Článek
Oranžové na černém
Název knížky napsaný výraznou oranžovou barvou v podstatě shrnuje, čeho by se každý vychovatel v ústavní péči měl držet. Jsme lidé a děláme chyby. Dělají je samozřejmě i tety a strejdové v ZDVOP (zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc). U vychovatelství a práce s dětmi jsou ale výhledově destruktivnější než třeba za kasou v Lidlu. Pokud jste placení za to, že tam jste, a víte, s kým pracujete, neměli byste se s tím, že nějakou chybu uděláte jen tak spokojit a skončit u toho.
„Vlastně to „nebuď píča“, jak se celá kniha jmenuje, prvně patřilo mně. To já jsem byl ta píča. Byť jsem měl za to, že postupuji správně a fakt jsem nad tím přemýšlel. Tak proč tam to dítě teď sedí a brečí? Ten kluk ke mně přišel a řekl mi: ‚Prostě příště už nebuď píča a takhle to nedělej.‘ A mně to došlo,“ vysvětluje upřímně sebekritický původ názvu knihy její autor.
Já ti neublížím…
Řada z nás o ústavní péči nemá úplně jasnou představu. Naštěstí. Víme, že existují dětské domovy, pak cosi jako diagnostické ústavy a pasťáky, ale nikdy jsme s nimi neměli co do činění, natož abychom tam nedejbože skončili zavření. Jsou ale děti, a není jich zrovna málo, které takové štěstí nemají. Rodiče se o ně nejsou schopni postarat, nebo je pro ně dokonce vlastní rodina nebezpečná.
Táhnou si do života spoustu šrámů, jizev, popálenin, modřin, ale i takových zranění, která vidět nejsou. Tím hůř se hojí. Potřebují obrovské množství času, trpělivosti, důvěry a bezpečí, aby se mohly opět začít otevírat, mluvit o tom, čím si prošly, co je trápí a možná opět začít věřit, že i ony mají naději. Málokdy se chovají tak, aby bylo snadné je přijmout a milovat je. Jejich křik je naléhavý, syrový a může být doprovázený sprostými nadávkami a ranami pěstí. Tím víc ale lásku a péči potřebují.
„Mlátil mě a křičel: ‚Já chci do vany! Já chci do vany!‘ Stále jsem ho objímal, stále jsem ho houpal a pusinkoval do vlasů. Plakal, plakal, víc a víc…Jeho pláč byl stále hlasitější, stěží lapal po dechu, mlátil vší silou, až se jeho slova konečně změnila. ‚Promiň, mami, já už budu hodnej!‘ Mlátil mě, plakal u mě, křičel na mě, ale ve své hlavičce byl kdesi se svou matkou. Trvalo to zhruba deset minut. Pak přestal plakat, my oba. Podíval se na mě a začal se smát. Už byl opět s námi, v dětském pokojíčku zabalený v ručníku,“ přibližuje jeden takový příběh Tomáš ve své knize.
Zájem dítěte na prvním místě
Ne každý, kdo v systému pracuje jako vychovatel, je ale ochotný do práce se svěřenými dětmi vložit tolik energie, a to něco navíc, za co vlastně ani není placený. Hlavně, že jsou nakrmené, čisté a neprší na ně. Na jednu stranu je to lidsky pochopitelné. Pracovat v ústavní péči je strašně náročné. Staráte se den co den o děti, které jsou zraněné, křehké, v noci se budí, sebepoškozují se. Děti se pak navíc mnohdy vrací do biologické rodiny nebo do jiného zařízení, čímž utrpíte také nějakou ránu. A pak dostanete další dítě, které si pustíte k tělu…
„Jeden z důvodů, kdy mnoho vychovatelů začne časem k těm svěřeným dětem přistupovat ‚chladněji‘ je právě z nutnosti nějaké vlastní ochrany. Z toho důvodu, že člověk si to odloučení, tu bolest s tím spojenou prožil tolikrát, že je pro něj bezpečnější si děti k sobě tolik nepouštět, protože stejně odejdou. Jakmile se dostanu to této fáze, už tolik neřeším, co cítí dítě, ale to, co cítím já.“
Práce vychovatele je náročná fyzicky, psychicky i emočně. Je snadné zde shořet jako papír. Dalším úskalím jsou finance, které rozhodně nejsou nijak motivační, aby sem proudili lidé v produktivním věku a s patřičným vzděláním. „Je finančně tak podhodnocena, že aby tam pracovník vůbec mohl chtít pracovat, potřebuje mít další práci. Nebo dvě práce. Nebo ropný vrt. Zkrátka potřebuje mít nějaký stabilnější příjem. Málokdy se do ní pouští produktivní člověk, který si chce vydělat peníze, založit rodinu, vybudovat domov. Většinou jsou to lidé, kteří už tuto fázi mají za sebou a je to právě mnohdy přivýdělek k důchodu.“
Slib to, strejdo!
O to větší obdiv k lidem jako je Tomáš Morávek, kteří se to snaží změnit, cítím. Vytvářet pro děti bezpečné prostředí, být tím parťákem i ochráncem a v jejich zájmu být ochotný házet vidle do zaběhnutých pořádků. Původně herec a moderátor však být vychovatelem rozhodně neplánoval. Jednou s kolegy pořádali divadelní festival, kam pozvali i všechny klokánky z okolí. Tam se ho chytla roztomilá holčička s copánky a nalíčenými upířími zoubky: „Strejdo, odvedeš mě na záchod, prosím? Já se sama bojím.“ Nepustila se ho už po celý zbytek dne. „Přijedeš za mnou do klokánku? Slib to!“ A bylo.
