Článek
Podráží nohy…
Tuhle bytost, či sílu, můžu nazývat jakkoli. Sabotér. Odpor. Bestie. Hnus fialovej. Je jedno, jaký jméno jí dám. Paseku nadělá vždycky stejnou. Snaží se mě přesvědčit, že jsem ta nejhorší nula na světě. Že na nic, co si přeju, nikdy nedosáhnu. Proč se vůbec snažíš, ty naivko?
…a uplácí, mrcha!
„Tak pojď. To nevadí, že jsi naprostej dement. Sedni si tu a dej si sušenku. Na, na, vezmi si. Dobrá, že? A teď mrkej, jak se na hranici pálej všechny tvoje sny. Ne! Neskákej tam. Nech to hořet. Stejně to nebylo pro tebe, ty nicko. Jen si zase sedni. Hlavně se o nic nepokoušej. Chceš růst? Zapomeň!“
Nejsem Kocour
Punc flákače, pohodáře, co má všechno a všechny na háku, je hodně lákavej. Vezmu třeba Kocoura z Červenýho trpaslíka, kterej si musí několikrát za den zdřímnout, aby měl sílu na hlavní spánek dne. Kocour je ale jinej živočišnej druh, bejby. Kočky mají na boj s vnitřním odporem evolučně vyvinutou úplně jinou strategii.
Restart a petrificus saboterus
Je úplně v pohodě si odpočinout. Dát nohy nahoru a nechat věci plavat. Je to v klidu, když se tak rozhodnu sama ze svý vůle, protože potřebuju restartovat, obnovit systémy. Pravidelná údržba se provádí nejlíp ve stand by režimu.
Blbý je, když nedělám nic, protože se bojím. Zamrznu, protože mám pocit, že nemůžu, že to nedokážu. Stát na místě, držet se za kolena a snažit se nevyplivnout plíce z předchozího maratonu je úplně něco jinýho než stát neschopná pohybu, zmrazená strachem, že nejsem dost dobrá. Tady má sabotér očividně navrch.
Nezničitelnej nepřítel
Sabotér je bestie a jako taková potřebuje pevnou ruku. Jinak mě sežere. Ze svý podstaty nejde zabít ani odstranit. Jsem to totiž já, kdo se ničí. Je to moje součást, co se mi pokouší přeřezat šlachy a s úšklebkem se pak dívat, jak jdu k zemi. Zničit nelze. Můžu ji jen detekovat a rozhodnout se, co všechno jí dovolím.
Bestie vs. páníček
Odporu se nejde zbavit. Je tím větší, čím víc rostu. Když se o nic nesnažím, nic nejsem a nic nemám, je to jen nepříjemnej filtr v pozadí, barvící my dny do nudný šedi. Ošklivej, ale neškodnej. Je spokojenej a vrní. Má páníčka na salámu. Nekouše.
Jakmile se hnu a chci s tím něco udělat, zvedne se z pelechu a začíná vrčet. Boj je možná předem marnej. Jak chci bojovat proti Kerberovi? Navíc Kerberovi, co mi vyrůstá přímo ze zad? Ale je nezbytnej. Buď zmrzneš, nebo jdeš dál. Jiná možnost neni.
Hrát i s větrem
Ty, co odhodlaně kráčej k Šedejm přístavům, aby se přiblížili svejm vizím, téměř identická síla táhne zpátky do Temnýho hvozdu. Jdou dál jen proto, že se s tím naučili žít. Hrát s větrem, počítat s turbulencema, kašlat na bláto cákající do ksichtu.
Píčus v týmu
Toho píčuse, co mám v týmu, musím přijmout. Bude prudit. Bude zkoušet, co vydržím. Od toho tu je. Nejde mu o mý dobro. Když chci jít dál, musím i s touhle koulí na krku. Bejt v pohodě s tím, že bleju pokaždý, když mám vylízt na jeviště. Chci hrát? Jo! Tak si koupím kýbl a smířím se s tím.
Mít rád nepohodlí
Učit se bejt šťastnej navzdory svýmu vnitřnímu odporu je válka. Nemůžu se vyhejbat hnusu a nepohodlí. Ve smrádku a teplíčku velký věci nevznikaj. Učím se radovat z každýho metru země nikoho, co jsem vyrvala nepříteli a bejt ok s tím, že za to platím vlastní krví, potem a slzama. I sny maj svojí cenu.
Dostat Ratchedovou na kolena
Nakonec vidět ten kyselej ksicht slečny Ratchedový, který se ani postopadesátý nepodařilo udělat mi lobotomii a zabít ve mně můj potenciál, je nejvíc.
„Jsi slabá, nic neumíš, nedělej to, pokazíš to. Ty nulo, ty ubožáku.“
Ty si nedáš pokoj, šmejde? Drž hubu a lehni, bestie. Na, tu máš kostičku, jdi si hrát a kušuj!
