Článek
Po původním lomcováku zbyla jen tekutina barvy vyjetýho oleje. Řítí se na mě odevšad v různejch podobách. Nejčastěji jako ručník na umytejch vlasech, či dva tenký plátky okurek na očích.
Okurky si strč za klobouk
Když jsem jezdila každej den za svojí dcerou do nemocnice a otlačovala si předloktí o okýnka inkubátoru, nebyl čas ani prostor na nic jinýho. Natož na okurky. V tom poklusu by mi spadly z ksichtu dřív, než bych řekla „mám se ráda“.
Za danejch podmínek neustálýho psychickýho i fyzickýho vypětí by to navíc bylo jen bohapustý plejtvání. Mám-li okurku, radši jí sním. Okurka by stejně nedokázala zachránit vpadlý oči, jejichž nepatrně šílenej odlesk dává okolí najevo, že pořád chci žít. Furt ještě lezu.
Křest bitevním polem
„Through these fields of destruction
Baptism of fire…“
Tenkrát jsem byla přesvědčená, že něco jako sebeláska je mi na hony vzdálený. V době velkých bitev a osobních obětí, kdy není čas ani odpočívat, natož o sebe pečovat, tu není pro sebelásku místo.
Jedu na automat. Mechanicky plním každodenní úkony, který mě stojej čím dál tím víc sil. Radši se ani nesnažím přemýšlet nad tím, jak moc vyčerpaná jsem. Jakýkoliv nadstandard, cokoliv, co se netýká bezprostředního přežití, abych tady pohledala. Nemohla jsem se však mýlit víc.
Kámoši do bitvy
„…I’ve watched all your suffering
As a battle raged high…“
Moje sebeláska, sebeúcta tu se mnou byla pořád. Měla však úplně jinou podobu. Nebyly to nalakovaný nehty, horký kafe popíjený v klidu s knížkou v ruce, pár minut protažení se či kostička čokolády zvolna rozpouštějící se v puse. Nic takovýho. Já měla svý bratry ve zbrani.
Svojí osobní vnitřní družinu, která mě neopustila ani v nejtěžších chvílích. Hluboký přátelství a úcta ukutá v ohni, blátě a rudejch cákancích vlastní krve. Je jedno, kolik uťatejch končetin kolem zrovna lítá, pořád držíme řady pevně semknutý. Nikdo nezůstane vzadu.
Čelit obrovský přesile
„…And though they did hurt me so bad
In the fear and alarm…“
Občas mě skryjou za hradbou ze štítů, když jsem to zrovna ošklivě schytala a musím popadnout dech. Semknou se a okamžitě vyplněj prázdnou díru, která po mně zůstala. Můžu s nima čelit i obrovský přesile. Vím, že nezdrhnou.
Někdy zatrouběj k ústupu, když se zarputile ženu do bitvy, kterou není potřeba vybojovat. „Vole, zdrháme. Tohle nemá cenu,“ řvou a táhnou mě pryč, když se po návratu z nemocnice ještě pokouším šít nebesa s iluzorním přesvědčením, že mi pak Fínu dají dřív domu.
Bratři ve zbrani
„…You did not desert me
My brothers in arms.“
Stejně tak chápou, že jsou boje, který vybojovat musím. Nemůžu jinak. Nemůžu to vzdát a odejít. I když ztráty budou velký. I když je vítězství nemožný. Moji bratři ve zbrani to moc dobře vědí. A stojej se mnou štít na štít, rameno na rameno. Až do konce. I v samotným pekle.
Sebeláska = stát při sobě
To je moje podoba sebelásky. Bejt sobě bratrem ve zbrani. Neopustit se. Nezdrhnout sama před sebou, když dělám blbosti a chovám se jako dement. Neprásknout do bot, i když celej svět stojí proti. Stát při sobě, ať se děje cokoliv.
Teď už mám občas i prostor na okurky. Občas i to kafe vypiju teplý. Okurky jsou fajn, stejně tak veškerý požitky, který si v rámci laskavosti k sobě dovolím. Když jde ale z tlustejch do tenkejch, na svý bratry ve zbrani nedám dopustit. A nevyměnila bych je za žádnej luxus světa.
„Through these fields of destruction
Baptism of fire
I’ve watched all your suffering
As a battle raged high
And though they did hurt me so bad
In the fear and alarm
You did not desert me
My brothers in arms.“
Dire Straits
