Článek
Není to jen tak, učit vnímat a rozpoznávat zvuky někoho, kdo většinu života slyšel, jako by byl pod vodou. Se špuntama v uších. Chce to odvahu a disciplínu. Rozmluvit tuhle osobu pak vyžaduje nervy z meteorickýho železa a odhodlání silnější než křik bruxy. A občas to dokáže bolet víc než rána kyvadlem…
Logopedie – praxe pro drsňáky
„Fínko, máma bude povídat a Fínka bude odezírat. Auto.“
Fínka bezpečně ukáže na obrázek s autem.
„Super. Rohlík. Rohlík. Rohlík. Fínko. Rohlííík.“
Fínka nereaguje. Otáčí papír s obrázkama, jestli z druhý strany není náhodou něco víc cool. Není.
„Fínko, kde je rohlík? Bezvadný. Kde je kočka? Skvělý. Tak. Máma si teď zakreje pusu a Fínka bude poslouchat, jo? Ucho. Ucho. Ucho.“
Fínka neví. Zkusíme to s odezíráním a klapne to.
„Co tu máme dál? Máma. Máma. Máma. Fínko. Poslouchej. Máma. Máma. Jasný. Bezva. Párek. Párek.“
Fína poposedává na židli a kouká do stropu. „
Fínko, poslouchej! Pááárek!“
Nic. Zkusím to se znakem.
„Super. Tak tohle hotovo.“
„Špatně!“ hulákal Lambert. „Jdeš moc blízko! A nesekej naslepo! Říkal jsem: koncem čepele na krční tepnu. Kde mají humanoidi krční tepnu? Na vršku hlavy? Co se s tebou děje? Soustřeď se, princezno!“
„Kdo je tohle?“
„Opi K?“
„Ano, opice. Super! Budeme tleskat, jo? O-PI-CE…Fínko, tleskáme!“
Fínka kouká z okna. Okouzlily jí padající listy.
„Fínko, budeme ještě chvíli pracovat, ano? Pojď, budem tleskat spolu. O-PI-CE.“
Fínka má zasněnej, mírně skelnej pohled. Nevím, kde je, ale rozhodně ne tady se mnou.
„Fínko, broučku, podívej, teď tleskáme.“
Jakž takž vytleská opici a pak si vesele plácá dál dle libosti. Slabiky na ní nenechaly nejmenší dojem. Vezmu jí ruce do dlaní a snažím se v sobě probudit poslední zbytky vědeckýho nadšení. Oči mi lehce svítěj. Sice počínajícím šílenstvim, ale stačí to. Fínka se hecla a pracuje.
„Bezvaaa! Skvělý! Ještě to spočítáme! O-PI-CE!“
Vypočítávam na prstech. Fínka zkontroluje počet prstů a položí opici k příslušnýmu obrázku. Uff. Báječný. Další cvičení za náma.
„Přískok. Útok. Odskok! Půlpirueta, rána, odskok! Rovnováhu, udržuj rovnováhu levačkou, jinak spadneš z hřebenu!“
„Teď budem dělat věty, jo? Kdo je tohle?“
„Chía.“
„Ano. To je Fína. Ale co je to za zvířátko?“
„Mych.“
„Super. Fínko. Je to myška. A co dělá ta myška?“
„Čoj,“ řekne Fínka a znakuje čaj.
„Ano, je to čaj, viď? A co s ním myška dělá? Myška má čaj?“
Fínka se usmívá a něco si povídá. Plynnou Starší mluvou. Nevnímá mě ani trochu.
„Fínko, myška má čaj?“
„Pitý. Pitý.“
„Super. To by taky šlo. Myška pije čaj. Co tu máme dál? Kdopak je tohle?“ „Baďabáď.“
„Jasně. Barnabášek, ale co je to za zvíře, je to kůň?“
Fínka vrtí hlavou a znakuje krtka: „T Tk.“
„Super, Fíno. Krtek. A co dělá krtek?“
Neslyší. Neposlouchá. Se zaujetím sleduje stín, kterej vytvořila lampička na zdi. Začínám bejt mírně netrpělivá: „Fínko! Co dělá ten blbej krtek?“
Vrčím a zvyšuju hlas. „Podělaná logopedie,“ běží mi hlavou. Fínka se na mě podívá a začne kňourat.
„Já…já nedokážu odrazit kyvadlo mečem. Jsem moc slabá. Vždycky budu slabá, protože… jsem děvčátko!“
Pohladím jí po hlavě: „Fínko, to zvládneme. Co dělá ten krtek?“
„Jaoda.“
„Ano. Super. Krtek drží jahodu?“
„Papá.“
„Skvělý. Výborný! Krtek papá jahodu. Bezva.“
„Haaa! Ha!! Haaaáá!!! Mám tě! Tu máš, gryfe! Geralteee! Viděls?“
„Výborně, Ciri. Výborně, děvčátko.“
Tak a hotovo. Pro dnešek. Teď bych tam švihla aspoň jednoho Racka. Na zdraví a na uklidněnou. Rozmasírujem svaly a zejtra znovu. Abychom nezískaly fóbii. Logopedie je mrtvá, ať žije logopedie!
Výcvik na dlouhou trať
Stejně jako v zaklínačským tréninku jsou výsledky patrný až po určitý době. Několik tejdnů tvrdý šichty s krtkem a Fínka konečně začíná komentovat, co se kolem děje, ve větách.
Stejně jako u zaklínačů i naše snaha bude málokdy oceněna. U některejch odborníků jsme pořád za neschopný rodiče, co mají dementní dceru, kterou nejsou schopný nic naučit.
Temnota a tesáky
Ale my makáme dál. Protože vždycky bude existovat temnota a vždycky v ní budou tesáky a drápy, vražda a krev, ticho, jazykový bariéry a neschopnost se domluvit. A vždycky budou zapotřebí zaklínači (a rodiče). Aby se objevovali všude tam, kde budou užiteční.
Všechny citáty z povinný literatury: Andrzej Sapkowski – Krev elfů