Svou upírku Tomáš opět našel a následně sepsal dobrovolnickou smlouvu. Při jedné návštěvě na vlastní kůži zažil, jak destruktivní může pro tyto křehké děti (a nenechme se zmást drsným vystupováním, to je jen ochranná slupka) setkání s p*čou v systému být. Došlo ke střetu. „Vy mi nemáte co říkat co mám a nemám dělat se svými dětmi. Vy jste dobrovolník a já vychovatelka.“ Jak to skončilo, je asi jasné. Tomáš pracuje jako vychovatel v nejrůznějších zařízeních pro děti už víc jak 9 let.
Herec vychovatelem
Může se zdát, že práce herce a vychovatele jsou tak odlišné, že o nějakém průniku nemůže být řeč. Není tomu tak. Ačkoliv vás někteří kolegové mohou vnímat jako pokrytce, že se přetvařujete, herecké dovednosti přinášejí i řadu benefitů. Jako herec se nebojíte mluvit a umíte poměrně rychle reagovat, pracovat s řečí těla i hlasem.
„Když při komunikaci s běžným člověkem uděláte prudký pohyb nebo jdete sebevědomě, maximálně řekne ‚eh, kráva‘, ‚ta je namyšlená‘. Když jdete moc sebevědomě u těch dětí, nebo moc málo, mohou se vás bát, nebo se naopak chtějí přeměřovat. Uděláte prudký pohyb – dítě jde do útoku, do obrany, do krytu, bojí se. Když přijdu málo sebevědomě, jsem oběť. Když přijdu moc, jsem agresor. Jde o to pracovat s tím vědomě a nepředpokládat. To mě naučila tahle práce. Nepředpokládat.“
Odhadnout své síly
Věřím, že řada, a dost možná i většina, vychovatelek a vychovatelů jsou dobří lidé, kteří skutečně chtějí pomáhat. Být tam plně pro děti, co nejsou jejich. Opečovat v tom sám sebe a dokázat si odvážně říct, že už na to třeba nemám, může být velká výzva.
„V praxi existují i dobré vychovatelky, tety, pracovnice… Bylo by ode mě pokrytecké říkat, že nejsou, když jsem si nakonec jednu z nich vzal za ženu. Z mé osobní zkušenosti, za těch deset let, už na to ale řada z nich nestačí, selhávají, nebo dělají zbytečné chyby. Jakmile člověk sám na sobě uvidí, že už to nezvládá, tak je hrozně super, když si to takhle přizná a opravdu si dá pauzu.“
Jsou i dobré konce
Nebuď p*ča je plná příběhů, jež sice mohly skončit dobře, ale přes veškerou snahu tak neskončily. Kolikrát na mě padal smutek jako deka a moc jsem si pro všechny děti přála lepší konce a šťastnější životy. Co ale vůbec znamená dobrý konec? Že si vybudují funkční rodinu? Najdou si práci? Jsou šťastné?
„Mnoho těch špatných konců je právě o tom, že systém dítě semele. Bývá jednodušší ho označit za problémové a dát mu medikaci, než se snažit pracovat s ním individuálně, což někdy třeba ani z kapacitního hlediska nejde. Za dobré konce považuji všechny děti, které zvládnou nejrůznější přemisťování, poruchy citové vazby, medikace apod. Když dítě i navzdory tomu pořád dokáže být jedinečným, autonomním člověkem, který má svůj vlastní názor.
Fakt jsou to děti, které si prožily hrozné věci, které na nich byly páchány. Ať už v biologické rodině, nebo pak následně systémem. Ale tyto děti to nějak zvládly a teď jsou z nich funkční dospělí, kteří život zvládají skutečně žít. A mnohdy si říkám, že lépe než já. Takže opravdu existují i pozitivní příběhy.“
Z ohrožených dětí se stávají neohrožené
V procesu je teď další kniha. Tomáš je zároveň ředitelem neziskové organizace (Ne)ohrožené děti, v níž se zaměřují na ohrožené děti ve složitých životních situacích. Pořádají akce pro děti, distribuují potravinovou i nepotravinovou pomoc, provozují informační a vzdělávací služby i online poradnu pro děti. Cílem je ale především vybudovat vlastní ZDVOP.
„Hlavní, na čem se teď snažíme pracovat, je vybudovat domov pro děti, kam se ty děti budou vracet s tím, že ‚tady mi tenkrát bylo dobře‘. To je to, co se v praxi málokdy stává. Jestliže se vám do zařízení dostane dítě, které uteče z domova, protože ho tam týrají, a pak raději uteče zpátky domů, protože v tom zařízení se má ještě hůř, je to špatně. Chceme vybudovat takové zařízení pro děti, kde se bude dbát nejen na jejich biologické potřeby, ale aby to bylo vedeno opravdu tak, že si budou vytvářet pozitivní vzpomínky i na tyto komplikované části svého života.“
Potřebují nás
V dětech, a to i těch traumatizovaných, ústavních, zlobivých je naše budoucnost. Podle toho, jak se k nim budeme chovat, takovou budoucnost tvoříme. Jak píše Tomáš v závěru knihy: „Oni nás potřebují.“ V zájmu nás všech doufám, že se systém začne měnit, aby do něj přicházelo co nejvíce lidí jako on. Psů, kteří by mohli ovce lovit, ale rozhodli se, že je budou chránit. Pro ně i pro nás ostatní pak platí, nebuďme lhostejní, nebuďme laxní, nebuďme p*či.
