Sdílejte rychle, než to smažou. Jak prohráváme válku s dezinformacemi

To, že by skupina zaplacených lidí mohla z jednoho koutu světa ovlivnit volby v jiné zemi či skutečnost, zda se tam schválí nebo neschválí určité zákony, zní tak trochu jako scifi. Aspoň donedávna znělo. Mám ráda sci-fi. Taky jsem ale ráda, když se (minimálně v těch postapo a pesimistických scénářích) drží bezpečně na stránkách knih a v poměru 16:9 v celovečerních filmech.

Oba zmiňované případy bohužel sci-fi nejsou. To se skutečně stalo. V prvním případě úspěšně (ovlivňování voleb v Americe, kde byl na základě cílené kampaně proti Clintonové zvolen Trump), v druhém víceméně neúspěšně (přijetí tzv. Magnitského zákona v řadě zemí nakonec výrazně urychlila válka na Ukrajině). Obojí má však na svědomí ruská dezinformační kampaň.

Funguje dokonale. Je založena na tom, že v lidech podporuje to nejhorší. Rozdmýchává spory i tam, kde dříve nebyly, nebo být nemusely. Je to přesně ten stav, kdy si o souseda, kterému jste včera ještě pomáhali sekat trávu, druhý den neopřete ani kolo, protože jste si přečetli něco na internetu. Kdokoli se o to jen otře, upozorní, že to není úplně dobré, nebo se v tom jinak šťourá a snaží se zjistit víc, je vzápětí semlet.

Stát se terčem nenávistných projevů, vyhrožování smrtí a znásilněním, bát se vyjít na ulici, protože někdo zveřejnil, kam chodíte nakupovat, koukat se na upravená videa, kde na vás kydají špínu a vzápětí vás v nich přejede auto? To nikdo nechce. Mlčet se jeví jako lepší řešení. Právě s tím dezinformace počítají. Lži se pak rozlézají všude okolo jako plíseň a otravují další a další mysli.

Jessikka Aro nemlčela. Odhalila praktiky petrohradské trollí farmy a nahlas promluvila o tom, čeho byla v ulici Savuškina 55 svědkem. Její život, tak jak ho znala, skončil. Dehonestační a dehumanizující kampaň, jíž se pak stala terčem, neměla doposud ve Finsku obdoby. Udělali z ní labilní, duševně nevyrovnanou osobu, feťačku a děvku NATO a americké rozvědky. Vyhrožovali jí vším možným. Obrátili proti ní nejen finskou veřejnost, ale i přátele.

Jessikka musela nakonec Finsko opustit. Dezinformace mají ale pro ty, proti kterým jsou zaměřeny, jednu velkou nevýhodu. Proto jsou tak účinné. Překonávají vzdálenosti mezi jednotlivými zeměmi snadno a rychle. Co by dvakrát kliknul a zbytek posdílel. Neschováte se před nimi nikde.

Ruští trollové, placení nádeníci šířící ruskou propagandu Kremlu, operují převážně na sociálních sítích. Hojně využívají toho, že na sítě se chodíme hlavně bavit, tudíž si nekontrolujeme obsah všeho, co tam najdeme. Když mezi hromadou papoušků hrajících na kytaru, roztomilých pand a grumpy koček narazíme na video, které působí věrohodně (ačkoli je sestříhané doma v movie makeru z několika různých snímků, z nichž část je podezřele vynechána), většina z nás to prostě neřeší. Proč taky?

Trollové navíc úspěšně využívají i strategii, která se osvědčila už za nacistického Německa, a to metodu 40:60. To znamená, že vezmete ždibec pravdy, čímž celému sdělení dodáte punc relevance a autentičnosti, a těch zbylých 60% už pak zaručeně nikdo řešit nebude.

