Hlavní obsah
Seberozvoj

Stížnosti jsou důležitý aneb čistý trubky = dobrý pivo

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Spocklidem
14. 2. 17:34

Stížnosti jsou špatné. Nestěžuj si. Soustřeď se na to dobrý. Stěžování ti nepomůže…Říkali. Dovoluju si nesouhlasit. Jestli ti stížnosti nepomáhají, pravděpodobně si stěžuješ blbě.

Článek

Stížnosti jsou špatné.

Nestěžuj si, mohla bys na tom být daleko hůř.

Musíš se především soustředit na to dobrý. Stěžování ti nepomůže…

Říkali. Dovoluju si nesouhlasit. Jestli ti stížnosti nepomáhají, pravděpodobně si stěžuješ blbě a většinou ten, kdo tvrdí, že stěžování je k ničemu, nakonec kňourá ze všech nejvíc. Není nad od srdce ublitou stížnost.

Chroničtí (po)stížisté

Obecně existují dva extrémy. Chroničtí stěžovači, který si najdou negativa na všem. Dokonce i na vanilkový zmrzlině opatrně dávkovaný jednou za půl ročetně patřičných zpráv od doktorů, na který si museli dlouhý hodiny vystěžovat v čekárku. Stěžujou si, kudy choděj, a na otázku, jak se mají, vysypou z rukávu všechny diagnózy vně. Sem se nechceme dostat.

Křečovitě pozitivní

Pak je tu opačný pól těch, co se zaťatými čelistmi a hysterickým úsměvem od ucha k uchu, tvrdí „jsem v pohodě, nic mi není, všechno je krásný“ a s tímhle upřímným úsměvem rozesmátý smrti za pár let zkolabujou. To je další uchýlárna, která je pro praktický užití nevhodná a lépe se jí vyhnout.

Stížnost je zázrak, kámo, zázrak

My obyčejní smrtelníci se pohybujeme někde mezi. Nejsme zbytečně pozitivní ani negativní a sem tam si stěžujeme, ačkoliv u toho občas cejtíme vinu, protože stížnosti jsou přece špatně. Kámo, nejsou. Stížnost otevírá oči. Jakmile se přistihnu, že si poslední půl hodinu opakuju dokola mantru „můj život je na h*vno“, „já se na to můžu vy*rat“ apod., vím, že je něco špatně.

Pro jistotu ještě chvíli vytrvám v komiksovým módu „X@!!!!?xykžum&$??!!!?“ a pak se můžu zvednout a jít s tím něco udělat. Kdybych se zasekla na tom, že jsem příšerná lidská bytost, co si jen stěžuje, ačkoliv vlastně nemá proč, a tak bych toho radši hned nechala, připravuju se o možnost změny i o potřebnej drajv do začátku.

Kopat se do zadku

Hrát si v tu dobu na to, že jsem v pohodě, usmívat se na celý kolo a pěstovat pozitivní myšlení je ošidný. Je to jako kopat do zadku svý nebohý, zraněný já, který teď rozhodně v pohodě není. Bičovat se za to, že neumím být ani kapku vděčná za to, co mám.

Vděčnost je super, ale je důležitý se k ní propracovat přes to, co mě sere. Když se zaměřím na to dobrý, v momentě, kdy to dobrý není, tak to blbý nezmizí. Za chvíli to na mě vybafne s větší intenzitou, a to už si zadělávám na křečovitej banán přes celej ksicht „jsem přece v pohodě, kurvafix!“

Foto: Spocklidem

Špinavý trubky nebrat

Můj děda zásadně chodil do hospod, kde mají čistý trubky. A měl recht. Když si chceš užívat život, bejt spo(c)kojenej a vděčnej za cokoliv, čeho se ti dostává, musíš mít čistý trubky – občas si postěžovat. Nezůstat v tom módu celej život, občas z tý pusy vypustit i něco hezkýho, ale jakmile je něco blbě, ven s tím. Trubky čistý, teče dobrý pivo. Základ.

Ozkoušeno na vlastní kůži

Mám teď celý den obě děti doma. Podstatnou část dne pracuju. Z domova. Z hřiště. Z whatever random place, kde se zrovna vyskytujeme. Běžně připravuju podklady pro reklamu a řeším u toho, zda existuje aspoň malá možnost, že by se alosaurus pustil do křížku se saurofaganaxem.

S klávesnicí na lokti, krájím jablíčka, stavím puzzlíky a letadla z dupla a co půl hodiny ujišťuju Fínku zas a znova, že ten koník od Schleichu, co si domluvila s babičkou, bude opravdu ten červenej, s jahodou a že budou s broskví a třešní, co už máme doma, kámíci.

Pozitivně rupnout

Můžu se snažit bejt pozitivní za všech okolností. To dáme! Yes. Mám skvělý děti. Všechno super. Zkusila jsem to. Nejenže v tom utopím veškerou volnou energii a pak už neuzvednu ani legovou čtyřku, ale hned druhej den to rupne a je to pak ještě horší, než když tu a tam vypustím do světa pár holých vět typu „zabte mě rychle“, či „jdu se střelit do nohy“.

Dopřát stejnej luxus ostatním

Když si dovolím stěžovat si sama, druhej krok je dopřát stejnej luxus i ostatním. Člověk, co si stěžuje (pokud to není onen extrémní případ se zmrzlinou), chce pravděpodobně „jen“ vyslechnout, hledá pochopení, safe space, kde by si mohl zak*rvovat.

Nechce od nás, abychom mu řekli, co má dělat a že není dostatečně pozitivní a vděčnej. Tohle mu vůbec neříkejte. Případ za všechny. Jak myslíte, že se asi bude cítit matka, který zemřelo dítě, když jí řeknete, ať si nestěžuje, že si může pořídit další, případně že už dvě zdravý doma má?

Beran, kterej couvá

Asi existují věci, na který si můžeme stěžovat do aleluja, aniž by se cokoliv změnilo (obecně politika, ekologie…), ale i tak je lepší to pustit ven, než to skousnout a pak seřvat svý děti kvůli nedobře se vyvíjející situaci na trzích v Myanmaru.

Jak čistíš chrup, čisti trubky. Stěžuj si. Přiznej si, jak na tom jsi, a když to není ok, tak s tím zkus něco udělat. Je to logická souslednost kroků. Uplivnout si dřív, než si nasadím taktickou masku. Ten chrchel tam celou dobu mít nechceš. Není to slabost. Jsi beran, kterej couvá. A beran, když couvá, se pak vždycky zákonitě rozběhne.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz