Návrat z pískoviště: Soudila jsem matky, co to podle mě dělaly blbě, a pak se děti narodily mně

„Myslím, že kdybych věděla předem něco, na co jsem přišla až tím žitým mateřstvím, že bych to stejně nedovedla ocenit. A už vůbec ne použít.“

Knížku Návrat z pískoviště: Obrazy z mateřského života si hýčkám jako dalšího člena rodiny napsala báječná Marie König Dudziaková a funguje přesně jako vitamíny. Nemusíte jich sežrat tunu, abyste přežili. Stačí málo a dávkovat postupně. Jen musíte dávat bacha, abyste na ně náhodou nezapomněli na moc dlouhou dobu.

„Kdysi mi přišlo trapné, jak se svět kamarádů, co najednou měli rodinu, smrskl jen kolem dětí a nic moc jiného je nezajímalo. A samozřejmě jsem soudila matky, co to podle mě dělaly blbě, protože já to budu dělat všechno správně, že jo. No a pak se děti narodily mně…“

Být matkou se jako třpytivá nitka proplétá generacemi. Neuchopitelná a nepochopená. A hlavně nepřenositelná. Jako naše matky nechápaly naše babičky a vyčítaly jim první poslední, tak i my až s našimi dětmi často docházíme k tomu, že ta naše máma měla vlastně v lecčems pravdu.

„Strach. O ně. A taky o sebe. A o manžela. O svět. A taky strach, abych ty miliony rozhodnutí – tím myslím od předávání životních hodnot po výběr kroužků – udělala dobře. Naštěstí jsem už s úlevou přijala, že se to nedá udělat bez chyby. Ale stejně jich chci udělat co nejmíň.“

Kromě těchto hlubokých témat je ale mateřství především každodenní kratochvíle. Den za dnem se přes řadu drobných ústrků a kompromisů učíme sžívat se svým dítětem, člověkem tak křehkým a tak nelogickým, jak se živelná pohroma může nám obyčejným smrtelníkům zdát.

Právě v tom je Návrat z pískoviště tak jedinečný. Popisuje každodenní realitu matky. Drobné detaily, které pojmou celou šíři problému. Prvotní nárazy, kdy žena, která doposud úspěšně fungovala jako samostatná jednotka, najednou zjišťuje, že její život už nikdy nebude jako dřív. Všechny představy, jak bude úplně stejná „nechápu, co ty matky dělají, já určitě budu jako dřív!!!“, se pomalu rozplývají.

Dítě je radost. Opravdu. Ale zasloužíme si té radosti tolik? Nechce se někdo radovat chvíli za nás?

„Pamatuju si cestu vlakem, kdy mi bylo asi dvanáct a pozorovala jsem maminku, jak si hraje se svým batolátkem, a říkala si, jak to bude krásné, až budu mít svoje miminko. Že budu mít vždycky zábavu a už nikdy se nebudu nudit. Což je teda pravda, jen trochu jinak, než jsem si myslela.“

Knížka Návrat z pískoviště vznikla tak, že Marie začala kreslit situace, které zažívala se svou dcerou. Chtěla si je zapamatovat. Hlavně proto, že byly často fakt legrační. To, že jsou vlastně i dost univerzální zjistila teprve tehdy, když ji spousta lidí psalo: „Jééé, to je přesně jak u nás.“

Co se samotného kreslení týká, prošla Marie procesem, který nám může být hodně povědomý. Příběh o tom, jak nás v dětství něco moc bavilo, ale raději jsme toho nechali, protože nám buď někdo něco nelichotivého řekl, nebo jsme si mysleli, že zkrátka nejsme dost dobří. Kreslit začala znovu, když čekala svou první dceru. Máma jí tehdy řekla, že jestli chce ještě něco stihnout, musí rychle teď, že s děckem už nic nepůjde.

Jako zásadní zlom vnímá moment, kdy jí její muž daroval k Vánocům tablet a pero na kreslení. Sama by si něco tak drahého nekoupila, protože přece není dost dobrá, že jo. Naprosto raketově to ale posunulo její možnosti, schopnosti i motivaci.

„Co se mě ale fakt dotkne – a vím, že je to vlastně srandovní – je, když se mnou starší Mařenka nechce podělit o nějakou sladkost. Přijde mi to fakt nefér. Nosím ji v břiše, porodím ji, piplám ji, a ona mi pak ani nedá kus čokolády?! No kde to jsme?!“

Od doby, co jsem knížku dostala, se k ní pravidelně vracím a mám tendence se u ní smát nahlas. Marie má ve svých úsporných kresbách talent vyjádřit skutečnost tak, že je stravitelná i pro ty, co se neprochází s pozvracenými šaty v tramvaji (aniž by o tom věděli samozřejmě!), nemají permanentně od sucháčů otrhané silonky ani neznají znělku Tlapkové patroly zpaměti a nezpestřují si s ní krájení ovoce ke svačinkám. Vtipné, jasné, výstižné.

