„Smrt je součást života.“ Co neříkat rodičům, kterým zemřelo dítě

Od té doby, co nám umřela naše první dcera Žofie, jsem se už setkala s různýma reakcema. Je pravda, že stupeň zásahu byl přímo úměrnej času uběhnuvšímu od oný bolestivý události. Čím dřív, tím víc to bolelo. Téměř bez ohledu na to, jak moc citlivá reakce byla. Jestli to byla facka, nebo pohlazení. Otevřený ráně nesvědčí ani jedno. Dokázalo mě rozhodit téměř všechno. Třeba obyčejný „moc mě to mrzí“ a už se mi draly do očí slzy.

Pak jsou evergreeny, který dokážou zabolet, nebo n*srat i dlouhou dobu poté. Například různý vědoucný a chytroprdský poudačky typu „smrt je součást života“ či „no jo, to k životu patří.“ Moc pěkný, člověče. Řekni mi něco, co nevím! Opravdu mi to potřebuješ říkat zrovna teď? Myslíš, že mi to může nějak pomoct? Až po úplně mimo ezohlody „to ti je jen příroda dává najevo, že bys měla mít víc pokory.“ Oukej. Budu mít dost pokory a nedám ti facku. Ačkoliv věřím, že by mi to příroda plně posvětila.

Lidi se mě občas ptají, co mají dělat, když někomu z jejich přátel umřelo dítě. Co mám dělat? Co mám říct? Nechci ublížit, ale chci nějak vyjádřit, že o tom vím, že jsem s nimi. Kláro, ty to přece musíš vědět. Prošla sis tím. Co by ti tenkrát pomohlo? Jo. Prošla jsem si tím. To je pravda. Ale díky tomu ještě ostřeji chápu, že nevím vůbec nic. Nejsem odborník na krizovou intervenci ani psycholog. Navíc každej jsme nějakej. Každýmu pomáhá něco jinýho. Co by tenkrát pomohlo mně má tudíž nulovou vypovídací hodnotu.

Mně třeba dlouhou dobu vyhovovalo o tom vůbec nemluvit. Jen si to psát. Ne dělat, že se to nestalo. Pozor! To je dost podstatnej rozdíl. Ale prostě jsem si nepotřebovala vylejvat srdce. Na to jsem měla papír. Stačilo mi vědět, že to říct můžu, budu-li chtít, a že kolem sebe mám lidi, který to mý bolavý vyblití ustojej.

Přitom mluvit o tom může spoustě lidem skutečně pomoct. Je to přesně ta úleva, kterou zoufale hledají. Naštěstí už dnes existuje prostor, kterej jim to umožňuje. I navzdory hluchýmu okolí. Třeba řada skupin na Facebooku (doporučuju Dítě v srdci). Tam se dá sdílet opravdu cokoliv. Nikomu to nepřijde divný ani přes čáru. Jste totiž v okruhu lidí, co na tom jsou dost podobně. Pro mě by tohle bylo ze začátku asi dost silný kafe. Ty příběhy mě zasahujou i teď, když už na Žofku vzpomínám jen s láskou. Kromě svý bolesti bych řešila i bolest ostatních. A moje přirozená dušínovitost by mi kázala pomáhat všem okolo namísto sobě.

Co teda dělat? Co říkat? Kdo se v tom má sakra vyznat? Upřímnou soustrast je plně funkční a dostačující. Vyjadřuju tím, že vím, co se stalo. Že je mi to líto. Že to myslím opravdicky. Ze srdce. Zevnitř. Jsme v tom spolu a kdyby dotyčnej kdykoliv, cokoliv, jsem tu. Připravená s kapesníkama, horkým čajem a sušenkama.

„Upřímnou soustrast“ je mapa s odpočívadlama a infrastrukturou pro všechny pozůstalý, aby se na svý cestě neztratili. Aby věděli, kam se obrátit, kde se občerstvit, kde jsou mosty přes rozbouřený vody. Mapa, která může pomoct, ale k ničemu nezavazuje. Dotyčnýmu nechává svobodu zařídit se tak, jak potřebuje.

Chceš mluvit? Mluv. Dostaň to ze sebe. Nechceš? V pohodě. Budem spolu mlčet. Chceš brečet? Super. Breč. Nechceš? V klidu. Budu brečet za tebe. Upřímnou soustrast. Taková blbost a přitom to stačí. Je v tom všechno. Všechno podstatný. Balíček all inclusive. Podpora, soucit, opravdovost.

Jako malá jsem na pohřbech říkala „příjemnou soustrast“. Nedělala jsem to schválně. Jednala jsem s nejlepším svědomím, že to říkám správně. Mělo to přece stejnej počet slabik a bylo tam „ř“. Příjemnou soustrast už je vyšší level. To doporučuju neříkat, jen si to myslet.

Krom toho, že jsme v tom spolu to značí i fakt, že nám v tom hellu může být vlastně i dobře. Protože ani ve chvílích největšího zoufalství nezapomínáme na fakt, že svět je zk*rveně krásný místo k žití. Jsme v tom společně a zvládneme to. Protože smrt kromě bolesti nad tím, co všechno jsme zratili, ukazuje i to, co zůstalo a čeho si teď o to víc můžem vážit.

Je důležitý vědět, co druhej prožívá. To totiž někdy nemusí bejt na první pohled patrný. Zvlášť když dělá silnýho, že všechno zvládá (hmm, Kláro, neříká ti to něco?). Dovnitř nikdo nevidí. Proto jsou tu skupiny. Proto jsou tu knihy. Jeden z důvodů, proč jsem napsala Těhotnýho Buddhu (a je neuvěřitelný, že i mým nejbližším po přečtení docvakla řada dalších věcí). Když totiž vím, jak se druhej cítí, pak už nebudu mlít úplný hovadiny.

Koneckonců nejdůležitější je vždycky respekt. Vždycky. Respektovat druhýho a jeho příběh. Pak už nebudeme řešit, co říct, ale spíš, co neříkat. A dojdeme k tomu, že mlčet kolikrát úplně stačí. Prostě tam jen být. Mlčenlivá podpora v pozadí. Hustý křoví, který zabraňuje divý zvěři, aby hrdinu rozsápala, než si zase navlíkne brnění, ale zároveň mu nebrání ve výhledu.