Článek
Odvrácená strana Kanady
„Mám noční můry, ze kterých se občas počůrám. Mám je každou noc. Kromě těch nocí, kdy si přeju, abych se nikdy nenarodil.“
S temnou stránkou kanadské historie jsem se poprvé dostala do kontaktu při čtení 27 smrtí Tobyho Obeda. To téma mě svou strašlivostí úplně pohltilo, že jsem se probrala i celou řádkou odkazů na konci knihy. U příběhu chlapečka, kterého řádová sestra donutila sníst vlastní zvratky, když jeho tělo zesláblé elektrošoky neudrželo potravu, mi běhal mráz po zádech. Kde se v nás taková krutost bere?
Nechávala jsem se unášet děsivou krásou a výmluvností toho, jak umělkyně z řad původních obyvatel Jaime Black dokázala prostřednictvím červených šatů visících ve větvích znázornit, kolik žen bylo znásilněno, zabito, nebo zůstává nadále nezvěstných.
Při čtení podobných věcí člověku nezbývá moc příležitostí zůstávat optimistický. Tolik zmařených životů. Tolik nadějí rozemletých mezi surovými prsty. Bohužel si ani nemůžeme říct, že tohle skončilo, že je to minulost, která už se nebude (viz. děti unesené z Ukrajiny).
V pekle jsme všichni Hébert
„Jak jsem později zjistil, tohle místo Bůh už dávno opustil, pokud tam vůbec někdy byl. Jen ho tam všichni měli plnou hubu.“
Knížečka V pekle jsme všichni Hébert od Madly Karáskové Pospíšilové je vlastně literárním ztvárněním utrpení dětí. Těch, které si prošly peklem kanadských sirotčinců, ale i všech ostatních, jelikož ztráta vnitřní nevinnosti i víry ve svět je vždycky stejná. Kanada neměla jen školy pro brutální převýchovu a asimilaci původních obyvatel (pod eufemistický název škola se toho hodně schová, ačkoliv koncentrační tábor by byl asi přiléhavější). Měla i sirotčince, kde mohl skončit každý. Mnohem snáz, než by čekal.
Na takové místo se řadou nešťastných příhod – onemocnění matky a rozhodnutí úředníků, že otec se o děti nezvládne postarat – dostane i malý Marcus Quinton. Při příjmu získá nové příjmení Hébert. Jako všichni ostatní chlapci, kteří byli přijati tento měsíc. V tento den jeho dětství skončí a skončí pak ještě mnohokrát potom.
Světlo, které nikdy nenastane
„Byly to moc krásný prázdniny. Žádné další už jsem nezažil. A už nikdy jsem neviděl své sestry.“
Chlapec, který měl rodinu, sestry, milující rodiče, zažíval dobrodružství a nadšeně poznával svět, přijde o všechno. Z původního života, co se stal tak dávno (…a stal se vůbec?!), nezůstane ani aktovka do školy ani kartáček na zuby. S každou další ranou, s každým dalším ponížení, s každým dalším topení v umyvadle plném studené vody, s každou další modlitbou vtlučenou do těla rákoskou přichází o kus sebe.
„Zhubl jsem, zdrsněly mi ruce, už jsem nepotřeboval plakat.“
Přestává cítit i soucítit. Čím dál víc se uzavírá do hlubin sebe. Všechnu naději, která by mu drásala srdce tím, že se nikdy nesplní, všechno světlo, co nikdy nenastane, všechny krásné vzpomínky uzavře hluboko uvnitř, aby je už nikdy nemohl najít.
„Křičel jsem, ale ruce s vystouplými klouby mi tiskly obličej do kalužiny špinavé vody, která se mísila s jasně rudou krví. Mou krví.“
Prostřednictvím Marcusovy osobní výpovědi, kterou jako starý muž nahraje na diktafon jako děsivé poselství budoucím generacím, se dozvídáme, jaké podmínky v sirotčincích vládly. Stačilo málo. Třeba být nemanželské dítě a skončili jste zde. Na konci světa. Ve ztělesnění všech svých nočních můr. Kdykoli si Marcus myslel, že už nemůže být hůř, bylo. Jeho popisy, jak se s ostatními dětmi naučil rychle neplakat, protože nechtějte vědět, co se uplakánkům dělá, trhají srdce.
Nikdo si nezaslouží být jako Hébert
Nehnutě stál a po lících mu kanuly krůpěje slzí. Na rozdíl od Kristových ty jeho nebyly krvavé. Zatím.
Příběh je kraťoučký. Novelu přečtete za jedno odpoledne. Já to natáhla na celý den. Dělalo se mi fyzicky špatně. Přesto myslím, že číst takové knihy je třeba. Tím víc se večer přitulíme ke svým dětem a budeme vděční za to, že jediné hrůzy, které zažívají, jsou, že se jim vybije baterie v implantátu nebo půjdou dneska ze školky „pospa“.
Vy, co děti nemáte, možná zase zjistíte, že výskající děti venku na ulicích, nejsou největší společenský problém. Tím je to, když dětem jejich dětství bereme. Formou jakéhokoli násilí, nesmyslného útlaku a nerespektu. Protože nikdo si nezaslouží být jako Hébert. Madlo, děkuji! Jsi neuvěřitelná.