Kromě věcí, kterým se zasmát můžeme a smějeme se jim tím víc, čím hlubší osobní zkušenost s nimi máme (někdy to může přecházet až do lehké hysterie, která nejde zastavit), jsou v této knize lehce nadávkovány i drobné náznaky toho, že to nemusí být vždycky jen vtipné. Co když budu jako moje matka? A co když ne?

„Trvá to pár vteřin, kdy tam proti sobě stojí dvě malé neústupné a tvrdohlavé Mařenky. Pak naštěstí zase přepnu do módu máma a uvědomím si, že jsem dospělá a můžu si koupit a sežrat kolik čokolády budu chtít.“

Návrat z pískoviště má své místo v mém srdci. Když jsem si jím teď několikrát listovala, po čase jsem zjistila, že jsem tím strávila mnohem víc času, než jsem původně plánovala. Místo nakouknutí pro jednu konkrétní hlášku jsem se o 20 minut plných výkřiků „Ježiš, to je přesný!“ probrala ze světa porozumění a mateřské vzájemnosti zpět do reality s okem na punčoše a rukávem plným cukru z koblihy mé dcery, protože jsem si blbec sedla po větru.

„Moje děti. Tím, že mám teď celkem čerstvě dvě, si pořád užívám ten plurál. Děti. Moje děti. Krása.“

Marie už má dcery dvě. Je na místě otázka, zda nevznikne náhodou i druhá kniha? Nabízí se kreslit situace se dvěma dětmi, zachycovat vztahy mezi sourozenci:

„I s druhou dcerou Julií pozoruju, jak se ocitáme na stejných místech. Zároveň je úplně nové to, že ty děti mám teď dvě. A ty mají mezi sebou vlastní vztah, úplně svébytný prostor, kde jsou spolu, hrají si, řádí, doráží na sebe, starší chrání mladší. Moc ráda se na to dívám.“

„Často pak dostanu otázku, proč moje dcery nemají propíchnuté uši, když tomu píchání do lidí tak fandím. Pro mě je důležitý aspekt všech modifikací v tom, že jsou dobrovolné. Pokud budou mít moje dcery propíchnuté uši, bude to až na základě jejich rozhodnutí. A budu nejspíš já, kdo jim ty uši propíchne.“

Nápady jsou, třeba to časem na knížku vydá. Marie ale zároveň přiznává, že obrazově si své mateřství zpracovala už ve dvou knihách. Teď by ji lákalo pracovat zase na jiných tématech. Možná se tak dočkáme další publikace na téma tělesných modifikací či propojování těla a technologií. Ono vlastně i to mateřství s modifikacemi může paradoxně hodně souviset:

„U modifikací je dobře vidět, jak je bolest individuální a každý ji cítí, prožívá a reaguje na ni jinak. Proto třeba dětem neříkám, „to nebolí“ a „to nic není“. Mluvím o tom, jak bolest odchází a mizí. A taky mám doma jednu černou voděodolnou oční linku, co se nerozmazává a dobře drží, určenou jen na to, aby si s ní děti mohly kreslit tetování.“

„Nikdy si nezvyknu na skákání do řeči. To se můžu zcvoknout. Úplně se mi tím rozpadnou myšlenky, ztratím nit, což mě rozhodí a naštve. Je to pocit jakoby mi dítě vlezlo až dovnitř do hlavy, do toho místa, kde tvořím myšlenku, do místa, které je bytostně moje, do těch perfektně propojených spokojeně hrčících koleček z ničeho nic zarazilo klín. Všechno se rozsype. Konec.“

Návrat z pískoviště není knížka jen pro matky. Cool cestou může ukázat komukoli, jak to vlastně je a proč se my matky občas chováme tak, jak se chováme, a že je to vlastně celkem pochopitelné. Pro matky je v tom pak velmi příjemný bonus pocitu „Ale kočko, to je v pohodě. Jsi v tom s náma.“

Ať už jste se z pískoviště vraceli někdy hodně dávno, nebo se z něj vracíte dnes a denně, nadávkujte si trochu vitamínů v podobě této knihy. Zasmějte se, co hrdlo ráčí, a buďte zdraví.