Článek
Game over v prvním levelu
Ve všech počítačovejch hrách se obvykle počítá s tím, že jako začátečník jsem totální lůzr, tudíž se obtížnost zvyšuje úměrně ke schopnostem a zkušenostem, který hrou získám. Myslela jsem si, že s rodičovstvím to bude stejný. Stejně jako v Prince of Persia (kdo tvrdí, že to nehrál, ten to hraje doteď) budou ty padací mříže nejdřív extrémně pomalý, že jimi proleze i šimpanz po lobotomii, první dozorci v turbanech po mně půjdou, teprve až najdu meč a já budu přivykat hezky polehoučku.
Tak to ani prd! Nemohla jsem se mýlit víc. Bylo to spíš jako by mi v prvním levelu blokli klávesnici a já letěla po hlavě rovnou na bodáky. Bez zbytečnejch keců a průtahů. Bez možnosti jakýkoli záchrany. První těhotenství a hned game over.
Zaskočený jak silničáři
Tak za prvý to byla nehorázná podpásovka. Taková sranda z vesmíru. Zrovna jsem si totiž řekla, že se mý kryptomateřský pudy dosyta vyřáděj při hlídání cizích dětí, tudíž pouštět se do samostatnejch akcí netřeba. Hmm, haha!
Byli jsme zaskočeni jako silničáři s prvním sněhem. Jako mohlo nám dojít, že když s někým pravidelně spíte, hrozí, že se to občas vymkne. Jelikož silničáři jsou ale zaskočeni opakovaně už řadu let, předpokládám, že to nebude naše privátní demence, ale spíš obecnej lidskej rys - nepřipouštět si určitý věci, dokud nám neklepou obuškem do čela.
Trocha adrenalinu
Jste-li milovník adrenalinovejch sportů, zkuste stěhování v prvním trimestru. Můžu vřele doporučit. Stav totální emocionální vypsychovanosti, nepředvídatelně se pohybující na žebříčku od blažený euforie přes neprůstřelně ochromující děs až po širokoúhlou beznaděj. A do toho ty krabice od banánů, změny a holobyt. Fakt chytrej nápad! Holý stěny, samota a nepříjemnej pocit „do čeho ses to sakra pustila“ mě pronásledovaly ve snech ještě hodně dlouho.
Čím alternativnější vzhled, tím hůř. To víme. V těhotenství to platí dvojnásob. Pro konvenční medicínu jste odepsaný. Feťák, nula, troska. Tenkrát to byla „jen“ má dredatá palice. Stačilo. A když jsem si do toho ještě sem tam dovolila odmítnout nějaký to vyšetření. No ty vogo!
Zkriplenej kripl test
Třeba kripl test. Oslovuju ho tak familiérně ne proto, že by měl odhalovat Downův syndrom, ale protože je to pěkně zkriplená záležitost. Takhle poruchová nebyla ani slepená hůlka Rona Weasleyho. Nechtěla jsem ho, tak mi ho udělali natajňačku. Efektně ho skryli pod rutinní odběry. Normálně by se na to nepřišlo. Ale on mi vyšel pozitivně. Takže museli s pravdou ven.
Prošlo jim to tenkrát jen proto, že jsem byla těhotná a měla jsem plný ruce a hlavu práce s faktem, že ten černej pasažér v mým břiše možná bude trochu jinej, než jsme čekali. Zjistit, jak se věci mají, se dá jediným způsobem. Odběrem plodový vody. Přes břicho. Jehlou. To chceš!
Stejně jako Tyrion Lannister mám pochopení pro mrzáky, bastardy a zlomený věci všeho druhu. Tak jsem odmítla. Prudič, no. Nepřizpůsobivá klientka. Na ultrazvuku se zjistilo, že dítě je v pohodě. Zdravá holčička. Ale toho popotahování, stresu a kravin kolem…
V břiše jako v papiňáku
Chodila jsem do práce, abych vylepšila rodinnej rozpočet. Bylo toho moc a začal se mi zvedat tlak. To může značit pěknej průser. Ale doktoři se tvářili, jakože nic. Tak jsem jednou nebyla rebel a nechala se uchlácholit. Třeba je to fakt od stresu, že jo. Jsem matkou poprvý. Oni to asi budou vědět líp. V mým těle mi bylo čím dál tím míň komfortně. Jseš těhotná, to k tomu patří. Co by sis jako představovala? Dovolenou na Bahamách??!! Ok, já vám teda budu věřit.
Na tu noc před Silvestrem nezapomenu nikdy. Probudila jsem se s křečema v břiše. To není dobrý. Na záchodě jsem zjistila, že ta krev taky asi nebude úplně ok. A pak to šlo ráz, naráz. Jako když pustím tětivu. Šíp už dál pokračuje sám. Můžu jen doufat, že jsem mířila dobře a vítr bude příznivej. Nebyl.
Porod impossible
V nemocnici mi oznámili, že mám těžkou preeklampsii. A že je to moc mrzí, ale neviděj žádnou srdeční akci miminka. Doprd*le, doprd*le a ještě jednou doprd*le. Porod je hustá zkouška i za normálních okolností. A když si navíc máte porodit mrtvý dítě? To už je skoro mission impossible. Akorát bez Toma Cruise, jen s nemocničním personálem, kterej neví, co si s váma počít.
Srdce na kusy
V noci začaly bouchat petardy. Já tam ležela sama. Ve tmě. Připojená na přístrojích. Silvestr par excellence. Preeklampsie je pěkná svině, dřív na ní ženy běžně umíraly. Měla bych bejt ráda, že žiju. Nějak mi to ale nešlo. Spíš jsem chtěla umřít taky. Zdekovat se a už nic necejtit. Nikdy. Těhotenství je prej nejkrásnější období v životě ženy. To jo! Nic horšího jsem nezažila. První dítě, první smrt. Křest ohněm.
Těhotnej Buddha
V takovejch případech existujou různý strategie přežití. Dáte se na víru, okamžitě otěhotníte znovu, abyste zapomněli (to nám bylo několikrát důrazně doporučeno), neotěhotníte naopak už radši nikdy…
Já jsem v sobě našla Buddhu. Když je všechno úplně v řiti, někdy se nedá dělat nic jinýho než se zastavit a dejchat. Nádech, výdech, nádech, výdech. A někdy je to dokonce to nejlepší, co můžu udělat. Nesnažit se zapomenout, dělat že se to nestalo, neházet vinu na všechny okolo, nebabrat se v pocitech viny (a že jich tam bylo! Jako máma, co jí umřelo dítě, jsem ve svejch očích absolutně selhala)…
Prostě přestat bojovat a jen bejt. Bejt a dejchat. I to je někdy dost. Buddha uprostřed chaosu. Životní lekce, ke který jsem dospěla právě skrze těhotenství a porody svejch dětí. A moje první dcera Žofie v tomhle byla totální mistr Jedi. Těhotnej Buddha je i název mý knihy, kde o tomle všem píšu, a myslím, že se vyplatí pro ní udělat místo ve svý knihovně i srdci.
