Článek
Lítají kolem nás projektily informací, úkolů a dílčích zodpovědností. Často se trefí do živýho, často s sebou vezmou i kus masa. Závaží, který drtí ty, co ke vší tý péči a výchově, ještě pracujou, je pak mnohdy nepopsatelný. Skolilo by i buvola. Nedá se účinně předat. Musí se to zažít. Je vlastně jedno, jestli mám děti doma, protože jsou nemocný, nebo jsem při každý činnosti furt v pozoru, že musím někoho odněkud vyzvednout a někam ho zase odvízt. Nikdy to není jen jedna věc.
Čím víc uprdelismu, tím víc Adidas
Množství neplacený a neviditelný mravenčí práce, kterou nikdo neocení, jelikož si jí, je-li řádně splněná, ani nevšimne, je značný. Vyvinutí určitýho stupně uprdelismu zvlášť v těch oblastech, který momentálně neblafaj jasným plamenem destrukce, je pro zachování aspoň částečný duševní rovnováhy nezbytný. Do oblasti „na tohle seru, na to teď nemám kapacitu“ se postupně učím házet čím dál víc věcí. Bohužel tam někdy zahučím sama a veškerou mojí sebepéči pak zahrnuje „máš čistý zuby a triko bez fleků, jsi dobrá, pokračuj.“
Něco za něco, zub za zub
Opravdu bych chtěla být s tím v pohodě. Nést svý frčky pracující matky s hrdostí. Podívej se na sebe, jak jsi hustá! Neumím to. Mnohem častěji mě to sere a čím dál tím víc se přistihuju při myšlence, proč si sakra musím pořád vybírat? Proč je to vždycky něco za něco? Buď se budu věnovat práci, nebo dětem. Buď budu po večerech dohánět úkoly, nebo úklid. Buď si budu připadat jako na hovno matka, nebo na hovno makáč. Zlatej hřeb je…wait for it…připadat si na hovno v obou případech.
Žádná z variant…
V praxi může nastat několik variant. Popíšu na příkladu tohoto víkendu, kdy nám tatínek musel neplánovaně do práce. Mohla jsem se třeba rozhodnout, že zabavím děti. Nějak inteligentně a smysluplně, aby to nezahrnovalo rozstřihávání papíru na miniaturní kousíčky, malování fixama, který pak zásadně opomenou zavřít, neúmyslně je obtiskaj na veškerý povrchy v dosahu, nebo se jimi naprosto úmyslně zmalujou od hlavy až k patě.
V tomto případě bych se vyhnula zbytečnýmu úklidu navíc, ale zákonitě budu vyšťavená už v poledne. Není totiž větší kravina než snažit se zabavit děti, který se dokážou úspěšně zabavit samy. „Netlač řeku, teče sama“ úspěšně mutuje v „Nestav se povodni jen v kotníkových holinkách a děravý pláštěnce“.
V této variantě samozřejmě do práce neudělám vůbec nic. Veškerý tasky můžu rovnou přesunout na jiný a pro mě méně vhodný termín než je dopoledne, tj. čas, kdy občas ještě jedu z vlastního. Nevytopenej obývák a duševní pohoda způsobená nekumulováním dvaceti činností jde pak navrub spánku, odpočinku a mýmu volnýmu času.
…není úplně výhodná
Tuhle sobotu jsem se rozhodla, že v době, kdy jsme ještě celkem produktivní, budu pracovat a nechám děti dělat, co chtějí. V tom případě je potřeba se předem smířit s tím, že minimálně hodinu poté budu muset věnovat nápravě škod (může zahrnovat cokoliv od drobnýho úklidu, přes vytírání rozličných kentusů až po mytí oken a sádrování).
Můžu si pak říkat, jak je skvělý, že jsem mohla pár hodin nerušeně pracovat. Jestli teda práci, kterou doprovází permanentní dětský soundtrack gorilího řevu, skučení, nadšených výkřiků i čehosi na hraně skotský gaelštiny po pár litrech whisky a hrdelního zpěvu kmene Zulu, můžu považovat za nerušenou.
Dotazy a požadavky směřované na mou osobu radši ani nepočítám. Bez nich by to samozřejmě nešlo. I děti bavící se volnou hrou se občas musí ujistit, že jejich matka žije a není komplet ovládaná umělou inteligencí.
Co se podělá dneska?
Někdy to snáším líp a vlastně mi to ani nepřijde. Někdy mě to neustálý vybírání mezi tím, čemu teď dovolím se víc posrat, aby se něco mohlo posrat o fous míň, kdy ani jednou nedosáhnu na aspoň minimální kompromis, kterej by mě nedrásal, vyčerpává. Proč to tak musí být? Psychologové radí, že pro zvládání těžkých situací je dobrý naučit se oddělovat pracovní, rodinný a osobní život. Rada jak stehno. Jak to mám udělat, prosím pěkně?
Je tohle prostě osud pracujících matek? Těch, pro který mateřství není nebo nemůže bejt všeobjímajícím posláním, do kterýho se zabalej jako do hřejivý pokrývky a s úsměvem snášejí všechno, co v sobě nese? Včetně blech, nočního pocení, kousavýho materiálu i případný nákazy tyfu? (podobnost s jedním dílem Dr. Quinnový není čistě náhodná)
Poslání, který nestačí
Upřímně kolem sebe nemám ani jednu matku, kterou by uspokojovalo čistě jen mateřství a nepotřebovala by žádnou jinou seberalizaci, aby si mohla aspoň na chvíli připadat jako člověk. Většinou po uplynutí zkušební doby (v řádu týdnů až let) potřebujeme přidat ještě něco. Jen našeho. Řada z nás chodí pozdě spát, i když víme, že nám to ráno bude chybět. Je to čas, kdy můžeme být samy sebou, za sebe a dělat věci jen tak. Čistě z plezíru. Neřešit to, co se od nás matek očekává. Bolavý bříška, nočníky a rýmičky.
