Článek
Na knižním veletrhu Svět knihy jsem měla mít moderovanou besedu s autorkou Mirou Marcinów. Mira napsala knížku Osiřelec o tom, jak jí umírala máma. Já jsem zase napsala knížku Těhotnej Buddha, jak mi umírala dcera. Společná beseda nakonec z důvodu mojí nemoci neklapla. Jeden podepsaný výtisk Osiřelce jsem si ale vydyndala. A bylo mi velkou ctí. Mira píše opravdu skvěle.
Každý prožívá smrt po svém
Osiřelec je kniha o smrti. Každá smrt je specifická. Ať už nám umře pes, dědeček, dítě nebo matka, ovlivní nás to určitým způsobem do budoucna. Myslím, že smrt prožívá trochu jinak vnuk, který už si s dědou nikdy nepůjde pouštět lodičky. O trochu jinak matka, která už nikdy svému dítěti nedá pusu na dobrou noc. Co teprve dcera, která zůstane bez matky v době, kdy s tím nikdo nepočítal.
Univerzální jazyk smrti
Zároveň ale smrt promlouvá i univerzálním jazykem. Jazykem lásky těch, co odcházejí, i těch, co zůstali. Jazykem společných zážitků a vzpomínek, které blednou, ale nedokážou nikdy tak docela zmizet. Jazykem drobných vyšinutostí, které jsme na tom druhém milovali i nesnášeli zároveň, a teď zjišťujeme, že nám utkvěly tak hluboko, že je děláme taky. Nosíme tělové punčochy, vstáváme ve čtyři a pijeme kafe, říkáme stejné hlášky…
Tenhle univerzální jazyk je v Osiřelci dost patrný. Při čtení jsem myslela na babičky i dědy, které už nikdy neuvidím. Myslela jsme na svojí dceru Žofku. Přestože Mira nepsala o mně, nýbrž o sobě, je vidět, že ve smrti jsme všichni spolu. Pobrečela jsem si, zasmála se a zas se kus něčeho ve mně trochu zahojil.
Mira měla mámu
Mira měla mámu. Mámu, která litovala víc ukončení studia než těhotenství. Mladou mámu, krásnou mámu, mámu samoživitelku. Mámu, co hodně pila i kouřila. Mámu, co měla spoustu chyb a přesto dělala, co mohla. Ta máma pak odešla.
Od sdělení diagnózy měla Mira rok na rozloučení, kdy na sebe vzala posvátnou, ale těžkou roli vyprovázení své matky do smrti. Stačí rok na to, abyste se dokázali rozloučit s kusem sebe? Stačilo by deset let? Celý život?
Mira píše skvěle. Psát skvěle o smrti je svého druhu umění. Popsat svůj zážitek dcery, která přišla o svoji životní funkci, ve níž byla fakt dobrá, a podat to tak, že máte pocit, že tam jste taky a prožíváte každý drobný detail, jako by se stal přímo vám… velký respekt. Osiřelec je geniální kniha. V momentě, kdy jsem ji dočetla, jsem se chtěla okamžitě vrátit na začátek a začít znovu. Z úcty ke knize jsem to ale neudělala, protože nemám ráda, když jsou stránky rozmočené. Mými vlastními slzami už vůbec ne.
Osiřelec
Přijít o matku je stejné napříč všemi živočišnými druhy. Včelstvu bez matky se říká osiřelec (bezmatek). Takové včely jsou zmatené, frustrované, nervózní. Úl osiřelce zvláštně hučí. Včely vylétají ven a dobrovolně umírají na sněhu.
Přečtěte si tu knihu, usmívejte se a brečte. Brečte a pak běžte obejmout svoji mámu (máte-li tu možnost). Nic totiž nemrzí víc než promarněné objetí.
