Neslyšící mezi námi. Je problém ve sluchu nebo ve společnosti?

Knížka Deaf Utopia, jíž napsal Nyle Dimarco, neslyšící herec a model, pro mě byla laskavou a tím důraznější připomínkou, že možná pořád nejsem tak respektující, jak bych si přála. Můžu se snažit víc. Vychovávat neslyšící dceru je něco jiného než sama neslyšící být. Za výzvu k větší pokoře díky. Beru. Vám pak z knihy přináším za mě nejdůležitější insighty. Ne každý je schopný a ochotný číst v cizím jazyce. Ne každý je schopný a ochotný v něm komunikovat. O tu ochotu tu však jde především. Jak ostatně brzy zjistíme.

Celou knihu otevírá symbol <0/. Označuje Deaf power (neslyšící sílu). Vizuálně vychází z mezinárodního znaku pro Deaf power, kdy u jednoho ucha držíme otevřenou dlaň a druhá ruka je zatnutá v pěst ve vzduchu (viz obrázek níže). Ukazuje hrdost neslyšících na svůj vlastní jazyk (znakový jazyk), historii a kulturu. V českém prostředí se tento znak příliš nepoužívá.

Nyle DiMarco ve své knize popisuje „posvátný příběh“ komunity neslyšících. Každá komunita takový má. Ten, který dává jednotlivé členy dohromady, k němuž se mohou upínat, a hledat v něm ponaučení i útěchu. Pro neslyšící je to příběh reverenda Thomase Hopkinse Gallaudeta, člověka, který v Americe založil první školu pro neslyšící. Učinil tak poté, co spatřil hrát si pod stromem osamělou dívku. Mluvil na ni, avšak dívka Alice Cogswellová, vůbec nereagovala. Gallaudet vzal klacek a napsal s ním do hlíny slovo H-A-T (klobouk) a ukázal si na svou pokrývku hlavy. Dívka pochopila a rozzářila se.

V té době žádná škola pro neslyšící v Americe nebyla. Otec Alice byl bohatý muž a poslal tedy Gallaudeta do Evropy, aby nasbíral zkušenosti a informace. Gallaudet zakotvil ve škole pro neslyšící v Paříži, ve které se komunikovalo prostřednictvím francouzského znakového jazyka. Jeden z místních neslyšících učitelů Laurent Clerc se pak s Gallaudetem vrátil do Ameriky, kde v roce 1817 v Hartfordu společně založili první americkou školu pro neslyšící. V Čechách se na první škole pro neslyšící začalo učit 16. října 1926. Škola se jmenovala Výmolův ústav pro hluchoněmé děti a v pražských Radlicích funguje dodnes.

Už nějakou dobu zkoumám životy různých neslyšících. Většinou těch slavných, kterým se povedlo překročit meze své komunity a ukázat se světu. Pomáhá mi to věřit, že to bude dobrý, že to zvládneme, i když se má dcera nenaučí mluvit. U takových příběhů se často dojímáme, jak jsou ti konkrétní lidé neuvěřitelní, co všechno zvládli. Svým nespolupracujícím uším navzdory. Bohužel se tak ale zapomíná na to nejdůležitější. Sluch může být limit. Mnohem větším limitem je ale naše lhostejnost. Pocit, že se nemusíme snažit. Neslyšící si nějak poradí. Koneckonců hlas mají, tak ať mluví, ne? Na učení se znakovky nemáme čas a to ‚máchání rukama‘ nám přijde směšné. Tomu týpkovi, co vymyslel ptačí aplikaci pro lidi s vysokofrekvenční ztrátou sluchu, srdíčko dáme. Proč ne. Jinak nám s tím ale dejte pokoj.

Vymýtit něco, co je ve společnosti silně zakořeněné, dá práci. A nerespekt vůči neslyšícím skutečně zakořenil až hanba. Stačí se podívat do roku 1880, zhruba šedesát let poté, co byla založena Gallaudetova škola pro neslyšící. V tomto roce se konala Milánská konference. Nyle ji popisuje jako jednu největších tragédií v historii neslyšících. Typický příklad „o nás bez nás“. James Denison ze Spojených států byl jediným neslyšícím účastníkem. Cílem konference bylo najít nejlepší možný způsob vzdělávání neslyšících. Ačkoliv do té doby probíhalo vzdělávání přirozeně za pomoci znakového jazyka, měl tento způsob řadu odpůrců. Jedním z nich byl Alexander Graham Bell, jenž vystoupil s tím, že by se neslyšící měli vzdělávat pouze orálně. Milánská konference tvořená drtivě slyšícími tak rozhodla o budoucím osudu. Už žádný znakový jazyk na školách. Pouze odezírání a učení se mluvit. Zlatý věk neslyšících na dlouhou dobu skončil. Čas temna nastal.