Dalším geniálním nástrojem je využití těch, co už jsou nějakým způsobem frustrovaní, polarizovaní či extrémně smýšlející (je úplně jedno, ve kterém extrému, jestli napravo nebo nalevo, bereme všechno!). Ty pak vlastně ani nemusíte podplácet. Jen jim přihodíte další kontent, co mohou šířit. Ne. Opravdu ne každý, kdo omílá dezinformace jako kafemlejnek, je ruský troll. Ani nemusí. Stačí zasadit semínko, podplatit si pár místních blogerů (pak to působí velmi opravdově, protože to přece nemůže být z Ruska, když to píše náš Slávek) a zbytek se zařídí sám.

Bohužel algoritmy sociálních sítí, v tomto ohledu nepříliš regulované, způsobí, že se obsah, který okomentuje a přesdílí (rychle, než to smažou, jak jinak) pár užitečných jedinců, rozšíří všude jako mor. A šíří se dál tak dlouho, tu video, tu článek, tu realisticky působící fotka (jaké vidle do toho hodí AI, nechci domýšlet), že tomu možná začnete věřit.

Připojte k tomu navíc pár teorií o tom, jak se blíží konec světa a jen probuzení budou spaseni, přilijte olej do ohně, že komerční média ovládají naše mozky a tahají nás za pytlíky tak, že jim nemůžeme věřit ani slovo (radši Sputnik a Russia Today, ty jedině jsou autentické a pravdivé) a ocitáme se v kolečku, ze kterého se ven jen tak nedostaneme.

Knížka kromě příběhu novinářky Aro ukazuje případy dalších lidí, které ruská propaganda zmasakrovala. Některé metaforicky, některé reálně. Litevský diplomat Renatas Juška, dobrovolník z Donbasu Roman Burko, podnikatel Bill Browder, který propaguje Magnitského zákon (příběh o Magnitském je vůbec strašná záležitost), vědec Martin Kragh píšící o kremelských pokusech ovlivňovat Švédsko, analytička Jelena Miličová, která lobbuje za prozápadní politiku v Srbsku či bývalá moderátorka Russia Today v Americe Liz Wehlová.

Všechny příběhy jsou si strašně podobné. Ozvěte se a zničí vám život. Záleží jen na tom, jestli vás donutí mlčet, nebo ne. Není to pěkný čtení.

Novináři mají svůj etický kodex (zda ho vždy a všichni dodržují, je jiná věc), dezinformátoři a trollové nemají kodex žádný. Argumentovat pak svobodou slova nad žvásty šířícími se ze země, kde neplatí svoboda absolutně ničeho (jen si zkuste na Rudém náměstí zakřičet něco nepěkného o Putinovi), a obhajovat tím šíření nenávisti, vyhrožování a porušování lidských práv a důstojnosti je úplně mimo. I svoboda člověka je omezená zákony. Nemůžete si beztrestně jen tak někoho zabít s tím, že jste přece svobodný člověk. Svoboda slova taky končí tam, kde tím ohrožujete někoho jiného.

Za sebe můžu přiznat, že takovou odvahu nemám. Kdysi mi stačilo natočit video na podporu ukrajinských uprchlíků. Pak jsem se bála čtrnáct dní vylézt ven, abych náhodou někoho z těch komentujících, co tam psali hnusárny, někde nepotkala. Nevím, jestli to všem těm novinářům (zde velký klobouček pro ruské investigativce!), dobrovolníkům a ostatním, za to stojí. Cena, kterou za boj s dezinformacemi platí, je obrovská. Téměř každé vítězství je vítězstvím Pyrrhovým. Jsem ale strašně ráda, že to dělají. Díky!

Pozn. 1: Knížku Putinovi trollové vydal Deník N. Doporučuji si ji přečíst. V Rusku už se nyní přepisují historické učebnice. Nám bych na oplátku doporučila jako povinnou četbu právě tuto knihu.

Pozn. 2: Nedávným děsivým důsledkem ruských dezinformací je případ dvou zmlácených ukrajinských žen v Plasích. Jedna z nich skončila v nemocnici. Mužů, kteří jsou schopni zbít ženu, je v ČR evidentně dost a rozhodně si nemyslím, že máme být na co hrdí. Přízemní pudy systematicky živené nenávistí dokážou napáchat obrovské zlo. Mějte, prosím, ty dvě ženy na paměti, až budete chtít něco sdílet.