Nesnáším, když se v příbězích ubližuje dětem, říká fantasy autorka Zuzana Hartmanová

Vystudovala jsi Informační studia a knihovnictví a pracovala jako knihovnice v pražské městské knihovně. V podstatě dreamjob pro všechny knihomily. Anebo taky ne. Je mi jasné, že od romantické představy „budu od rána do večera obklopená tisíci a tisíci svazky, ke kterým budu moci čichat a občas si jimi i listovat“ může být knihovnická realita dost daleko. Jak bys nám práci knihovnice přiblížila? Co tě na ní bavilo nejvíc?

Tady asi všechny trochu zklamu, protože já paradoxně nedělala klasickou knihovnickou práci, kterou si asi většina lidí představí. Pracovala jsem v oddělení digitalizace a pokud všechno klapne, tak se tam v červnu vrátím. Hlavní náplní byla digitalizace historických dokumentů a jejich zpřístupňování online. Pražská městská knihovna taky ve velkém dělá e-knihy, které jsou u nich na stránkách ke stažení zdarma.

Aby toho nebylo málo, tak já vlastně nedělala ani tohle, protože jsem to oddělení vedla. Takže jsem nebyla tak úplně knihovnice, ale spíš kancelářská krysa. I tak jsem se ale dostala k zajímavým věcem. Jednou jsme třeba digitalizovali pro jednoho badatele první vydání Máje, nebo jsem domlouvala elektronické vydání Conana ještě s Janem Kantůrkem. To byly chvíle, které pro knihomola dost znamenaly.

Jestli jsem to správně spočítala, tak ti letos vedle řady povídek vychází už šestá kniha. Zároveň jsi máma dvou malých dětí. Ze zkušenosti vím, že je to podstatný rušivý element, který jde s psaním dohromady dost blbě. Jak se ti s dětmi za zády (na noze, na klíně…) píše? Co ti funguje a co rozhodně nemáme zkoušet, protože tudy cesta nevede?

Já vlastně nemám pocit, že by něco vyloženě fungovalo. Když mi přijde, že holky zrovna vypadají docela zabaveně, tak si nenápadně otevřu word a zkusím, jestli mi to projde. Někdy to klapne a napíšu třeba i půl stránky, jindy napíšu větu a už jsou u mě. Po večerech už připomínám vařenou zeleninu, takže toho už moc nenapíšu, ale někdy se sejde dobrá konstelace a dám ten den třeba i tři stránky (což nezní jako moc, ale ono se to nezdá).

Rozhodně mi nefungují pohádky. Vyměkla jsem a řekla si, že jim pustím nějakou pohádku, že budu mít tím pádem plus minus hodinu na psaní. To jsem se ale šeredně spletla – u té pohádky mě z nějakého důvodu potřebují ještě častěji než bez ní.

Projevilo se na tvé tvorbě to, že jsi se stala matkou, i obsahově? Začala jsi nějaká témata začleňovat víc nebo naopak míň?

Myslím, že to tam určitě je znát. Víc mých ženských postav teď nějakým způsobem řeší mateřství – ať už to, že se z nich matky stávají, nebo naopak to, že se z nich matky stát nemohou. Taky se přiznám, že už od prvního porodu mám nepřekonatelný problém s tím, když se v příbězích ubližuje dětem (nebo třeba když dojde u malých dětí ke ztrátě jednoho z rodičů), takže tohle je téma, které v mých knihách opravdu nebude moc časté, ideálně bude zcela nepřítomné.

V Kostech pod mechem mám jednu takovou scénu – ale tu jsem napsala nějakých deset let zpátky, dneska bych ji napsat nedokázala. A když jsem původní texty přepisovala a následně redigovala před vydáním, tak tohle byla scéna, kterou jsem po sobě nedokázala ani přečíst, protože když jsem se o to pokusila, totálně mě to sestřelilo.

Trilogii Krysy Apokalypsy mám doma. Duologii Noční labuť jsem si googlila. Musím říct, že to, co tvé knihy na první pohled spojuje, jsou jednoznačně nepřehlédnutelné, zajímavé obálky. Měla jsi o nich vždy jasnou představu, nebo vyplynuly jako vedlejší produkt vydávacího procesu?

Jo, na obálky mám opravdu kliku – vlastně nemám žádnou, se kterou bych byla nespokojená (ačkoliv mě mrzí, že Garif nedostal ty kalhoty od uniformy, no). O většině obálek mám spíš hrubou představu a až výtvarníci, kteří je kreslí, tomu dají finální podobu. Vím například, jaké postavy mají na obálce být, ale detaily se ladí až později. U Kostí to bylo trochu jinak. Tam jsem věděla, jakou atmosféru by ta obálka měla mít, a když jsem narazila na Veroniku Šiškovou a viděla její práci, tak mi okamžitě naskočilo, jak by to mělo celé vypadat. V tomhle případě byla představa tedy jasná.