Americký znakový jazyk byl dlouho dobu zesměšňován a podceňován. Někteří ho dokonce považovali za okleštěnou a hulvátskou verzi angličtiny. V padesátých letech Dr. Stokoe, slyšící učitel na Gallaudetově univerzitě, spatřil ve znakování studentů určité vzorce a strukturu. Nebyl to chaos létajících rukou a výrazů, měl všechny atributy skutečného jazyka. Dr. Stokoe si se svými dvěma asistenty neslyšící studenty natáčel a zapisoval si poznatky. V šedesátých letech své závěry publikoval. Americký znakový jazyk (ASL) byl díky němu brzy uznán jako plnohodntý jazyk, oficiální jazyk amerických neslyšících. V ČR byl český znakový jazyk oficiálně uznán 11. června 1998.

V roce 1990 George W. Bush podepsal Americans with Disabilities Act (ADA). To byl další velmi důležitý krok v celkovém přístupu k lidem s hendikepem, neslyšícím nevyjímaje. Jeho úkolem bylo vymýtit diskriminaci v klíčových oblastech jako vzdělávání, zaměstnání, doprava, služby a další. Kromě jiného také ADA významně přispěl k tomu, jak bylo na lidi s hendikepem nazíráno. V pozitivním smyslu slova. Česká republika pak v roce 2007 podepsala Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením, která osobám se zdravotním postižením zaručuje plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti.

Nyle v knize kromě historických souvislostí, které formovaly kulturní dědictví neslyšících, uvádí i svůj osobní příběh. Na něm je cenné právě to, že se nejedná jen o hrdé poklepání po rameni, jak je dobrý a kam až se dostal (přestože hrdý má být na co, zvládl toho opravdu dost!). Je to i vhled do běžného života neslyšících. Jak vypadá? S čím se potkávají? Čemu čelí? Protože můžeš být natolik frajer, že takřka bez váhání vlezeš jako první neslyšící do America's Next Top Model (televizní soutěž s prvky reality show z oblasti modelingu) nebo Dancing with the Stars (pravděpodobně budete znát jeho českou verzi Stardance) a vyhrát oboje. To ale neznamená, že je ti příjemné, když se nemůžeš s ostatními dobře domluvit a že bys nejradši vyskočil z kůže, když ti produkce nedomluví tlumočníka.

Hodně nepříjemně se pak projevuje to, co Nyleova máma tvrdila už od jeho dětství:

„On slyší. Ty neslyšící.“

Tenkrát mu to nepřišlo. Jasně. Tak to přece je. Proč se tím stresovat? Jak těžké to ale někdy může být, na to si Nyle musel přijít sám. Díky svým úspěchům se stal mluvčím neslyšící komunity. Osobou, na kterou jde záře reflektorů a on ji místo ke svému krásnému úsměvu dokáže otočit i na skutečné problémy, ústrky a výzvy, jimž neslyšící čelí.

90% neslyšících dětí se rodí slyšícím rodičům. To přináší určitá úskálí. Pokud se rodiče neučí znakovat (a zde musím ze své osobní zkušenosti říct, že i když děláte, co děláte, rodilému mluvčímu se vyrovnáte málokdy), děti postrádají kanál, kterým by se mohly dorozumět. V dnešní době funkčních sluchadel a kochleárních implantátů se i děti se sluchovou vadou mohou naučit perfektně mluvit. Přesto to nějakou dobu trvá a pokud během tohoto citlivého období nemají funkční komunikační systém, může to vést k velké frustraci. Nyle popisuje, jak díky svým neslyšícím rodičům byl odmala doslova „infused“ ve znakovém jazyce. Neslyšící děti slyšících rodičů mohou při absenci znaků být jako sáčky s čajem. Mají v sobě velký potenciál, ale pokud je neponoříme do vody (neobklopíme je podporujícím prostředím), nic z toho nebude.

Naučit se pár znaků není nic těžkého. Pochopit však celý systém a gramatiku znakového jazyka může být pro slyšícího už docela oříšek. Nyle to v knize popisuje na příběhu svého neslyšícího kamaráda, který se naučil znakovat až na vysoké škole. Když pak přišel jako asistent do školky pro neslyšící, přeznakovalo ho čtyřleté dítě.