Kdo to kdy pochopí?
Krom toho, že je to dost nepříjemnej problém na osobní rovině, je možná ještě nepříjemnější na tý společenský. Málokdy se setkáte s pochopením. Pokud se zrovna nebavíte s matkou, která je taky pod palbou, jelikož v noci přepisovala účetní knihy, když byl Pepík doma s horečkou, tak se většinou dočkáte:
Jsi matka. Nechceš toho nějak moc?
Ty jim nechceš obětovat úplně všechno?
Tak sis je neměla pořizovat!
Bezva. Dál?
Když toho máš moc, tak prostě nepracuj. Jednou máš děti, tak se o ně koukej starat. Máš štěstí, že zrovna v Čechách máme mateřskou delší než Lovosice.
V dnešní době není relevatní ani tohle. Bohužel. Dneska už matka většinou pracovat musí, i kdyby sama od sebe náhodou nechtěla. My třeba s mužem pracujeme oba (přestože pořád spadám do kategorie osoby pečující a vzhledem k naší Fíně ještě nějakou dobu budu) a ke konci měsíce jsme rádi, že tak nějak vyjdeme. Že budu část měsíce vydělávat jen na to, abych zaplatila odvody a soukromou školku pro Bašíka na dva dny, protože ve spádový není místo, byl další kompromis, na který jsem musela přistoupit.
Člověče, nezlob se!
Tak jsem dopoledne připravila otázky na rozhovor, napsala text do jednoho projektu a dohnala dalších pár pracovních restů. Teď jdu odklízet následky dětskýho tsunami vedle v pokoji. Vděčný úsměv na tváři u toho nejspíš mít nebudu. Asi se nevyhnu i nějakýmu tomu radostnýmu zvolání „doprdele práce!“, až se z pod postele budu snažit vyšťourat rozkutálený figurky z Člověče, nezlob se (nezlobím, sakra!) a dělat, že zvednuvších se chuchvalců prachu jsem si nevšimla (už i naši pavouci si myslí, že jsem úplně slepá!).
Pak to všechno nakrmím a netrpělivě a s lehce hysterickým záškubem ve tváři budu čekat, až se mi vrátí domů muž. Těžko říct, kdo z nás bude mít větší radost.
Co mi s mental overload pomáhá?
Vidět se v kontextu světa
Občas si čtu příběhy lidskoprávních a humanitárních organizací. Naposledy jsem četla o Farimatě, babičce čtyř vnoučat z Bali, jejíhož syna zabili teroristé, a tak je teď jediná, kdo se může o děti postarat. Ne proto, abych zjistila, že je na tom někdo hůř, proto nemám co skučet. To nepomáhá. Nikdy. Vidím tak ale svý témata v širších souvislostech. Vím, že každej máme něco a rozhodně v tom nejsem sama. Vidět se v kontextu celýho světa mi pomáhá být laskavější k sobě i k ostatním.
Dělba práce
Doma se dlouhodobě snažíme v rámci dělby práce situaci narovnat spravedlivěji. Ačkoliv je péče o děti převážně na mně, doma už skoro nevařím. S každým dalším jídlem, který připravuje můj muž, se mi dýchá volnějc. I když to není vždycky růžový, vím, že se oba snažíme a to mi kolikrát stačí. Jsme na stejný straně. Jeden tým.
Pokud si něco takovýho doma zatím nedokážete představit, protože překonávat předsudky rodinných rolí je někdy dost těžký, nebo váš partner má takovou práci, že přijde domů a umře, zkuste si vytvářet podpůrný sítě jinde. Využijte širší rodinu, kamarády…
Myslet na sebe
Každý den udělat něco pro sebe. Nemusí to být nutně horká koupel s růžovými plátky. Mně se zvedá tlak, jen si to představím. Stačí nechat plnej dřez s tím, že dneska už stačilo, sednout si na podlahu a zahrát si s dětma na spící lvy.
Mluvit za svůj kmen
Moje velmi oblíbená socioložka Lenka Simerská, která dlouhodobě zkoumá gender pay gap pak říká, ať kandidujeme. Všude, kde to jde. To je dvojsečný. Ačkoliv se dostanete tam, kde se sedí na penězích a řeší se důležitý témata, dočasně si tím můžete zvýšit i svůj mental overload. O problémech vaší skupiny se tak ale dozví víc lidí. Čím víc lidí pak bude mluvit nahlas, tím rychlejší ta změna bude.
Koho téma víc zajímá, nebo si v něm připadá občas ztracenej jako já, velmi doporučuju záznam z panelový diskuze z loňský konference Heroine, které se zúčastnili už zmiňovaná Lenka Simerská, právnička Šárka Homfray, matematik René Levínský, psycholožka Eliška Kodyšová a komentátor Petr Bittner.
Pozn.: chtěla bych zde vzdát upřímný hold všem samoživitelkám. Některý z nich by se třeba i v čistě mateřským poslání byly bývaly našly. Ale nemůžou. Na jejich mental a jinej overload nemáme na Zemi měřítka. Jsou ještě víc citlivý na kapacity místních školek, nemoci dětí, ceny potravin i libovůli zaměstnavatele.
Já si tady jen tak fňukám, sem tam mi jebne, ale nějak to zvládnu. Nejsem na to sama. Přátelé, máte-li ve svým okolí matku samoživitelku, nebuďte lhostejní a občas se třeba zeptejte, s čím můžete pomoc. Zdá se to jako hovadina, ale není. Aspoň to zkuste…
