dospělého života.“

Přesto to vždycky vyvolá nevoli. Proč to cpete už dětem? Motáte jim hlavy, že nevědí, čí jsou. Neměli by vyrůstat s tím, že se můžou rozhodovat, jestli chtějí být holka nebo kluk. Nějak se narodili, tak jsou takoví. Doteď si pamatuji, co vyvolal díl prasátka Pepy, kde se objevily dvě maminky medvědice. Pořád se tu pracuje s představou, že musíme děti před LGBTQ chránit. My dospělí se s tím už nějak vyrovnáme. Koneckonců vždycky můžeme zabednit okenice, když je Prague pride, a dělat, že ty kraviny neexistujou. Děti by ale měly vyrůstat v „normálním“ světě.

Máma a táta by na něj byli hrdí. Žádné slzy. Žádné scény. Takhle to bude nejlepší.

Poslední dny Archieho Maxwella naopak ukazují, jak velký problém je, když cokoliv před dětmi skrýváme. Archie není zrovna hvězdou třídního kolektivu. Z předchozí školy má i zkušenosti se šikanou a fyzickým napadením. Zrovna se mu podařilo vybudovat si křehkou stabilitu v provazišti vztahů v nové třídě, když se lanovím prožene nový vichr z hor. Rodiče se rozvádějí. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Tátové i mámy si hledají nové partnery a opouštějí rodinu běžně. Táta Archieho si však nenašel novou ženu. Našel si nového muže.

Archie to znovu pocítil, to, jak je těžký, jak moc stahuje mámu ke dnu.

Archie si se svými pocity neví rady. Logicky to může vést k myšlence, že za jeho depresi může právě LGBTQ. Jak mu to ten táta mohl udělat? Neměl se vyoutovat. Raději měl celý zbytek života dělat, že je stejný jako ostatní tátové!

Já myslím, že problém je právě to ticho a zametání pod koberec. Když je normální, že děti nemají možnost promluvit si s někým důvěryhodným a kompetentním o tom, co znamená být gay a lesba, o genderu, o svém těle i hranicích, pak jen omílají to, co slyší doma. Jak těžké je pak přijít do školy s tím, že váš táta má přítele, když nejpravděpodobnější reakcí bude, že tvůj táta je „buzna“ a ty to máš určitě po něm?

Kdyby se o tom běžně hovořilo, ostatní děti by to nemusely vidět jako takovou překážku či hanbu. Archie by to nemusel v sobě dusit a být na to sám.

Pohybovali se spolu s davem ostatních zákazníků a nevymykali se z něj o nic víc nebo míň než všichni ostatní.

V jeho pocitech, myšlenkách a emocích se skrývá odpověď, proč bychom měli být vděčný za každé dvě medvědice v jakékoliv pohádce. Přesně tímhle vytváříme bezpečný a respektující svět pro naše děti. Svět, kde je prostor pro všechno a nikdo není na nic sám.

Možná ne všechny knihovny jsou tak otevřené a nemají kromě young adult fantasy i young adult queer regál. To ale neznamená, že si tak nemůžeme zařídit svojí vlastní knihovnu doma a hlavně být ready neodmítat nic a hovořit o všem, co je potřeba probrat. Nikdo nás to neučil. Víme, že zdrhnout a zavřít oči, je jednodušší. Už vám ale někdo řekl, že je respekt je sexy?