Když člověk píše už delší dobu, lidé mají tendence si ho zaškatulkovat do nějakého stylu. Ten píše true crime, ta píše městskou fantasy, ten zase postapo romantický horor se sociálními prvky. Všech těch žánrů a podžánrů je tolik, aby se v tom čert vyznal. Jak by ses charakterizovala ty? Je nějaká linka, která tvoje knihy spojuje?

Já jsem v tomhle ještě o poznání větší potížistka, protože každá moje kniha je tak trochu jiná. Labuť je na pomezí hrdinské fantasy a meče & magie, Krysy jsou postapokalyptický arcanepunk, Kosti klasická hrdinská… Co je ale pro všechny ty knihy stejné, je kladení důrazu na postavy. Ať se v těch příbězích děje cokoliv, vždycky je to primárně o postavách – jejich vývoji, motivacích a rozhodnutích, to jsou věci, které mým příběhům udávají směr.

Napsat knihu je proces, i když se tomu člověk věnuje celý život. Jsou nějaké knihy, které se ti psaly líp než jiné? A víš, čím to bylo? Co ti naopak dalo zabrat nejvíc?

Jo, jsou knihy, které se mi psaly snáz. Nejsnáz se mi psalo Oko bouře (druhé Krysy), to bylo hotové – od prvního otevření souboru po poslání redaktorovi (takže v tom byl i čas na uležení a betaci) – za osm měsíců. Myslím, že to bylo tím, že jsem ty jednotlivé scény nosila dlouho v hlavě, měla jsem je důkladně promyšlené a byly to věci, na které jsem se opravdu těšila.

Nejvíc mi daly zabrat naopak třetí Krysy – ale to bylo spíš vnějšími okolnostmi, kdy prostě na to psaní nebyl moc čas, ale já stejně tlačila za každou cenu na pilu a psala to i po opravdu malých kouscích, což nebylo úplně moudré. Paradoxně nejdéle mi zabraly Kosti, ale není to vůči nim úplně fér, protože byly na pár let prostě u ledu. Kdybych to měla počítat na aktivní čas strávený psaním, tak by na tom pořád byly asi o něco líp než ty třetí Krysy.

Příští měsíc ti vychází kniha Kosti pod mechem. Redaktor Jiří Štěpán napsal, že v ní skládáš poctu hrdinské fantasy. Co podle tebe dělá hrdinu hrdinou? Co je to pojítko, které hází do jednoho pytle tak rozdílné typy jako Conan a Harry Potter? A jakého hrdinu či hrdinku máš nejradši?

Podle mě dělá hrdinu hrdinou to, že ať je, jaký chce, tak nakonec, když jde opravdu do tuhýho, upřednostní ostatní před sebou (i když teda nevím, jestli to sedí zrovna na Conana). Přiznám se, že mě to u nich občas až trochu štve, ale tohle hrdinům zkrátka nemůžu upřít. A nejoblíbenější hrdina? Na to nemám odpověď – mám jich ráda tolik, že vybrat jen jednoho nebo jednu nejde.

V knize se setkáme s minotaury. Každou rasu ve fantasy provázejí určité stereotypy. Trpaslíci jsou hrdí, stateční, silní, tvrdohlaví, dobří řemeslníci. Elfové zase sliční, moudří, vysocí. Jací jsou minotauři?

Horkokrevní – pro ránu nejdou daleko. Jsou to výteční bojovníci. Jsou čestní – až takovým tím nezdravým způsobem (jejich krédo zní: „Čest je víc než život.“). Ale taky jsou upjatí a docela úzkoprsí – možná až moc lpí na tradicích…Přesto ale věřím, že jsou to v jistém ohledu sympaťáci.

Jak bys nám Kosti pod mechem představila, kdybys mohla použít jen dvě věty?

Tradiční příběh o pomstě pojatý ne tak tradičním způsobem a rozhodně s netradičními hrdiny. Ráda bych věřila, že působí trochu dojmem hrdinského eposu.

V předprodeji si teď knížku můžeme koupit samostatně nebo jako součást knižního boxu. Jak takový box vypadá a co v něm najdeme?

Inspirovala jsem se v zahraničí, kde takové boxy chodí předplatitelům každý měsíc – je tam nějaká speciální edice knihy (většinou se neví, které) a k tomu nějaký knižní merch – taky se neví konkrétně co. Já si z toho vzala mimo jiné tu formu překvapení.

Kromě knížky s podpisem je v mém boxu ještě pět ručně vyráběných drobností od českých tvůrců, které tematicky nějak souvisejí s knihou – neprozradím přesně, co to je, ale jelikož postupně představuji jednotlivé tvůrce, tak myslím, že není těžké to uhodnout.

Je mi jasné, že se teď soustředíš hlavně na to, jak dostat Kosti ke čtenářům. Až si trochu odfoukneš, na co se chystáš dál? Máš už něco rozepsaného?

Já mám vždycky něco rozepsaného. Většinou tak dvě až tři věci, abych mezi nimi mohla přeskakovat podle potřeby a nálady. Momentálně pracuju na dvojce Kostí, ale to bude asi běh na delší trať – do roka a do dne to nejspíš nebude. A pak pracuju na romanticko-dobrodružné urban fantasy, to je pro mě docela fajn relax.