Když se řekne šikana, představíme si něco hodně za hranou. Nutit někoho mluvit? To je přece v klidu, ne? Nikdo tady nikomu neubližuje. Opak je pravdou. Je to podobné, jakoby po vás někdo chtěl, abyste tančili nazí před publikem. Dělat něco, co nechcete, v čem si přijdete křehcí a zranitelní. Něco, kde jste oproti druhým v nevýhodě. Přesně tomu jsou neslyšící často vystavováni. Třeba ve styku s úřady.

Audismus (tedy diskriminace na základě sluchové vady, termín, se kterým přišel v roce 1970 Dr. Tom Humphries) může nabývat různých forem. V běžné konverzaci je to třeba klasické „Řeknu ti to potom“, když neslyšící nestíhá odezírat (nutno zdůraznit, že odezírání je fakt složitá disciplína, která jde různým lidem různě a záleží na mnoha dalších faktorech) nebo se jiným způsobem nechytá. Zákazy používání jejich mateřského jazyka (tedy znakového jazyka), učitelé trestající žáky dřevěnými pravítky za používání znaků, genetické inženýrství, které má zabránit, aby se narodili další děti se sluchovou vadou, bránění neslyšícím v uzavírání manželství z toho stejného důvodu (to prosazoval pan Bell, o kterém tu už také byla řeč, proč jen měl na neslyšící takovou pifku?) jsou pak jen vrcholy obrovského ledovce. Kry, která spočívá v nerespektu a nepřijetí.

Mít na všechno svůj názor a dávat ho najevo není doménou jen současné doby. První zaznamenané názory na neslyšící pocházejí už že starověkého Řecka. Sókratés v Platónově Kratylu považuje znaky za podřadnější než řeč. Justiniánský kodex upíral neslyšícím, kteří nedokázali mluvit, občanství a další práva. Johann Konrad Ammann, švýcarský doktor v 17. století, považoval řeč za živoucí emanaci ducha, kterou Bůh vdechl do člověka. Neslyšící tak dle něj postrádali duši. Dlouhou dobu byla schopnost mluvit úzce spojována právě s inteligencí a rozumem.

Pokud se pokusíme všechny výše zmíněné diskriminační akce a názory eliminovat, zůstává pak často ještě pocit, že neslyšíci jsou chudáci. Jsou o něco ošizeni (o sluch) a my je musíme litovat. Přesně to v knize popisuje i Nyle. Když byl na konkurzu do America's Next Top Model, produkce se ho všemožně snažila rozplakat. Lidi uvidí slzy, bude větší sledovanost. Nyle tvrdil, že je jako neslyšící spokojený a brečí jen štěstím. Neslyšící opravdu nejsou chudáci. Můžou vést (a taky vedou!) naprosto plnohodnotné a šťastné životy. Než někoho začneme litovat, zkusme se spíš zamyslet nad tím, zda my sami jim v tom štěstí svým chováním nebráníme.

Boj neslyšících o své místo na slunci, které si bezesporu zaslouží, vyjádřil perfektně Nyle se svou taneční partnerkou Petou Murgatroyd ve svém posledním tanci v Dancing with the Stars. Píseň The Sound of Silence k tomu snad byla přímo stvořena. Celý tanec alegoricky vyjadřoval diskriminační chování a předsudky, se kterými neslyšíci museli bojovat a stále bojují. Taková stručná historie neslyšících na tanečním parketu. Chtěli jste nás zadupat, svázat nám naše létající ruce…ale pořád jsme tady. My se nevzdáme.

„Problém není, že neslyšící neslyší. Problém je, že slyšící svět neposlouchá.“
(reverend Jesse Jackson)

Vyignorovat neslyšícího, který něco potřebuje, je strašně jednoduché. Prostě se stačí koukat jinam. Myslím, že ke skutečnému přijení, k počátkům opravdových vztahů (a možná i přátelství?) se dívat jinam nesmíme. Musíme otevřít oči dokořán a začít skutečně vnímat. Neslyšící sice mluví jiným jazykem, ale jsou stejní jako my. Všichni jsme lidé. Pojďme konečně přestat hledat rozdíly a stavět mosty. Pokud se odmítneme snažit, kdo tady pak vlastně neslyší?

Fotky s jednotlivými znaky jsem konzultovala s Milanem Fritzem, neslyšícím lektorem a lingvistou ČZJ. Milane, díky!