Článek
Říká se, že chceš-li pobavit Boha, sděl mu své plány. Pamatuju si jeden dokument o předčasně narozených dětech. S mým mužem jsme na něj koukali s vytřeštěnýma očima. Z těch miniaturních tvorečků osamoceně živořících v inkubátorech nám bylo úzko. Tohle bychom určitě nedali!
Osud poslouchal pečlivě. S hrníčkem nalepeným na naší zdi škodolibě dusil smích do dlaní. „Myslíte, že to nedáte, jo? Tak jdeme na to. Teď to roztočíme!“
Holčička pěkná půl kila osmdesát
Po prvním porodu, který dopadl nejhůř jak mohl (stillbirth neboli porod mrtvého miminka), jsem porodila předčasně znovu. Bylo to o fous víc pozitivní, protože druhá holčička žila. Byla miniaturní, vážila jen 580 gramů, ale žila. Přesto nás čekaly jedny z nejnáročnějších chvil v mém životě. Měsíce bez dítěte, v neustálém strachu, zda přežije, na hraně psychického i fyzického vyčerpání. Někdy i daleko za hranou.
Místo na kafe jsem chodila do nemocnice. Přestávala jsem si vybavovat tváře svých přátel. Zato dceřino rodné číslo, které jsem pečlivě vyplňovala na zkumavky do mléčné banky, bych si vybavila okamžitě, i kdybyste mě vzbudili o půlnoci. Což byste nemuseli. Byla bych už pravděpodobně vzhůru a odsávala.
Dračí líheň
Ve světě ohraničeném inkubátorem a blikajícími přístroji nám vše, co jsme se doteď naučili, bylo k ničemu. Představte si místnost plnou inkubátorů. Vypadá jako podivná dračí líheň. Malé draky prý dostane z jejich skořápky až pořádný žár. Miminka zocelená každodenní bitvou o svůj život. Vedenou na všech frontách. Klid není ani na jedné z nich. Ne všechna dráčata mají to štěstí, že z nich vyroste Drogon, co jednou spálí Královo přístaviště na prach a roztaví Železný trůn. Je to spíš sázka do loterie. Buď anebo.
Matka draků
Jako matka draka(ů) do té výhně musíte vlézt s nimi. Hrbit se u inkubátoru dlouhé hodiny a hodiny. Být tam co nejvíc to jde. Odstříkávat mléko po třech hodinách. Ve dne, v noci. Časem po dvou, protože mléko po několika měsících začne odcházet. Kvůli únavě (té je čím dál víc), stresu (ten zajímavě kolísá na škále mezi „rozskočí se mi hlava“ a „zastřelte mě, prosím“) a tomu, že je dítě permanentně o několik desítek kilometrů dál než vy.
Lézt po čtyřech z postele a plazit se k odsávačce jako můra za světlem. Systematicky, odhodlaně. Dopékat si svého draka v klokaní kapse. A nenechat se zlomit. Pořád doufat, že z toho miniaturního modelu norského ostrohřbetého něco vyroste.
Skutečný příběh z inkubátoru
Tenkrát by mi velmi pomohlo, kdybych znala nějaký příběh s dobrým koncem, abych mohla ve chvílích zoufalství vědět, že to jednou skončí. Odejdeme z nemocnice a budeme žít jako normální rodina. Proto jsem svůj příběh sepsala do knížky s názvem Kojící Spock. I rodiče, co mají děti v inkubátoru, potřebují kápézetku. Březová kůra a sichrhajska jim budou k ničemu. Potřebují ujistit, že na to nejsou sami a že to můžou zvládnout.
Proč zrovna Spock?
Znám dvě osoby toho jména. Amerického pediatra Benjamina Spocka a prvního důstojníka vesmírné lodi Enterprise ze Star treku. Abyste přežili předčasný porod svého dítěte, budete potřebovat oba. Znalosti z pediatrie s pokročilými dovednostmi, jak poslepu a jednou rukou sešroubovat elektrickou odsávačku, i odvahu, disciplínu a ochotu putovat tam, kam lidská noha dosud nevkročila.
Vyberte si svou odměnu a podpořte statečné rodiče
Nyní můžete přispět ke vzniku knížky i vy. Do konce března na ní běží kampaň na Hithitu. Podpořte statečné mámy a táty. Jsou neuvěřitelní, i když si tak zrovna nepřipadají, a i když teď nejsou hvězdami večírků, rozhodně nejsou sami. Na Hithitu na vás čekají lákavé odměny (tetování od Evil Hand, která knížku ilustrovala, svíčka od neslyšící tvůrkyně VonTree candle nebo kurz tvůrčího psaní od dua Kotleta/Sněgoňová).
