Článek
Když se řekne sebeobrana, většina z nás si vybaví temnou uličku, opuštěnou zastávku MHD a týpka s kuklou přes hlavu. Trénovanějším už detailně šrotujou v hlavě elegantní výkopy z otočky, který již pár let horlivě nacvičujou v tělocvičně. Další si představí levý hák v rychlým sledu následovaný pravým. Životní praktikové věrni filozofii „hodně šťáry s minimem starostí“ pak koleno zabořený v rozkroku a prsty v očích. Moderní sebeobrana Jasmíny a Pavla Houdkových je však o něčem docela jiném. Vyhraný boj je ten, ke kterému vůbec nedojde.
Vytrvalý vyvraceči
Moderní sebeobranu sleduju na Instagramu už dlouho. Jejich příspěvky jsou jasný, stručný a vždy k věci. S ničím se moc nemažou a se sympatickou vytrvalostí vyvracejí mýty o tom, co je sexualizované násilí, znásilnění, jak má vypadat „správná“ oběť či kdo je to agresor. Pořádají online i živé kurzy a nedávno jim navíc vyšla knížka s ilustracemi Barush Maush (tý, co stojí za nejen výtvarnou stránkou Konsentu).
Každá třetí, každá desátá
Už od začátku knihy, kterou Pavel s Jasmínou věnovali dceři Marianě, jež „vyrůstá v zemi, kde je každá desátá žena znásilněna a každá třetí terčem sexualizovaného obtěžování“, jsem měla neustále na mysli svojí vlastní dceru. Holčičku, která v mnoha ohledech zapadá do predátorova obrazu „snadný“ kořisti. Za prvý je to dívka. Za druhý má na hlavě dva kochleární implantáty, což z ní v očích okolí dělá antilopu, která půjde nejsnáze izolovat od stáda a ulovit.
Kdo je tady slabý kus?
Představovala jsem si ji, jak vesele poskakuje ulicí, pozornost roztříštěnou mezi desítky extrémně zajímavejch podnětů jako letící moucha, hračky ve výloze či kaluž, a polévalo mě horko. Pak jsem si vybavila její obličej a výhružné vrčení pokaždý, když se jí něco nelíbí. Její důrazné „neky!“ doprovázený zamítavým gestem, které pochopí i člověk, co neumí znakovat. Sakra, je to skutečně moje dcera, o kterou bych se tady měla bát? Nejsem nakonec slabší kus ze stáda já?
Být za krávu a zagorku…
Kolikrát jsem v životě udělala něco jen proto, abych nebyla za „zagorku“, nebo si o mě náhodou někdo nepomyslel, že se chovám jako vztahovačná kráva? Kolikrát za den se musím pracně přehodit z oný zrádný výhybky „nech to bejt, nestojí ti to za to“? Jenže ono stojí. Co jinýho by mi za to mělo stát než já sama?
…je skvělá obrana
Dospět do stádia „nazvi mě, jak chceš, ale takhle se ke mně prostě chovat nebudeš“, vyžaduje praxi. Než se to naučíme chvíli to trvá. Bohužel postoj „chovám se slušně, nedělám problémy“ ale vysílá do světa dost jasný signál. Nechala si líbit, že jsem do ní strčil v metru, a ještě se mi málem omluvila. To jí teď klidně můžu šáhnout i na zadek, ne?
Moderní sebeobrana v jedný větě
A přesně tohle – umět se za sebe postavit v běžných denních situacích a nenechat na sobě dříví štípat, přestože pak budu za hysterku – je hlavním a nejdůležitějším principem knihy, potažmo celýho konceptu Moderní sebeobrany.
Ne. Není to výzva, abychom odteď všichni kolektivně lámali prsty komukoliv, kdo nám v metru omylem stoupne na nohu. Bude úplně stačit, když si pohlídáme svoje hranice. A pokud víme, že jsme typ, co se radši stáhne, přetrpí hnusnou poznámku a dělá, že to okázale ignoruje, ačkoliv by si nejradši někam zalezl a brečel, tak to začít pomalu měnit.
Chraň si svý hranice
Osobním hranicím je v knize věnovaná největší pozornost. Jak se ohradit, když se mi něco nelíbí. Jak se postavit, mluvit a chovat se jako sebevědomý člověk. Logicky. Pokud nepůsobím jako slabý kus, co nechce dělat vlny a raději všechno tiše strpí, tak se významnou měrou podílím na tom, že k žádný vážnější konfrontaci vůbec nedojde.
Pro zbylý případy jsou pak v několika kapitolách vysvětlený nejefektivnější postupy, jak útočníka zneškodnit na dostatečně dlouhou dobu, abychom mohli utéct. Sebeobrana totiž není box, kde rozhoduje síla, ani gentlemanský duel, který se řídí předem stanovenými pravidly. Útočit na zakázaný místa je zde nejen povoleno, ale výslovně doporučeno.
Odnést si aspoň tohle
Je více než pravděpodobný, že po přečtení budete chtít navštívit nějaký z kurzů Moderní sebeobrany, protože vám to na papíře nebude stačit. Jděte do toho. Pokud byste si však z knihy neměli odnýst nic jinýho, pak je to: stoupnout si rovně, vypnout hrudník, zvednout bradu, ramena dolů a pocit: „Ale já nejsem živý muž! Máš před sebou ženu. Jsem Éowyn, Éomundova dcera. Stojíš mezi mnou a mým pánem a příbuzným. Táhni, pokud nejsi nesmrtelný! Ať živý nebo temný nemrtvý, srazím tě, jestli se ho dotkneš.“ Jste tam? Cejtíte to?
Kniha jako zbraň
V anotaci se píše, že kniha Moderní sebeobrany je zbraň. Můžete s ní třeba praštit agresora po hlavě. To však nedělejte. Knihu radši čtěte. Čtěte ji pozorně a ochráníte nejen kousek, který chcete ve svý knihovně mít, protože je krásnej a moc dobře napsanej, ale především svý zdraví, život a bezpečí. Stay safe.
