Už ani jedna aneb ženy jsou taky lidi

Už ani jedna. Nikdy víc. Myslela jsem si, že žijeme ve 21. století. Protipotratový zákon v Polsku tomu ale neodpovídá. Těhotenství lze legálně ukončit jen v případě, že byla žena znásilněna, nebo když je její život v ohrožení. Druhý případ zjevně není tak důležitý, protože několik žen následkem téhle moderní inkvizice už zemřelo. O tom, že chtěli interrupce trestat vězením s dokonce vyšší sazbou než za znásilnění, ani nemluvim.

Pamatuju si na ten den úplně přesně. I po osmi letech. Nevybledlo nic. Venku byla příšerná zima. Měla jsme na sobě obrovskou oranžovou bundu, protože jsem se do ničeho jinýho nevešla. Krev ze mě crčela proudem. Křeče v břiše. Strašně to bolelo. Nejvíc však bolelo vědomí, že je to všechno v hajzlu. Tohle nemůže skončit dobře.

Naděje je ale svinstvo. Držela jsem se jí jako klíště. Stejně mě z ní vykroutili. Pěkně proti směru hodinovejch ručiček, rychlostí nabitý aku vrtačky. Přímo za zadek. Na příjmu jsem byla ve dvě ráno. V jedenáct už bylo po všem. Obrovský břicho, se kterým jsem dorazila do nemocnice, bylo obří i nadále. Teď ale úplně prázdný. Stejně jako moje náruč.

Pamatuju si vyděšeně zamrzlý obličeje personálu. Nikdo nevěděl, jak se má tvářit. Byla mi pořád zima. Klepala jsem se. Bolelo to příšerně. Nejvíc neúprosnej fakt, že jsem přišla o dceru. Moje dítě je pryč. Mrtvý. Mě se podařilo zachránit jen tak tak. V tu chvíli bych nejradši umřela taky. A bejt jen o pár set kilometrů dál dost možná by se mi to i povedlo.

Naši sousedi. Polsko a jeho šílenej protipotratovej zákon. Země, kde se prostřednictvím nezlomný víry snažej obhájit zásahy do integrity člověka, jeho zdraví a života. Nechat někoho umřít nelze obhájit ničím. Rozhodně ne ve 21. století. Ve věku Ústavy, lidskejch práv a svobod.

Vyvolává to ve mně obrovskou agresi. Dostat se na zasedání, kde se o tomhle hlasovalo, tak budu možná rozbíjet nábytek. Chlapíci v kravatách, sedí hezky v teple, popíjejí kávu a kouřej. Za zavřenejma dveřma jen tak mimoděk rozhodujou o cizím těle. O životě a smrti. Kde berete tu drzost? Ve jménu čeho? Boha? Na toho se svede všechno. V jeho jménu už se napáchal nespočet zločinů. Vždycky za to ale byly zodpovědný lidi.

Jedním blbým papírem byly ženy postaveny na úroveň chodících inkubátorů. Jakmile otěhotnění, nemají žádný práva. Nejsou důležitý. Záleží jen na dítěti. Kdekoliv v přírodě to funguje přesně naopak. Matka je nejdůležitější. Děti bez mámy nepřežijou. Když je ohrožena matka, její potomek je předčasně vypuzen z jejího těla.

Je to totiž matka, kdo musí přežít. Postarat se o svý děti. I v pokynech v letadle stojí, že kyslíkovou masku si nejdřív musí nasadit rodič. Když se udusím, svejm dětem moc platná nebudu. Takže i když to v tu chvíli vypadá trochu sobecky, z dlouhodobýho hlediska je to jediný správný rozhodnutí.

V Polsku to někdo obrátil vnitřnostma naruby. Chráníme životy! Jak vznešeně to zní. Každý nenarozený dítě má právo na život. Potrat je zapovězená věc. To, že je dítě po určitou dobu nedělitelnou součástí matčina těla a bezvýhradně spjatý s jejíma životníma funkcema, není podstatný. Přestože by bez matky a její podpory nepřežilo, hledíme na něj jako na samostatnou jednotku, kterou chráníme všemu navzdory. A že může zemřít i matka? No, tak to si měla rozmyslet dřív. Neměla si ho pořizovat.

Kolik životů se v Polsku tímhle stupidním zákonem podařilo zachránit? Pokud vím, tak ve všech případech, který vyvolaly mezinárodní zděšení, děti zemřely. Nebyly ve stavu slučitelným se životem. Za to matek zemřelo už několik. A ještě po sobě zanechaly malý děti. Nezachránili jste vůbec nic. Zato životy matek a dětí, co tu po nich zůstaly, jste podělali přímo kapitálně. Gratuluju.

Proč vlastně má někdo furt potřebu rozhodovat o ženském těle? Žena si o něm nemůže rozhodovat sama? Není na to dost kompetentní? Ona, která ve svým těle žije celý život? Podle protipotratovýho zákona to skoro vypadá, že jsou ženy zběsilý fúrie, který od rána do večera hledají příležitost, aby mohly osouložit nějakýho nevinnýho muže, kterej to sám rozhodně vůbec nechtěl, a když se jim náhodou podaří otěhotnět, tak to dítě běžej radostně potratit, aby si zítra mohly uplíst další. A dobrý stát tomu musí učinit přítrž. Souložíš, zaplatíš! A my ti ten potrat zakážem! To koukáš, co?

Fajn, papaláši. „Ten, kdo vynese rozsudek, by měl máchnout mečem.“ Když rozhodnu, nesu plnou zodpovědnost. Budete schopný všechny ty „zachráněný“ děti, o který se jejich matky nemohou, nebo nedokážou postarat, vychovávat? Sami?

Vraťme se, prosím, všichni k příčetnosti. Zpátky do 21. století. Máme deklarovaný základní lidský práva a svobody, kam právo na život bezesporu patří. Ženy jsou taky lidi. Mají svá práva, svý životy a dokonce i jména. Izabela, Agnieszka…už ani jedna.

Ciocia Czesia je organizace, která pomáhá Polkám s legálními aborcemi v Čechách, můžete podpořit jejich činnost ve sbírce na Znesnáze21. Protože možnost volby bohužel není levná záležitost…