Článek
Proto o tom mluvíme
Je to tak křehké, že se bojím, aby mi to neproklouzlo mezi prsty jako voda a neskončilo jako smutná kaluž někde u mých nohou.
Felix až navěky je psaný hlavně pro mládež. Především té má pomoci zorientovat se v pocitech a myšlenkách, které jim neustále běží na pozadí někde v hlavě. Je jasné, že nás „starší“ občas bude sem tam něco rozčilovat. Přes pocity „to přece nemůžeš takhle nechat“ a „sakra, ten táta to taky nemá vůbec jednoduchý, uvědom si to!“ se ale postupně dostáváme k určité mezigenerační i mezigenderové katarzi a smíření. A o to tady jde.
Nikdy nebudeme vědět, jak je druhému v jeho kůži, co se mu honí hlavou, a to je v pořádku. Proto o tom mluvíme! A já jsem strašně ráda, že Kacen tu knížku napsal (správnější by bylo asi napsali, protože zájmena they/them, co používá, jsou nejblíže našemu onikání).
Kým jsem?
Ještě nikdy jsem nebyl zamilovanej, což je docela ironie, když se člověk jmenuje příjmením Love.
Kacen jsou černí, queer a trans. Stejně tak Felix, hlavní hrdina knihy. Máma ho opustila, když mu bylo deset. Žije s tátou sám v Harlemu v New Yorku. Maluje a chystá se na přijímačky na vysokou. Celkem normální pubertální život. Až na to, že Felix chodí pravidelně na testosteronové injekce a jeho hrudník zdobí dvě jizvy. Sice se narodil v těle holky (a mnozí mu tedy neváhají předhazovat, že holkou bude až navěky), ale nikdy holkou nebyl. Občas ho přepadají pochyby. Co teda vlastně je?
Respekt neškatulkuje
„Kdyby na světě nebyli heteráci, násilí vůči nám, homofobie a nic takového, vážně bychom ty nálepky ještě potřebovali, nebo bychom si prostě mohli jen tak existovat?“
Knížka je příšerným zdrojem prokrastinace. Felix je neuvěřitelně čtivý a osud všech těch už ne děcek, ale ještě pořád ne dospělých mi prostě nebyl ani na chvíli lhostejný.
Nejdůležitější motiv, který se táhne od začátku do konce, může být pro někoho možná překvapivý. Už na tiráži je škatulek až do aleluja. Trans, černý, queer… Knížka však neustále poukazuje na to, že cíl není zaškatulkovat každého do jasně vymezených pojmů, ze kterých už nikdy nevyleze, abychom věděli, s kým máme tu čest, ale dojít do bodu, kdy nic takového nebude potřeba. Respekt totiž neškatulkuje.
Kategorie člověk stačí
Proč jsem já musel promarnit tolik let životem ve lži jen proto, že jsem neměl ani tušení, že můžu žít v pravdě?
Důvodem, proč vznikají pojmy, které řadu lidí přivádí k šílenství, není to, že mladí už nevědí, co si mají ještě vymyslet, ale že je netolerantní okolí tlačí, aby se nějakým způsobem vymezili, aby řekli, kým jsou. Přičemž je to celé předem prohraný boj. Nenávidět je bude stejně. Jen bude vědět, jaký výraz jim vmést do obličeje. Věřím tomu, že začneme-li se skutečně respektovat a přistupovat ke všem jako k lidem, kategorie „člověk“ bude stačit. Nic dalšího nebude nutné.
Názorně je to vidět ve scéně, kdy Felix v LGBTQ centru skečuje lidi kolem sebe. Krásné věci začnou vznikat v momentě, kdy se vykašle na svoje představy o nich, přestane předjímat, nic nikomu nepřipisuje a začne se prostě dívat. No a příběh autoportrétu z obálky vás, věřím, nakonec rozseká jako mě. I to, jak se často utíkáme k bolesti, jíž známe, jen abychom náhodou nezažili lásku, kterou si zasloužíme. Nádherná kniha. Od začátku do konce.
Všichni Felix až navěky
Jestli mě dokáže vidět takového, jaký opravdu jsem, a ne takového, jakého by mě rád měl.
Nemusíme být ze všech gender identit nikterak nervózní. Je jich tolik, že se v nich nejspíš stejně nikdo nevyzná. Felix v postu na Tumblru najde asi stovku jen těch transgender. Když nevím, stačí se zeptat. Když můj hlas není zastoupený, je fajn začít mluvit. Nakonec nic z toho nebude potřeba. Ani škatulky, ani vymezování se. Všichni budeme Felix (šťastní klikaři) až navěky.
